Jeden z nejdůležitějších příběhů, které formovaly moji lektorskou kariéru, se odehrál po jedné lekci tenkrát ještě v Centru Tance. Přišla za mnou jedna cvičenka a začala mě chválit. Nebránil jsem se, naopak utěšeně jsem se v té chvále rochnil a naparoval se. Jenže jak už to bývá chvála mívá spoustu podob a ne vždycky vás potěší. Je dobré býti ostražitý. Moje fanynka zakončila svou promluvu opravdovým “šrapnelem”, co rozstřelil moje “roznaparované” já. Nejlepší na tom je, že to upřímně myslela, jakou mi tím , co řekla, udělá radost. Jenže to by nesměla zahlásit, že to cvičení je fakt super a že by se u toho chtěla potit stejně jako já. V tu chvíli mi došlo, že tady je něco špatně, když se nejvíc z celé skupiny potí lektor. Ono to není těžké se potit, když to ukazujete co nejprecizněji, do toho jste nervózní a ještě nemůžete správně dýchat, protože celou věc ještě v přímém přenosu vysvětlujete (to jen tak na okraj). V té chvíli jsem se zařekl, že takhle teda ne. Změnil jsem strategii a z lektora jako supercvičence se stal okecávač. Musím říct, že jsem té paní vděčný, protože mě uchránila od mnohých nepříjemností a zranění. Jako bonus mám vtipnou historku – a to se vyplatí:-D.
Teď k tomu, proč o tom píšu. Protože online. Na první online lekci jsem si znovu uvědomil, že mluvit a cvičit se navzájem vylučuje. Že na to nejsem zvyklý a že ten pozdrav slunci je pak opravdu výhřevný a potivý. Navíc na zítřejší lekci jsem si na sebe těch pozdravů slunci vymyslel 108. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jako smysluplné završení volně navazujících lekcí věnovaných pozdravu slunci. Zároveň pokaždé, když jsme to zkoušeli, byla tahle praxe docela jízda. Přesně to jsem od toho čekal.
No nahrával jsem to nadvakrát. Musím přiznat, že jsem to napoprvé podcenil z hlediska času a v časové tísni první pokus vzdal s tím, že to půjde a bude to v podstatě jednoduché. Hravě jsem tedy odrazil rady, ať to zacvičím jednou a pak 108x zkopíruju. Dnes přišel den D. Mám natočeno a rád bych se podělil o pár dojmů.
První věc se týká vybavení, to jsem trochu podcenil. Už nějaký čas si ujíždím na tom, že nepoužívám jógamatku. Člověk není omezen prostorem a může si dělat v podstatě, co chce. U téhle taškařice to mělo pár nevýhod. Předně mým kolenům se nepozdával pravidelný kontakt s dřevěnými parketami. Ale co, jógista musí něco vydržet. Horší bylo, že jsem měl co dělat, abych neutekl ze záběru. O drobných oděrkách se nemá cenu bavit. Na druhou stranu měl jsem obavy o svoje počítadlo, tradiční málu. Měl jsem strach, že to s ní nepůjde odcvičit (přecijenom člověk se potřebuje opírat o obě ruce) a také jsem se bál, že ji v průběhu upustím a celá věc tím skončí. Nestalo se. Počítání i celý proces krásně fungoval. Jen někde mezi dvacátým druhým a dvacátým pátým pozdravem (odhadem takhle ex post) jsem se začal dusit. Vypadalo to na náznak alergického záchvatu, ale podařilo se to rozdýchat. Někde kolem padesátého pátého pozdravu jsem kýchnul a od zhruba osmdesátého devátého jsem začal své instrukce nekontrolovaně zpívat (fakt jsem si nemohl pomoct). Takže ano, byla to jízda, která stála za to. A věřím, že pokud to zkusíte, nebudu já ten, kdo se bude potit nejvíc;-)