Slovo „yoga“ expanduje do všech možných oblastí našich životů a je to v pořádku, protože jóga by měl být více životní styl a přístup k životu než to, co se odehrává na YOGAmatce. Bohužel důvod, proč se slovo „yoga“ používá k označení nějakých produktů není ten, aby se ukázalo, že i k těmto věcem můžete přistupovat jógovým způsobem a mohou vám pomoci se přiblížit vyváženosti a celistvosti, ale to, aby se zdálo, že ta věc je „potřeba“ k praxi jógy, že bez ní to vlastně nejde nebo alespoň ne tak dobře (a přitom k józe nepotřebujete vůbec nic, co byste už dávno neměli) . Takže máme speciální oblečení, speciální zápisníky, speciální náramky a také speciální hudbu. A u té bych se chtěl zastavit.
Nechci tady řešit věčné dilema, zda praktikovat s hudbou (a samozřejmě na to máme „yoga“ playlisty) či bez ní. Osobně mám rád citát, že to nejcennější, co může učitel jógy svým studentům nabídnout je ticho se zvukem vlastního dechu. Když jsem začínal, tak nspotify neexistovalo a v těch prostorech, kde jsme cvičili častokrát ani nebylo jak hudbu pustit (kdyby nás to náhodou napadlo). My, co jsme jógově odkojení zvukem dechu udždžájí, hudbu zvláště nevyhledáváme. Ale rozumím, že někomu hudba při praxi může pomoci – a nemusí to být zrovna nějaký „yoga playlist“ (častokrát pochybné kvality), hudba, jako jiné věci, je buď kvalitní, a nebo nekvalitní – jde o to, jaký je kontext a záměr, se kterým ji používám. Pokud se oprostím od extrémů typu rock and roll vinyasa – ano, čtete dobře; ano, opravdu jsem to zažil na vlastní kůži; a ano, opravdu jsme cvičili „jógu“ (a záměrně to slovo dávám do uvozovek) na rockové pecky z osmdesátek a devadesátek, dokážu si představit celou řadu lekcí, u kterých je jóga žádoucí a podporující. Sám ji občas záměrně používám – už mám za sebou ty pokusy, kdy jsem s tím experimentoval a vybral si natolik kvalitní hudbu, až jsem se bál mluvit, abych tu nádheru „nekazil“ – a když lektor mlčí, není to úplně výhodné, zejména na začátku lekce, když člověk „trochu“ očekává, že se dozví, co má dělat. Nyní už to „umím“, a když je třeba, tak to i použiju. Vznikají pak až magické prožitky – třeba když přijedete jako účinkující na festival a osoba, která vás nikdy v životě neviděla, vám vybere hudbu, která celou Vaší práci posune ještě o několik levelů výš – nebo spíše hlouběji. Jindy je zase ticho to, co vás pozve k sobě do nečekaných vnitřních rozměrů.
Z mého experimentování vyplývá, že hudba může pomoci – ale při své osobní praxi ji používám výjimečně – ona vás velmi rychle vyladí na nějakou úroveň, ale pak už vás nepustí „dál“, sami byste se dostali i hlouběji, ale ta vibrace vás vrací zase „zpátky“. V takovém případě je dobré se vrátit k tichu a pokročovat v „ponoru“ bez „zábran“.
Ovšem ta nejlepší možnost – dnes bohužel opomíjená, a to nejen na lekcích jógy – je si hudbu vytvořit svépomocí. Říká se tomu zpěv. V dnešní době, kdy každý z nás má v telefonu bezednou audiotéku je to pozapomenutá činnost, jejíž provádění může mít nedozírné následky (pozitivní), co se týká kvality vašeho prožívání. Můj strýc říká, že škola, která nezpívá, by se měla zavřít. A mě se chce napsat, že pokud chcete, aby Vaše praxe byla opravdu vyživující a hluboká, zpěv by v ní neměl chybět. A zase platí, že nemusí být nic vyloženě „jógového“ – chápu, že někteří lidé jsou ostražití vůči mantrám (a když slyším některé moderní úpravy, rozhodně takovým lidem rozumím) – ale to, co máte rádi a pomáhá vám se dostat blíže k prožitku celistvosti a vyjádření toho, co se momentálně děje uvnitř.
A pokud se odvážíte experimentu a propojíte své ásany se svým hlasem, získáte velmi dobrou zpětnou vazbu o kvalitě provedení jednotlivých pozic. A to se vyplatí. Pamatujte, že jógové (ve smyslu podporující praxi jógy) může být cokoliv a nemusí to na sobě zrovna mít onu marketingovou nálepku „yoga“.