Vedle tenisového kurtu, na kterém se odehrávají naše souboje o trochu pohybu a lepší náladu, je dětské hřiště a venkovní posilovna. Stává se, že nejsme sami. Tedy takhle, ostatní tenisté nejsou na rozdíl od nás ranní ptáčata, ale vedle bývá živo. Nejčastěji se v navenek neprojeveném spolu-uvědomění “potkáváme” se dvěma slečnami se švihadly a dalším vybavením (podložky, posilovací gumy). No musím přiznat, že se na ně hezky kouká. Nemyslím tím jenom ten fakt, že ženské tělo má jisté estetické kvality, které způsobují, že se v nich velmi snadno může ztratit záměr sledovat tenisový míček. To hlavní je, že způsob, kterým se pohybují, je velmi ladný a plynulý. Člověk má pocit, že sleduje spíše umění než lopotnou a upocenou dřinu. Jinak poznámka ke švihadlu: to by měla být výbava každého jógisty, neboť tělo je soustava pružin, které by i měly uchovávat svojí pruživost.

Ale zpátky k tenisu. Trénujeme tedy i pratjaháru (kontrolu nad smysly), spíš tedy táta, protože já bývám ke slečnám zády.

Tuhle to ale bylo jinak – holky nepřišly, zato přijel pán na kole – zdálo se, že koncentraci nic nebude bránit, ale ouha. Pán si také přijel zacvičit, jenže když dva dělají totéž, nebývá to stejné. Jeho metodu bych popsal slovy: “Když se kácí les, létají třísky.” a nebo “No pain, no gain.” Za roztodivných zvuků, které mě přiměly, abych si v duchu zopakoval základy první pomoci – opravdu jsem o něj měl strach – rozjel brutální sebedestruktivní jízdu. Ani nevím, za co se trestal. Každopádně jsem trpěl za něj a bylo mi trochu trapně, že u toho musím být. Pro mě je pohyb o radosti a pocitu. Když tam tyto prvky chybí, dost zásadně se redukují jeho efekty na celé tělo a další vrstvy naší osobnosti. A krom toho to ještě blbě vypadá.

No alespoň více vynikl náš feel-good tenis, kdy čáry na kurtů bereme jen orientačně, a každý míček se dá zahrát, i když spadne na zem více než jednou… A když se druhému něco povede, tak se chválíme.

Poznámka pro jógisty: asi víte, že jednou ze vlastností, kterou je dobré rozvíjet, je tapas (pozor nejedná se o občerstvení): disciplína a sebekázeň a dobrovolné přijetí nepohodlí. Pokud ale svojí praxi stavíme pouze na tom, že musím, dělám si ze života jógové galeje a vzdáleně se podobám pánovi z textu výše. Tapas má podobný kořen jako naše “teplo”, předpokládá jistý zápal a vášeň pro věc. Když dělám něco, co mě baví a co mi dělá dobře, není těžké v tom pokračovat. Takže bych se přimlouval za větší než malé množství radosti. Bude to pak lépe vypadat jak uvnitř, tak i navenek. Kdyby vás u toho někdo náhodou viděl.