Našel jsem jedno staré video (najdete ho dole pod textem). Je to vlastně takový shluk všeho možného, ani obraz, ani zvuk ve dnešní kvalitě neobstojí. Pro mě je ale důležité. Je to něco jako důkaz, že se mi to “nezdálo” a že jsem se opravdu zapojil do toho “mumraje”, rozuměj kirtanu, pro našince něco mezi bohoslužbou a punkovým koncertem a vyřváváním fotbalových fanoušků. Ano, tyhle všechny příchutě to obsahovalo a ještě vůni Indie a vpravdě dětskou spontánnost a radost. Když jsme se po té oslavě (v Indii je krásné, že v podstatě každý týden se festival k uctění nějakého důležitého Božstva) rozcházeli, pochopil jsem, že se shlukovat ve skupinách a pořvávat do noci jména oslavovaných hráčů, je naprosto přirozené. Jen tihle indičtí “chuligáni” nepotřebovali alkohol a jiné omamné látky, postačila jim bohatě dětská radost a jejich “Hráči”, jejichž jména zněla do noci, hrají trochu vyšší ligu. Vlastně tu úplně nejvyšší.

V podstatě by to mělo být přirozené, hraje hudba, zpívá se, a tak se člověk přidá. Děti s tím problém nemívají – něco slyší, tak se spontánně vlní do rytmu a neřeší, jestli jim to jde a nebo nejde. Tanec je pro ně něco přirozeného, co dělá každý. Jako my někdy zrychlíme krok a popoběhneme si (ano, někdo je v tom hodně dobrý, ale popoběhnout snad – doufám – ještě umí všichni). Není to něco, co by člověk měl nějak řešit a prožívat. Prostě to je.No a postupem času se to bohužel ztratilo. Člověk se začal stydět se projevit a třeba jednou paní učitelka hudební výchovy rozhodla, že sice z hudební výchovy obdrží chvalitebnou, ale bylo zároveň doporučeno se nějakých takových aktivit do budoucna vyvarovat v rámci zachování zdraví sluchového ústrojí případných posluchačů. Místo hesla mého strýce: “Škola, která nezpívá, by se měla zavřít,” jsem slýchával spíše (byť ve vtipu): “Nezpívej, nebo Tě zavřou.”

Má taneční “kariéra” zase proběhla tak, že jsem v prváku na gymnáziu “odchodil” předtančení. Když píšu “odchodil”, opravdu jsem to odchodil. Ani mě nenapadlo, že by si to člověk měl a mohl nějak užívat. Opravdu jsem byl dalek od toho, aby se mě zmocňovala nějaká euforie. Spíš to byla lopota si všechny ty kroky zapamatovat. Definitivní zásah mému vnímání tance uštědřily taneční – raději jsem poctivě vysedával v hospodě. Úspěšně se ve mně rozhostil pocit, že tanec je něco hrozně komplikovaného, rytmus jsem nebyl schopen slyšet (to nás ani nikdo neučil, resp. to v nás neoživoval) a kroků bylo tolik, až člověk zapomínal udržovat základní životní funkce v chodu.

Mé staré já s tím ale bylo v pohodě, nevědělo totiž, o co přichází. A zůstal bych v blažené nevědomosti, kdybych onehdá nevyrazil do Indie. Mou jedinou ambicí bylo si dobře strčit nohu za hlavu a udělat most za stoje. Ani jedno z toho už nesvedu a orientace na výkon se ukázala jako slepá ulička, přesto mám pocit, že ta cesta za to stála. Krom jiného jsem na místních křižovatkách pochopil, že řada věcí může fungovat úplně jinak, než by nás napadlo. Klakson nemusí být varování a nebo kritika méně dovedného řidiče, ale může stejně dobře fungovat jako pomůcka pro to, jak i v jedné vteřině opakovaně doslova vytroubit do celého světa tu radostnou novinu, že někdo někam jede. Také pro mě bylo zpočátku s podivem, že když se všichni jakoby najednou rozjedou na své cílové místo, nemusí to skončit hromadnou katastrofou. Za předpokladu, že většina z účastníků provozu má oči otevřené, to všichni ve zdraví přežijí a to i ti, co přes svůj náklad nevidí na cestu. A taky jsem poznal, že zpěv a nějaký rytmický pohyb (ve svém případě se stále ostýchám používat slovo tanec) mohou přinést velmi zajímavý a veskrze uvolněný pocit – třeba i pocit kontaktu s tím, co nás jako omezené lidské bytosti přesahuje. Proto byl tanec ve všech kulturách velmi důležitý a oceňovaný.

Když se vrátíme na začátek a ke zmiňovanému mumraji – má cesta do něj nebyla vůbec snadná. První mnich, který mě zkoušel naučit jakýsi základní krok, byl velmi zapálený a v rámci možností trpělivý. Zdálo se mu nepravděpodobné až nemožné, že by onen divný Zápaďan nezvládl něco tak triviálního, jako je “swami dance”. Ovšem na konci naší seance jsem měl strach, jestli se jej nezmocní syndrom vyhoření.

U zpěvu jsem měl na začátku výhodu, že hlásková výbava češtiny je velmi podobná sanskrtu. S výslovností nebyl problém – na rozdíl od Tajwanců, kteří místo HARE KRŠNA vyslovovali HALE KLŠNA. Na druhou stranu to alespoň uměli zazpívat na rozdíl ode mě. V hlavě mi zůstal ten obraz, kdy nás Svámidží vede do speciální místnosti, kde jsme na začátku každé lekce filosofie zpívali a tančili, aby se mysl a tělo připravily a otevřely k duchovnímu vnímání. A na začátku jeho široký vlídný indický úsměv docela tuhnul, když viděl, co se mu sešlo “za materiál”. Jenže koulo opakování dokázalo rozpohybovat i takové žulové kvádry, jako jsme byli my. Mimochodem podobně to měli s pohybem a přemýšlením staří Řekové. Jejich gymnasia se u nás obtiskla jako školy, ale v angličtině jako tělocvična – a rozvíjelo se tam oboje.

Někdy si představuju aulu na filosofické fakultě, jak na začátku přednášky zpívá a tančí, aby se všichni připravili a otevřeli svou mysl. Z toho by měl radost jistě i můj strýc a říkalo by se, že: “Vysoká škola, která nezpívá, by se měla zavřít.”

Na závěr bych se chtěl jenom u vás jógistů i nejógistů přimluvit – dělejte občas taky nějaký pohyb čistě pro radost (a třeba i do rytmu), aniž byste se přehnaně starali, jestli je to “dobře” nebo “jak to má být”. A kdyby se do toho zapojily i hlasivky – možná sami sebe potom zavnímáte úplně jinak.