JÓGISTA NA DOVOLENÉ III
Prý nejkratší golfový vtip zní: “Už to umím.” Úplně s přehledem se dá aplikovat i na jógu a jiné seberozvojové metody. Člověk je většinou oblouzen svou zdánlivou dokonalostí na začátku cesty. Já jsem kupříkladu měl pocit, že mě lektor vyloženě obtěžuje na své druhé jógové lekci, kdy jsem měl velmi intenzivní pocit, že opravdu radit nepotřebuju. No bylo to velmi komické, jak takovéhle případy bývají.
Někdy je to ale i nebezpečné. To třeba, když se suchozemec jako třeba já vydá na moře. To je tak, když člověk objeví paddle board jako prostředek k tréninku rovnováhy. Párkrát to zkusí, zařadí to do své praxe a má tendenci postupně zvyšovat zátěž. Takže dopoledne už je to “po chvíli” nuda, protože nejsou vlny. Ty jsou nejvíce odpoledne a spolu se spalujícím sluncem je to vhodná kombinace pro macho-challenge proti silám přírody. Čím míň člověk ví, tím více si troufá. A samozřejmě přichází výchovná facka.
To, když se zdánlivě přeučený suchozemec, ležérně loudá se svým paddle boardem na pláž. Nikde nikdo, na turisty je moc vedro a domorodci zase okupují nedaleký bazén, a tak jen jeden starý Řek opřený o kámen ve věkovitých prstech balí cigaretu. Pomalu a klidně, v jeho věku už mu patří čas. Já netrpělivě odrážím od břehu a na svém vratkém plavidel se vydávám vstříc bouřícím živlu. Toho dne bouří nějak více, ale zatím se z toho raduji. Hbitě se stavím na nohy a s uspokojením zjišťuji, že ani značné vlny mě neshodí. No a s přesvědčením všechno znám, všude jsem byl, se vydávám poprvé za hranice naší zátoky. Že tam taková hranice je, netuším. Moře se na první pohled zdá celé tak nějak stejné. Ovšem za hranicí začíná opravdové vlnobití. Je tak intenzivní, že ego-nego, challenge-nechallenge, pochopím, že tohle nestojím a pokorně si sedám. Vlny si se mnou hrají a unáší mě pryč. První úkol je jasný – nějak se udržet na hladině. To se daří a zdá se, že je to jen o zvyku. Přichází uklidnění. Dávám si pomyslného pašáka a stále si myslím, že nejsem jen tak obyčejný suchozemec. Jenže pak přichází druhý úkol – najít způsob, jak se vyhnout skaliskům, na které mě vlny nemilosrdně ženou. No a v závětří číhá další výzva, zatím méně palčivá: a sice, že by bylo dobré se nějak vrátit zpátky. A to nebyl úplně ten směr, kam mě Živel vedl.
No bylo to heroické klání – říkal jsem si, jak dlouho vydržím pádlovat, kdy se moje tělo vyčerpá – zákonitě se to zdálo pravděpodobnější, než že se vyčerpá ta obrovská masa bouřící vody pode mnou. Krev, slzy a pot, vše přišlo. Beznaděj a po slaných kapkách se zhmotňující naděje v umdlévajících svalech pohybující pádlem snad proti celému Vesmíru. Nakonec se nějak podařilo vrátit.
Ke břehu přijel úplně jiný člověk, než od něj “před chvílí” odrážel. V “té chvíli” se toho stalo opravdu hodně a já měl pocit, že to zákonitě museli všichni vidět. Rozhlížím se kolem a světe div se: nikde nikdo. Ten heroický souboj se odehrál úplně osamoceně. Jen támhle sedí opřený o kámen starý Řek a kouří. Čekal jsem, jestli na mě třeba spiklenecky mrkněte. A nic. V jeho pozici už tyto velké bitvy nejsou ničím proti Tichu, ze kterého se zhmotňují všechny zvuky tohohle světa.
V Myceliu se píše, že se důležité věci odehrávají v skrytu. A přesně to byl tenhle případ “výchovné facky”, v mých uších pomalu zesiluje ryk od bazénu a já se zase vracím do koloběhu samsáry. Přesto ten otisk setkání se živlem ve mně zůstává. A zůstane dlouho.
