Nedávno jsem „omylem“ vyslechl následující rozhovor. Běžně cizí hovory neposlouchám, ale slovo JÓGA přivábilo mou pozornost.
A: „Já teď chodím na JÓGU a dost mě to baví.“ B: „Jo, JÓGA, na tu jsem taky chtěla vyrazit. Už jsem si nakoupila hadry, ale pak mě začalo zajímat tai-chi. Tak jsem si nakoupila hadry…“
V tom okamžiku jsem přestal poslouchat, a tak nevím zda se řady pražských tai-chistů rozrostly o jednu novou perfektně vystajlovanou adeptku a nebo jestli se „pouze“ dále rozrůstá její šatní skříň;-).
Uvažování, že když chci někam jít, tak nejprve musím mít správné vybavení, mě pobavilo – nevím, jestli bych s tímto uvažováním na jógu někdy vyrazil. Tenkrát ještě nebyly speciální jógové dresy ani pro ženy, natož pro muže. Tak jsem mohl v poklidu zahájit svou „jógovou“ kariéru v kalhotách od pyžama – ty fungovaly vůbec nejlépe, a kdybych je neroztrhal, cvičil bych v nich dodnes. Kalhoty od pyžama posléze nahradily zelené chirurgické kalhoty, které jsem dostal od svého strýce, toho času primáře – a vlastnoručně jsem jim přešil pomocí barevných nití a stehů, které jsem si pamatoval asi tak z první třídy základní školy, pas, aby mě neomezovaly v pohybu a já si mohl vesele strkat nohu za krk a provádět další kratochvíle, které dnes hodnotím jako mladickou nerozvážnost. Tričko jsem řešit nemusel, neboť jako správný ashtangista jsem ho nenosil – ono, stejně se vám akorát při předklonech vyhrnuje a brání v pohybu a také proč ho zbytečně propotit. Vzhledem k tomu, že jsem důsledně pracoval s dršti, tak ani nevím, co měly na sobě ashtangistky kolem mě, ale vím, že to ještě nebylo období jóga dresů, ani pestrobarevných legín. Bohužel, jsem minul to velmi časné období ashtanga vinyasa jógy, kdy dle vzpomínek mnohých ženy cvičili „prakticky ve spodním prádle“. Toho bych si asi všiml.
Nikdy nezapomenu na „kulturní šok“, který jsem prožil, když jsem poprvé učil v OM Jóga studiu, kdy na mě vyběhl početný houf žen v jógových trikotech a já si ve svých podomácku spravovaných kalhotách a „obyčejném“ tričku připadal dost výrazně „underdressed“. Další šoky měly přijít – speciální jóga ponožky (cvičit v ponožkách bylo v našich kruzích tehdy považováno za vrchol amatérismu), jóga rukavice – aneb najdi pět rozdílů mezi jogínem a bikerem – a hlavně zlaté legíny – zdravím do Českých Budějovic, pamětníci vědí;-).
Jo, legíny – v historii mého oblékání byla i tato kapitola. Jednou Dalibor Štědronský přišel v legínách a říkal, že když odhlédne od estetické stránky (model „Harapes“), tak jinak je to veskrze praktické. Přátelé, až tak jsem věřil svému učiteli, že jsem ještě ten den na Palmovce jedny legíny zakoupil a opravdu jsem v nich byl svého času vídán na podložce. Naštěstí jsem s nimi odjel do Indie a v místním vedru se ukázaly nepraktické, tak jsem je zastříhl a posléze – díkybohu – vyhodil (na přiložené fotce jejich labutí píseň).
Abych toto své vzpomínání nějak zakončil. Být mužem a praktikovat jógu má četné výhody (mrk mrk), považuji za velké privilegium, že ode mě nikdo nečeká, že budu mít nějaký super dres nebo zlaté legíny, a mohu tak vystupovat v obyčejných teplákách.
