Lenost nemá v jógovém světě dobrou pověst. Již Otec moderní jógy, slovutný Kršnamáčarja říkal, že jógu může cvičit každý, kdo není líný. Jógová autorita nad autority Pataňdžali řadí lenost mezi překážky, které nám brání v praktikování. A stejný autor ve své slavné a všeobecně přijímané Osmidílné stezce jógy mezi korektivy chování adepta jógy řadí mimojiné tapas, nejčastěji překládaný jako disciplína, která dává naší praxi řád.

Dává to dobrý smysl – na začátku musí být člověk tak trochu akční hrdina, aby překonal lenost (která je velmi vynalézavá a prohnaná při nabízení výmluvy, proč zrovna teďka ne) a něco se tak mohlo stát. A mohlo se to stát opakovaně, protože není sporu o tom, že aby člověk mohl čerpat naplno benefity jógové praxe, je třeba praktikovat pravidelně.

Jenže co když se to s tím “potíráním lenosti” začne přehánět? Co když i ta proklínaná lenost může být k něčemu dobrá?

V knize Born To Run je příběh, kdy skupina lovců “uběhá” antilopu – což není úplně oddechová činnost. Není tedy divu, že to toho lovce, který je nejméně zkušený, dost vyčerpá a, co čert nechtěl, zrovna on si zapomněl ve stanu láhev s pitím. Nikde v okolí není žádný zdroj vody, a tak se velmi snadno může úspěšný lov změnit v méně pozitivní příběh. Naštěstí se jeden z těch zbývajících sebere a pro láhev s vodou do tábora doběhne. Byl to totiž zkušený borec a věděl, resp. jeho tělo vědělo, že není dobré veškeré své síly investovat do lovu, že je dobré si “něco” nechat v záloze.

Od té doby vnímám lenost jako přirozenou moudrost svého těla – nechává si energii v záloze pro případ emergency. Bohužel jsme svůj život dopracovali do stádia, kdy nejvášnivější pohyb, který v průběhu dne uděláme, je klik (ale myší) a nebo přejetí prstem po displeji. Je tady jasné, že zejména zpočátku naše tělo vyhodnocuje “pár” jógových pozic jako přílišný výdaj navíc, který nevede k záchraně života, ale potencionálně k jeho ohrožení (a v některých případech má i pravdu).

Pokud přiznáme, že lenost nutně nemusí být ten padouch, kterého je třeba potírat (a ve jménu tapasu si udělat ze života jógové galeje), můžeme se dostat a trochu hlouběji. Můžeme si položit otázku, co vypovídá o mé praxi a způsobu života fakt, že se musím s leností pravidelně potýkat. Jak si má praxe stojí v kontextu mého života? Má ve svém důsledku jógový (harmonizující) efekt? Není to třeba tak, že už mám naloženo od života a nakládám si ještě na jógamatce? Co když ta únava, kterou cítím, není jen převlek leností, ale doopravdy únava (teď v zimních měsících naprosto pochopitelná)?

Případně jaktože jsou činnosti, do kterých se “nutit” nemusím (a některé jsou velmi fyzické mrk mrk) a když dojde na jógu, nastupuje mé lenošivé já. Neztratil jsem ve jménu disciplíny svůj vnitřní oheň? Ono totiž tapas neznamená jen disciplínu, to slovo má stejný kořen jako slovo “teplo”, dal by se tak vnímat také jako zápal pro věc, osobně bych se nebál ani slova “vášeň”. Možná nastal čas svou praxi trochu pozměnit, aby lépe vyhovovala mým potřebám “tady” a “teď”. Je z čeho vybírat – moderní jóga je jako švédský stůl technik a přístupů. Ovšem je třeba mít na paměti, že jógová praxe je ta, která vede ke stabilitě a harmonii.

Nejen do Nového roku vám přeji, abyste umlčovali svého vnitřního lenoch ne tím, že ho “přeperete”, ale tím, že ho získáte na svou stranu – že vaše tělo a celá vaše bytost bude cítit, že praxe vás hluboce propojuje a funguje jako váš tajný trumf ve hře jménem Život.