Prasklá duše, to zní poněkud fatálně. Jak by asi vypadala taková lidská prasklá duše? Jak by vypadal člověk s prasklou duší? Na první otázku bych vám jako dítě odpověděl hned, dlouho jsem si myslel, že naše duše vypadá jako takový ten vzduchový měchýř, který vždycky zbyl z kapra po tom, co ho táta na Vánoce vykuchal. Na druhou otázku by vám asi nejlíp odpověděla moje babička. Ta se tu a tam nechávala slyšet, že se někdo tváří jak píchlý kolo. No a jak jinak by se asi měl tvářit někdo, komu praskla Duše (možná to babička cítila, že ten člověk byl uvnitř prasklý)? Naštěstí tyhle spekulace nejsou d;uležité, protože prasklá duše, o které bude řeč, je ta obyčejná cyklistická. To není fatální. Pokud ovšem, nejste rodič dítěte, které se zrovna naučilo pilotovat kolo bez pomocných koleček, v situaci, kdy to dítě hned druhý den potom píchne. To se obraz téhle prasklé byť obyčejné duše dotýká i té vaší opravdové duše. A to velmi silně. A možná se i pak vy sami tváříte jako píchlé kolo. Je to tak silná situace, že i když byste jako já z fleku mohli alternovat kohokoliv z legendárního dua Pat a Mat, vezmete do ruky klíč a dáte se do akce. No, klíčů vezmete do ruky celou řadu, než najdete ten správný. A pak hledáte znovu, protože ta matka, co drží to píchlé kolo tam není jedna. Dle zákonu schválnosti vaše dítě samozřejmě píchne to zadní kolo, které je z hlediska výměny o poznání zajímavější.

V potu tváře, zamazán o neodborné manipulace s řetězem – moje cyklistiká kariéra skončila dřív, než došlo na to, abych se naučil, jak tohle udělat nějak odborně a hlavně čistě. To nevadí, s inkriminovaným kolem v ruce se zrovna cítím jako bych ve svých barefootových sandálích zdolal minimálně Mont Blanc. Pocit vítězství vydrží jen do chvíle, než pochopím, že je potřeba sundat plášť, abych se dostal k té duši, o které je tu celou dobu řeč. A první pokusy nebyly úplně slibné. Výčet nástrojů a nespisovaných slov použitých v průběhu této operace by čtenáře nudil, tak ho taktně přeskočím i díky snaze vypadat před vámi, co toto čtete, alespoň trochu svéprávně. Konečně nastal ten moment, kdy jsem se dotknul věcí mezi nebem a zemí, a já držím v rukou duši toho kola. Nevypadá sice nějak extra ezotericky, ale i tak to potěší. Duši, mimochodem notně zpuchřelou a již před tím lepenou, nořím do vody a bublinky označují to místo. Balení se záplatami naštěstí obsahuje návod a já ho proti svým obvyklým zvyklostem čtu. Ty čtyři obrázky pochopí i takový cyklistický antitalent jako já, a tak je dílo v průběhu pár minut hotové. Dobře, přiznávám, musel jsem to udělat nadvakrát, ale success se dostavil. Povzbuzen úspěchem zvládám bez větších problémů kolo nasadit zpátky na kolo. Dcerku posadím na kolo s opraveným kolem a jdeme se projet okolo okolí našeho domu. Drží. Wow, možná to s mou manuální zručností nebude tak zlé. Spokojeně si sedám a mám zato, že mé setkání s duší je u konce.

Bohužel úspěšné filmy zpravidla nekončí prvním dílem. Vedle toho duši, která je zpuchřelá, nepomůže žádná záplata. A je tady opět píchlé kolo. S pocitem, že na téhle planetě není většího experta na danou problematiku se jímám svého nářadí – počet použitých nástrojů od mé minulé intervence utěšeně klesl, a tak nemusím po akci naskladnit zpátky celou dílnu svého tchána. Jediné, čeho od minule přibylo, tak byly rozebrané dopravní prostředky mých dětí – jako na potvoru nikde nebyla náhradní duše požadované velikosti. Za oběť tedy padl starý kočárek a odrážedla obou mých dětí. Tomu všemu po mém zásahu chybělo nějaké to kolo. Nakonec volám „heuréka“ – to poslední (vždycky je to to poslední) odmontované kolo je na 100% to ono. Dostat se mu pod kůži resp. pod plášť není jednoduché, ale zvládám to docela rychle a potichu (takže mé děti jsou mírně zklamané, že si tentokrát neobohatily svůj slovník vulgarismů a citoslovcí). V rukou se mi ocitá taková pěkně mlaďoučká nezpuchřelá duše, kterou relativně zručně instaluju. S bicyklem svojí dcery začínám mít důvěrný vztah a bohužel to o tomto víkendu není naposled, co spolu trávíme chvilku plnou vášně, zrychleného dechu a upocených emocí. Ale nepředbíhejme. Podruhé už to není takový pocit jako poprvé, ale i tak se cítím povznesen (tak na úroveň hory Říp). Kolo funguje, dítě je spokojené, nebe bez mráčku. Pocit zhmotnělé dokonalosti je ale narušen mým zjištěním, že ventil Té duše je zatočený na druhou stranu, než by měl být. Poznámka pod čarou je to takový blbý detail, který bych teď, když toto píšu, vůbec neřešil. Nicméně v oné chvíli jsem toužil po absolutní dokonalosti. Zapomněl jsem na další oblíbenou hlášku své (moudré!) babičky: „Nehas, co tě nepálí,“ a chopil se nářadí.

Třetí díl úspěšného filmu už bývá slabší. Tvůrci se začínají vykrádat a vrství zápletky velmi nepravděpodobně. Vše se snaží dohonit zvláštními efekty a akčními scénami. Vezmeme to tedy jen ve zkratce: Krev, slzy, pot a skřípění zubů. Po tom, co můj šroubovák při sundávání pláště proťal tu duši, kvůli které jsem rozebral vše pojízdné ve svém dosahu, zaskřípěly gumy auta, kterým jsem se vydal do příslušného obchodu. Nakonec (v jiném obchodu) jsem sehnal, co jsem hledal. Zběsilá jízda zpět. Zuřivá ale relativně efektivní manipulace s nářadím. Duše, plášť, kolo, řetěz, všechno na místě. Unaveně beru dcerku za ruku. S využitím mírného násilí – nevím, proč ji další jízda na kole nepřipadá jako dobrý nápad – ji usazuju na kolo. Rozjíždět sama se ještě nenaučila, tak ji postrčím a vychutnávám si ten pohled, kdy jede proti zapadajícímu slunci. A já si mohu oddechnout, že svět je zase v pořádku. Občas je to fuška ho zachránit. Závěrečné titulky.

Každé vyprávění by mělo mít nějaké ponaučení. Přemýšlím nad poučením z tohohle příběhu. Vidím ho v tom, že když je Duše úplně zpuchřelá, žádná záplata už nepomůže. Nespoléhejme ve svém životě na záplaty, raději nenechme svoji Duši zpuchřet. Něco mi říká, že výměna by nemusela být možná. Byla by škoda se pak ve stáří tvářit jako píchlé kolo.

P.S. I kdyby byla šance, že ta naše Duše půjde vyměnit, vždycky je tu nebezpečí, že ten, kdo vám ji bude měnit, na tom bude podobně jako já.