Přepis článku otištěného v časopise Jóga Dnes 4/2023 (www.jogadnes.cz)
V tomto díle našeho seriálu se vrátíme v čase na začátek, respektive ještě před začátek našeho seriálu. Ukážeme si, jak se jóga dostávala do širšího povědomí a jak byla na začátku vnímána. V tomto zkoumání nemůžeme opomenout Teosofickou společnost, která měla velké zásluhy o rozšíření některých duchovních myšlenek a konceptů z indického prostoru na Západ. Tato společnost – dnes již pozapomenutá – byla jakousi „babičkou“ hnutí New Age a ve své době byla velice vlivná a působila téěř doslova po celém světě. Celá řada veřejně známých osob byla jejími členy a nebo se k ní otevřeně hlásila. Vyprávění o této společnosti nám také pomůže lépe pochopit atmosféru doby konce 19. století v duchovní oblasti a to, proč byly všeobecné podmínky velmi příhodné proto, aby jóga na Západě pevně zapustila kořeny.
Své vyprávění nemůžeme začít jinak než u „ideové vůdkyně“ a spoluzakladatelky Teosofické společnosti – Heleny Petrovny Blavatské. V jejím barvitém životě je těžké oddělit realitu a fikci vytvořenou buď jí samotnou a nebo jejími následovníky a fanoušky na straně jedné a na straně druhé jejími kritiky. Nebudeme příliš přehánět, když řekneme, že spory o její odkaz se vedou dodnes. V následujícím vyprávění se budeme držet faktů, jak to jen půjde.
Madame Blavatská a její mládí
Narodila se jako Jelena Petrovna von Hahn 12. srpna 1831 v Jekatěrinoslavi (dnešní ukrajinské Dnipro). Oba dva její rodiče měli šlechtické předky. Její otec Pjotr Alexejevič von Hahn byl carským vojenským důstojníkem, její matka spisovatelkou – psala románové povídky pod pseudonymem Zenaida R. a po její předčasné smrti se o ní mluvilo jako o ruské Georgii Sandové. Při pohledu na život a dílo naší hlavní postavy se nejde ubránit dojmu, že jablko nepadlo daleko od stromu a po matce zdědila spisovatelské nadání a schopnost fabulace.
Dalo by se říci, že život pozdější Madame Blavatské (často označované iniciálami HPB) byl výjimečný od samého začátku. Jako dítě nebyla zrovna vitální a později v dětství prodělala celou řadu nemocí. Její neduživost se projevovala hned od prvních chvil na tomto světě, a tak starostliví rodiče urychleně svolali křtiny, aby jejich dítě případně nezemřelo dříve, než obdrží svátost křtu. Novorozeně se samozřejmě nemohlo zúčastnit osobně, a tak bylo zastoupeno jiným dítětem. To se postaralo o nečekanou zápletku celého obřadu, kdy si znuděně hrálo se svíčkou tak nešťastně, až zapálilo cíp roucha přítomného kněze, které postupně vzplanulo. O tom, jak toto znamení bylo přijato a co z toho přítomní usuzovali směrem ke křtěnému dítěti, nemusíme dlouze psát. Nicméně i přes neblahé znamení a řadu prodělaných nemocí malá Helena prokázala velkou vůli k životu. Své dětství prožila většinou na panství svého dědečka z matčiny strany Fadějeva v Saratově, na březích Volhy. Spolu se svou mladší sestrou byla vychovávána hlavně babičkou (jejich matka zemřela, když bylo Heleně 7 let). Malá Helena vykazovala jisou nonkonformitu a svéhlavost.Údajně už od raného dětství se u ní projevily silné parapsychologické schopnosti, jež stále znepokojovaly rodinu a děsily pověrčivé služebnictvo. Byla náměsíčná a jasnovidná. svou přítomností často vyvolávala Lačně vyhledávala vyhlášené místní čaroděje, felčary a vesnické šamany. Ještě jí nebylo patnáct let, když objevila v knihovně svého pradědečka řadu knih o magii a alchymii. Častokrát se také místo svého oficiálního programu s vychovatelkami raději ztratila – velké panské sídlo skýtalo celou řadu vhodných skrýší, aby musela být později s nemalým úsilím nalezena. Většinou ji nalezli někde ve sklepení, jak komunikovala s různými bytostmi pro její okolí neviditelné – její přítomnost prý probouzela duchy zemřelých a v přírodě rozmlouvala se skřítky a rarášky. Mělo se ukázat, že pro budoucí “kariéru” mladého děvčete toto byly velmi dobré předpoklady. Musíme si uvědomit, že se pohybujeme v jiné době, kdy lidé byli otevřenější komunikaci s nadpřirozenými silami a spiritualismus neboli duchařina měl zažít svou hvězdnou hodinu ve druhé polovině 19. století. O pár let později již Helena tyto své vlohy využila, když uprostřed širšího rodinného kruhu při pravidelných seancích komunikovala skrze automatické psaní s duchem jisté postarší dámy Tekly Lebendorfové. Tyto séance se konaly po dobu šesti let a Helena dokázala “zjistit” celou řadu neuvěřitelných detailů ze života paní Tekly. To probudilo zájem jejího strýce, který se celé věci snažil přijít na kloub. Celá záležitost dostala nečekané vyústění, kdy se ukázalo, že paní Tekla a také její syn (údajně spáchavší sebevraždu) jsou naživu (nutno podotknout, že se o sebevraždu opravdu pokusil). Seance tedy skončily neslavně – ovšem stejně jako uvidíme později, tento model se ještě několikrát zopakuje – HPB dokáže lidi přesvědčit o svých schopnostech, vše funguje a jenže nakonec dojde k nějakému rozčarování, které ovšem nechává prostor pro různé výklady.
Helena byla celý život notně nonkonformní. V mládí jezdila na koni po mužském způsobu kozáckém způsobu na neosedlaných koních – po matčině smrti se stala jakousi “dcerou pluku” a byla velice oblíbená mezi otcovými vojáky, mezi ně patřili i kozáci, vyhlášení svým jezdeckým uměním. Lehce se můžeme domnívat, že se toto umění od nich naučila a to později posloužilo jako předobraz k legendě o Heleně jako krasojezdkyni v cirkuse. Nerada se oblékala do společenských šatů, vyhýbala se plesům, tanečním večírkům a podobným událostem. Prý si jednou dokonce schválně opařila nohu v horké vodě, aby nemusela jít na ples. O případné nápadníky nejevila sebemenší zájem.
Její rodina tak byla velmi překvapena, když se v 17 letech zasnoubila za Nikefor Blavatský, místo-guvernér Jerevanské provincie, který byl třikrát tak starý jako samotná Helena. Je těžké tento čin nějak interpretovat – sama Blavatská o tom později říkala, že chtěla pozlobit svou vychovatelku, která jí opakovaně předhazovala, že se nenajde nikdo, kdo by si ji vzal. Prý chtěla vzít zasnoubení po třech dnech zpět, což již nebylo možné. Nabízí se ale také vysvětlení, že Helena se chtěla osamostatnit od své rodiny – což se jí posléze povedlo a navíc její manžel ji později finančně podporoval.
Manželství to rozhodně nebylo šťastné (pravděpodobně ani nebylo naplněno), manželé spolu vydrželi žít tři měsíce – pak se po jedné hádce Helena sebrala, vzala koně a odjela zpátky ke své rodině. Ta se rozhodla, že bude nejlépe nezdárnou dceru poslat k jejímu otci, který v té době prodléval v Petrohradu. Helena souhlasila, ovšem v hlavě měla jiný plán. Podařilo se jí setřást služebnictvo, které ji mělo mít na očích a místo do Petrohradu se vydala do Konstantinopole.
Na cestách známých i neznámých
V tomto bodě začíná asi nejzajímavější část života Madame Blavatské – bohužel se ale nedá přesně říci, kde všude se pohybovala. V tomto období od roku 1849 až do 1873 (kdy přicestovala do Spojených Států), jsme odkázáni převážně na ní samotnou jako na zdroj informací. A tento zdroj je vzhledem k pozdějším okolnostem i vzhledem k tomu, co o sobě všechno později vyprávěla, hodnocen jako velmi nespolehlivý.
Blavatská o sobě tvrdila, že procestovala celý svět a studovala u různých duchovních učitelů, včetně súfijských pirátů, egyptského kabalisty, voodoo kněží v New Orleans a především s Tibeťanem jménem Mistr Morya, u kterého se údajně učila v Himálaji. Pravděpodobně navštívila několikrát Indii, Tibet, Severní i Jižní Ameriku a hlavně Egypt. V rámci svých cest údajně také prožila rozličná světská dobrodružství: působila v cirkuse jako krasojezdkyně, v Srbsku působila jako koncertní klavíristka, v Oděse otevřela továrnu na inkoust, obchodovala jako dovozce pštrosího peří v Paříži a pracovala jako dekoratérka interiérů císařovny Evženie. Na svém těle měla jizvy, o kterých tvrdila, že jsou z bojů po boku Giuseppe Garibaldiho, hrdiny italské revoluce (za svého pobytu ve Státech často nosila rudou garibaldiovskou blůzu). Vedle toho se živila jako jako potulná jasnovidka a za svého pobytu v Egyptě založila Spiritualistiskou společnost, ovšem musela ji rozpustit, neboť ženy, které měly sloužit jako média, se ukázaly jako nespolehlivé.
Vedle toho kolují nejasnosti o jejím osobním životě, zdá se velmi pravděpodobné, že měla jednoho nebo spíše dva milence (oba dva prý dokonce ve stejný čas). Možná s jedním z nich měla dítě, které však bylo vážně nemocné a dožilo se velmi nízkého věku. Tím se ale dostáváme na tenký led. Sama Teosofická společnost se později proti těmto spekulací ohradila prostřednictvím potvrzení od lékaře, které říkalo, že Blavatská od přírody nebyla schopna otěhotnět. Toto potvrzení stejně jako svědectví Blavatské však nelze brát jako bernou minci. V našem seriálu jsme již nejednou narazili na to, jak je odkaz významných postav v rámci jejich komunity hlídán a očišťován od nežádoucích prvků, které by mohly narušit vyznění života a díla dané osobnosti.
Spiritualismus ve Spojených státech a Madame Blavatská na scéně
Nyní se vrátíme na pevnější půdu. Blavatská přijela v roce 1873 přes Paříž do Spojených států. Setkáváme se s ní již v podobě, jak vešla do historie – žena středního věku s neforemnou nezvykle širokou postavou v nepadnoucích šatech ověšená cetkami a šálami s nezbytnou cigaretou, kterou si s největší pravděpodobností připálila od té předchozí. Přestože její vystupování bylo obhroublé a nepotrpěla si na společenské manýry, tak měla charisma, které jí pomohlo získat celou řadu obdivovatelů. Ty dokázala přesvědčit o svých schopnostech – to, na co jiní potřebovali dlouhou přípravu a specifické podmínky, ona zvládala okamžitě a „za pochodu“. Ve vzpomínkách lidí, kteří se s ní setkali se tak setkáváme s popisem různých nevysvětlitelných situací – Blavatská dokázala zjistit potřebnou informací, pátrat v minulosti daného člověka, zjistit, na co daný člověk myslí a jiné. Různé předměty nechávala například ztěžknout nebo prostoupit nezvyklou vůní. Zvláštní zálibu měla v čajových šálcích, které se nejednou záhadně objevily tam, kde jich bylo třeba.
Každopádně, jak jsme již zmínili, HPB byla velmi rozporuplná postava – na jedné straně slýcháme o velké duchovní energii (lidé nacházející se s ní ve stejné místnosti říkali, že měli pocit, jako by tam běželo silné dynamo) a nepřeberných znalostech a hlubokému vhledu do samotné podstaty duchovní skutečnosti. Na druhé straně se objevují slova jako mazanost, špinavé triky a nezdravá ctižádost.
Nicméně by se dalo říci, že přijela ve správný čas – doba přála lidem s podobnými talenty i „talenty“. Po příjezdu do New Yorku se Blavatská snažila prosadit jako médium. Pro ženu (která měla jen málo prostředků kromě eklektických náboženských znalostí) nabízel spiritismus vzácné a potenciálně lukrativní kariérní příležitosti. Byl to jeden z mála oborů, kde ženy, o nichž se předpokládalo, že mají větší intuici než muži, byly ve výhodě.
Tady si dovolme krátkou odbočku, abychom osvětlili společenský kontext. V této době totiž kulminoval zájem o spiritualismus a jiné neortodoxní duchovní směry a nauky. Ve Spojených Státech tuto obnovenou vlnu (neboť o komunikaci s duchy se lidstvo zajímá odjakživa) do jisté míry nechtěně spustily sestry Foxovy – dvojice do té doby obyčejných dívek tvrdila, že jsou schopny komunikovat s duchy, kteří na otázky odpovídají klepáním na stěnu. V dubnu 1848 již jejich seance na statku v Hydesville ve státě New York lákaly davy lidí. Později se přesunuly do Rochesteru a za svá spiritistická vystoupení si začaly účtovat jeden dolar.
Poznámka na okraj v roce 1888 se obě sestry přiznaly, že vše byl jenom trik – tajemné klepání vytvářely praskáním kloubů na nohou, původně nevinný žert se rozrostl do takových rozměrů, že se již nedalo z rozjetého vlaku vystoupit. Společnost byla totiž velmi žíznivá po podobných záležitostech. Různé seance byly ohromně populární, prestižní noviny o nich dokonce psaly reportáže. V té době bralo mnoho seriózních lidí spiritismus vážně, uveďme jeden příklad za všechny – Sir Arthur Conan Doyle, autor přísně racionálního Sherlocka Holmese – ten dokonce na sklonuku života napsal knihu o hstorii spiritualismu. Nutno podotknout, že Doyleho spiritualistické období je pozdějšího data než náš příběh. Pro ilustraci společenské nálady uvažme, že v roce 1854 se senátor James Shields předložil na půdě Senátu petici, kterou podepsalo patnáct tisíc amerických spiritualistů. Ta požadovala “vědeckou komisi”, která by zkoumala komunikaci s mrtvými. Spiritualismus pokračoval v růstu zejména po americké občanské válce. Tento vzestup byl živen zoufalou touhou lidí slyšet své ztracené blízké. První dáma Mary Lincolnová dokonce pořádala seance přímo v Bílém domě ve snaze kontaktovat svého mrtvého syna.
Založení Teosofické společnosti
V této atmosféře nebylo pro Blavatskou těžké se zařadit do spiritistické komunity, ovšem sama mířila mnohem výš než „jen“ pořádat seance a komunikovat s duchy. Tehdejší spiritualistické seance mohly nabýt různých podob – nejen klepání na zdi, ale některá média dokázala duchům propůjčit své hlasivky. Ovšem nejvíce ceněna byla taková média, která dokázala duchy materializovat, takže je účastníci mohli přímo vidět. Právě na jedné takovéhle seanci na Eddyovic statku se Blavatská seznámila s plukovníkem R. S. Olcottem. O něm si více povíme v příštím díle našeho seriálu. Nyní se omezíme na to, že Madame Blavatská spolu s plukovníkem Olcottem a několika dalšími zakládajícími členy ustavili dne 7. září 1875 Teosofickou společnost. Stalo se tak po jedné z přednášek v salonu Madame Blavatské věnované skrytým zákonistem starověké architektury – se zaměřením na esoterický rozměr staroegyptské geometrie (jen abychom si ukázali šíři záběru Blavatské a jejích přátel). Mělo se jednat o sdružení, které by se věnovalo zkoumání starověkých záhad, tajných společností a magie. Do konce listopadu přijala Teosofická společnost stanovy a zvolila funkcionáře. Olcott se stal prezidentem, Blavatská byla dopisující tajemnicí (a neoficiální mozek celého spolku). Společnost se dle svých stanov věnovala trojímu cíli: podpora bratrství a rovnosti mezi všemi lidmi, studium srovnávacího náboženství a filosofie a zkoumání “nevysvětlitelných zákonů přírody a sil skrytých v člověku”. Tyto cíle byly dostatečně vágní, aby zahrnovaly všechny skupiny lidí věnujícím se neortodoxní duchovnosti, a teosofie se tak mohla stát, a také se na jistý čas stala, vůdčí silou na tomto poli.
V příštím díle si budeme vyprávět o tom, čemu všemu se Teosofická společnost věnovala a jakou roli sehrála v rozšiřování povědomí o józe nejen na Západě, ale také (paradoxně) v Indii, kam se nedlouho po svém založení přesunula. A také si povíme, jak to dopadlo s mesiášem neboli Světovým učitelem, kterého si Společnost vyhlédla … kde jinde než v Indii.
Použité informační zdroje:
Wagner R.: Dobrodružný život slovanské okultistky. Byla mystifikátorkou nebo duchovní autoritou? In: Orientace, příloha Lidových novin (15.8. 2021)
Koreis V: Blavatská a teosofie (2013)
Goldberg M The Godess Pose: The Audacious Life of Indra Devi, the Woman Who Helped Bring Yoga to the West (2015)
Elektronické informační zdroje:
Vojtíšek Z., Před 145 lety vznikla Teosofická společnost [online]. Praha: Dingir. Vydáno 16.11.2020 [cit. 24.5.2023]. Dostupné na: https://info.dingir.cz/2020/11/pred-145-lety-vznikla-teosoficka-spolecnost/
Dluhoš M., Před 130 lety zemřela Jelena Petrovna Blavatská [online]. Praha: Dingir. Vydáno 7.5.2021 [cit. 24.5.2023]. Dostupné na: https://info.dingir.cz/2021/05/pred-130-lety-zemrela-jelena-petrovna-blavatska