Do moderní jógy se není těžké trefovat (a sám to s oblibou dělám). Přestože ale některé „vedlejší“ jógové projevy a produkty budí na rtech úsměv a mívají nádech parodie, nedá se popřít jedna věc – JÓGA nějak FUNGUJE.
Třeba takhle přijde paní a zdá se, že celý Vesmír se proti ní spikl. Venku obloha sytě modrá a sluneční paprsky příjemně hladí vše ve svém dosahu, ale na paní si s nějakým počasím nepřijdete – ona má ráda mraky. Vše prostě hraje v její neprospěch – schody jsou nějaké nakřivo, na její záludné otázky nejste schopen odpovědět, protože jste tak nějak všeobecný záskok – nejen jako lektor, ale i jako recepční – a je to šlendrián, když vás „odbavují“ ne-profesionálové. V šatně je nejdřív příliš tma a pak zase příliš světlo. A každá další interakce vás sice zvrhle baví, ale zároveň vás přibližuje k okamžiku, kdy spolu s paní a dalšími lidmi zalezete do sálu a třeba už to tak vtipné nebude. Ten okamžik nastává po tom, co se teplota připraveného čaje ukázala jako vysoce nevhodná. Lekce probíhala relativně v pořádku – samozřejmě klimatizace byla nejprve příliš málo zapnutá a pak zase příliš hlasitá. Nicméně z mnou servírovaného “ásanového meníčka” se pouze dvě pozice ukázaly jako ne úplně vhodné – což beru jako velké ocenění (čekal jsem výrazně větší frekvenci stížností). A celá lekce dospěla k závěrečné relaxaci – ano, vybrat spravnou deku byl oříšek, ale pak nastal onen blažený klid.
Po lekci jsem si opět hrál na zaskakujícího recepčního a už se blíží paní a já čekám na rozloučenou pár dobře mířených kritických poznámek. Nicméně mě trochu mate, že se usmívá – člověk by nečekal, že to má vůbec v „repertoáru“. Dokonce umí i poděkovat a pochválit. A když odcházela, svět se zdál na chvilku v pořádku – včetně schodů a slunečného počasí venku.
Nepřestává mě fascinovat, jak „tak málo“ (pár pohybů, pozice a relaxace) může mít tak velký efekt. A můžu si o tom myslet cokoli – jak je to vlastně povrchní, komerční, pseudo-ezoterické, nepůvodní a já nevím co ještě, ale nemělo by být opomenuto, že to funguje.
Což my vlastně víme, známe to všichni, když se po praxi zvedneme z podložky, že svět kolem včetně jeho obyvatel – počínaje našimi spolubydlícími, konče cizími lidmi – je takový vyladěnější. Jen mě nepřestává fascinovat, že to funguje i na ostatní – že si někdo „zacvičí“ tak hezky, až se těší do práce. Nebo se po lekci vyladí, že si už ani nevzpomene, že v práci to vlastně bylo dost traumatizující. A když jste toho „součástí“, je to pocit, který i vás samotné popostrčí blíž k blaženosti. Takže je to win-win deal.
