ANEB STARÁ PRAVDA NEREZAVÍ

Kolikrát člověku dojde až za hodně dlouho, co vlastně slyšel a co to může všechno znamenat. Častokrát se mi vrací jeden obraz z mých maisúrských ashtangových časů. Kdykoliv se mi něco nepovedlo – a že toho bylo požehnnaně. Třeba jsem se sice hezky spustil do laghu vadžrásany (takový moc „pěkný“ hluboký záklon z kleku), ale už jsem se nebyl schopen vrátit zpátky. A pak se neohrabaně jako brouk na zádech rochnil v té kaluži potu pode mnou. Nebo jsem se dostal do karandavásany (ve stoji na předloktí založíte lotos a spustíte kolena do podpaždí), nicméně zpátky už to nešlo a já skočil zase v obligátní kaluži potu. Nebo jsem si při vstupu do supta vadžrásany (spustit se v lotosovém sedu do lehu na zádech, zatímco si za zády překříženýma rukama držíte palce u nohou) opakovaně narazil hlavu o podlahu. A indická podlaha je tvrdá, to mohu potvrdit. No zkrátka přišla nějaká takováhle „havárie“ a krátce po ní se dostavil i Vijay. Vždy se odehrál následující dialog. On: What happened? Já: zkouším něco blekotat, ale mám zavařený mozek a jsem vyčerpaný, tak kvalita odpovědi, tomu odpovídala. On – ani mě zpravidla nenechal domluvit: You weren´t relaxed enough – a jde pryč. A já – maje velmi intenzivní pocit, že mým problémem bylo spíše to, že jsem málo donutil svoje svaly makat, abych tyhle jógové vylomeniny zvládnul – jsem si říkal: jako vtip dobrý, jen v té instrukci v té chvíli nevidím žádné praktické využití. A tak se dál lopotím, padám a vstávám a stále slyším, že je to všechno kvůli tomu, že se nedokážu uvolnit.

Roky šly dál. Dnes už nemám v ásanách ty vrcholové ambice jako tenkrát. Ale děje se mi tahle věc: kdykoliv se mi něco nepovede – neotočím se tak, jak bych chtěl nebo mi to zkrátka neplyne s takovou lehkostí, aby se dostavil ten nevýslovně krásný pocit souladu, slyším v hlavě ten hlas: „What happened?“ A já už vím, jaká je správná odpověď. Tenkrát jsem ji nebyl schopen docenit – uvolnění pro mě znamenalo si nakonec lehnout a de facto „zkolabovat“, vůbec by mě nenapadlo, že uvolnění je slučitelné s pohybem, že uvolnění umožňuje lepší vnímavost ke svému tělu. Že s uvolněným tělem se také snáze komunikuje a že tělo pak rádo „samo“ provede to, oč je „žádáno“ a výrazně lépe než když mu do toho kecám a říkám, co všechno by mělo být zatnuté a jaké svaly by to měly provádět.

Trochu mě mrzí, že jsem byl tenkrát tak nechápavý a málo věřil svému vedení – no, vždycky to mohu svést na ty četné kontakty mezi mou hlavou a mramorovou podlahou – mohl jsem si ušetřit spoustu návštěv slepých uliček. Ale tak už to v životě bývá, že vlastní zkušenot je nenahraditelná.