Při svém amatérském objevování tajů tenisu, narážím na nečekané souvislosti. O tenisovém “tady a teď” jsem psal minule (odkaz najdete níže), ovšem tím duchovnost na kurtu rozhodně nekončí.

Dnešní povídání začnu zeširoka. Když jsem kdysi v jihoindickém Maisúru docházel na hodiny filosofie, do centra naší pozornosti se častokrát dostávaly mantry. Hlavně tedy ta jedna – mahá mantra. Svámídží dost často opakoval, že rozhodující při její recitaci je správné emocionální nastavení. Člověk by měl být jako novorozenec volající svou mámu – přesně s takovou důvěrou a přitom bezmocností by se měl obracet k Božství / Zdroji / Vesmíru / Bohu – doplňte si, co kdo potřebujete – pak se může uplatňovat transformativní potenciál téhle praxe.

Teď se asi ptáte, kde je ta souvislost s tenisem. Kde je v tom urputném zápolení s vlastní nemohoucností prostor pro Božství a mantry? Tu souvislost opravdu nevidím ve výkřicích typu: “Ježíšmarja,” “Krucifix,” nebo táhlé “ááá”, které se blíží jógovému AUM. Magické momenty přicházejí v okamžiku, kdy se nepodaří míček trefit výpletem rakety, ale rámem. Vím, profesionálům se to moc nestává, nám amatérům výrazně častěji. Ozve se charakteristický zvuk, raketa v dlani se zatřese jinak než při normálním úderu a vy máte jedinou jistotu: míček poletí jinak a jinam, než jste plánovali. V hlavě zarezonuje to slovo: “Rám”, někdy z vás i procítěně vyjde zvuk tohoto magického slova. Víte, že jste bezmocní, možná i podobně jako výše zmiňovaný novorozenec, můžete jen čekat, jak a kam to dopadne. Může se stát, že jste za úplné blbce – míček vyletí nahoru a pak vám kupříkladu spadne na hlavu nebo ho takto odpálíte za sebe nebo na jiný kurt. To pak směrem ke svému parťákovi na druhé straně sítě říkáte omluvně: “Rám,” rozuměj: “Nejsem tak neschopný, jak to vypadá – to ten zpropadený Rám. ” Jindy přijde okamžik magie, nečekaný odraz překvapí nejen vás, ale i toho druhého, míček se nečekaně stočí, padne na čáru nebo nechytatelně těsně za síť. A vy zase prohodíte trochu jiným tónem trochu omluvně, ale i hrdě: “Rám. ” To jako: “Neboj nejsem tak geniální, jak by to mohlo vypadat, ale ten Rám mi pomohl.”

Ať tak či tak v té chvíli, kdy míček narazí do vaší rakety, prožíváte moment tiché motlitby a doufání v “boží milost”. Čas se jakoby zastaví a vy se v něm rozpustíte.

Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem rád, že jsem nadšený amatér a ne profesionál. Těchto momentů mezi nebem a zemí si tedy mohu užívat dost často.

Celá věc dostane hlubší rozměr, když si uvědomíme, že jedno z hlavních indických božstev je Pán Ráma, možná jste slyšeli o eposu Rámájána. Tak jeho jméno se dost často vyslovuje “Rám”

Za koláž moc děkuji Tomáš Hakl. Hodně se povedla, až jsem chvíli přemýšlel, která z podob Pána Rámy je zobrazována s tenisovou raketou