Snad každý čas od času udělá “cimrmanovský” úkrok stranou. Takový ten posun, kdy hlavou narazíte a ač se snažíte a nebo ne, dál to prostě nejde. Takovýhle zdařilý “úkrok” se vyznačuje tím, že během chvilky pohřbíte to, o čem jste byli přesvědčeni, že už jako máte jisté – častokrát v kombinaci s nejkratším golfovým vtipem “to už umím”. Opravdu mistrovské kousky jsou takové, kdy se hlavou snažíte prorazit novou cestu delší čas – třeba i v řádu let – a pořád si myslíte, že už tam jako skoro jste, stačí jenom to a to a ještě taky trochu tamtoho a pak “náhodně” přijde poslední kapka a vy prozříte, že teda ani omylem a že jste celý ten čas … šli pěkně, “jen” jste na začátku zvolili špatný směr – abych použil citát svého oblíbeného autora. Nebo když bych se přidržel cimrmanů – “spočítané to bylo dobře, to jo, haprovalo v tom jen to násobení.” Buď jak buď, prostě člověk se najednou ocitne v pomyslných sračkách, které však může cítit a prožívat velmi reálně. K maximálnímu efektu je ještě dobré, pokud se o správnosti svojí cesty, kterou se intenzivně snažíte prorazit hlava nehlava snažíte přesvědčit pokud možná co nejvíc ostatních lidí – to už je absolutní mistrovství velmi dovedných “úkrokářů”, kteří si potom v okamžiku prozření opravdu užijí kvalitní bažinu. Ono nemusí to být jenom o přesvědčování ostatních, bohatě postačí, když člověk výborně ví, v čem ti ostatní dělají chybu a co by se jemu samému opravdu nemohlo stát – v takových okamžicích je zpravidla našlápnuto k velice kvalitnímu “úkroku”.

Ač se to nemusí na první pohled zdát, úkroky stranou a následné okamžiky prozření hodnotím veskrze pozitivně – ono alespoň na chvilku se člověk probere z bludu o vlastní dokonalosti, kterému v menší či větší míře propadáme všichni a alespoň na chvilku sundáni z piedestalu můžeme pocítit empatii k těm ostatním chybujícím nebožákům. To se “dokonalému” člověku málokdy povede tak kvalitně. Zároveň je to možnost se nahlédnout také v jiné trochu objektivnější perspektivě.

Rád bych ještě zmínil, že celá věc nekončí okamžikem prozření – ten sám o sobě může být velmi prchavý. Jde o to, co následuje potom. Velmi schematicky existují dvě základní možnosti – varianta sprej a abych udržel cimrmanovský jazyk varianta brod. Variantou sprej rozumím přístup, kdy si člověk vezme kouzelný sprej – všechno s ním nastříká narůžovo nebo na jinou svou oblíbenou barvou a řekne si: “vždyť to vlastně nebylo tak špatný” a vesele pokračuje dál a buď opravdu věří, že se ta cesta prorazí a nebo to jinak nechce – třeba proto, aby neztratil tvář před ostatními. Dříve nebo později se hovna provalí. Varianta brod znamená neuhnout před bažinou, netvářit se jakoby neexistovala, ale vydat se kydat hnůj a hledat cestu, kde je alespoň nějaká naděje, že někam povede. Dříve nebo později se hovna provalí.

Takhle ke konci roku máme ve zvyku si něco přát a také něco přát ostatním. Rád bych se k tomu trochu připojil a popřál bych v prvé řadě sobě a pak i ostatním, abychom okamžiky prozření neprováhali a hledali stále nové cesty, abychom své kouzelné spreje odložili a alespoň na chvilku si přestali lhát do kapsy a abychom hnůj a hovna kydali nejprve u sebe. Inu, pěkné vyhlídky do Nového roku;-).