Přepis textu otištěného v časopise Jóga dnes (6/2023)
V minulých dílech jsme viděli, jak se skrze Teosofickou společnost na Západ začaly ve větší míře dostávat východní nauky. Zároveň jsme na příkladu spiritismu viděli, že doba po osvícenství, kdy společenská nálada a vědecké objevy otřásly pozicí církve, přála rozvoji různých alternativních duchovních směrů. Učení mnohých okultních nauk je z jógového pohledu velmi zajímavé. Můžeme tam najít mnoho styčných bodů s jógou. Některé zajímavé paralely krátce představíme v následujícím textu. Chceme tím ukázat, že slavný výrok Svámího Vivékánandy o materiálním Západu a duchovním Východu (Indii) se nedá přebírat doslovně. Jak uvidíme dále, i na Západě lidé zkoumali duchovní podstatu sebe sama a světa okolo sebe, vnímali proudy energie v těle a zkoumali možnosti, jak dosáhnout mystického vhledu i s pomocí vlastního těla. Toto všechno máme dnes spojeno s jógou. Je dobré si uvědomit, že půda pro její příchod již byla připravena. Jóga se v tomto „podhoubí“ přirozeně uchytila a vstoupila do procesu vzájemného ovlivňování a „promíchávání“. Podobný proces jsme viděli již v první sérii našeho seriálu věnované moderní posturální józe. Více o tomto pojednáme v následujícím díle věnované prvnímu propagátorovi jógy na Západě – a nutno podotknout, že velmi úspěšném propagátorovi – Svámímu Vivékánandovi.
Okultismus a jeho oživení v 19. století
Jak jsme již naznačili v minulých dílech našeho seriálu v 19. století se svět nacházel v období hlubokých společenských změn a duchovního probouzení. Společnost prožívala éru, kdy tradiční církve ztrácely na vlivu a vědecké objevy otřásly dosavadním světonázorem. Zároveň se s industrializací a urbanizací velmi výrazně změnil životní styl a nastal pocit vykořenění. Z něj pramenila potřeba hledat nový smysl života a také způsoby, jak se na změny adaptovat. Nový většinový světonázor postavený na vědeckém myšlení a striktně racionálním přístupu k životu a k okolnímu světu totiž neuspokojoval přirozenou lidskou potřebu po hledání výššího principu a možnosti transcendence.
Jako reakce na tuto novou situaci se v Evropě, Severní a Jižní Americe objevily různé a kolikrát velmi různorodé duchovní proudy, pro které se vžilo označení okultismus. Ten v sobě zahrnuje námi již zmiňovaný spiritismus a teosofii, dále učení tajných spolků (svobodní zednáři, rosenkruciáti), různé formy magie, mysticismu, mesmerismu a různé variace moderních i tradičních náboženských směrů (je patrný velký vliv kabaly a hermetismu), které se zaměřovaly na aktivaci skrytých přirozených sil a schopností člověka. Do tohoto období také spadají počátky moderní psychologie a parapsychologie. Všechny tyto proudy byly spjaty s dalšími směry nového přístupu k životu, které se začínaly prosazovat – zejména metody alternativního léčení (naturopatie, homeopatie, hypnóza a modernizovaný mesmerismus – o mesmerismu níže) a další hnutí – jako např. vegetariánství nebo nudismus. Vedle toho se také rozvíjela moderní gymnastika a moderní tanec, ukazující nové perspektivy ve vnímání lidského těla a možností sebevyjádření skrze pohyb a gesto. Ve sém výčtu nesmíme zapomenout ani na různé osadnické komunity nabízející novou životní perspektivu. Všechno, co jsme zmínili, v sobě často skrývalo náboženský rozměr. Vedle toho se někteří okultisté aktivně angažovali také v sociálně reformních aktivitách, často vystupovali za zrušení otroctví (v USA) a za rovnoprávnost žen (zde se nabízí paralela s jógovými průkopníky, kteří všichni bez výjimky otevřeli své školy ženám navzdory indické kulturní tradici).
Mesmerismus: léčení životní sílou
Svou pouť po dnes méně známých alternativních proudech zahájíme u mesmerismu. Jeho zakladatel, po němž se tento směr později pojmenoval, měl velmi zajímavý životní příběh, který si v krátkosti představíme. Franz Anton Mesmer (1734–1815) byl svého času populární lékař a experimentátor. V rámci své praxe zjistil, že jedna cizinka, se kterou byl v kontaktu, používá k samoléčení magnet, který si přikládá na postižená místa. Podrobil tuto metodu zkoumání a na sobě a posléze na svých pacientech a zjistil, že doopravdy funguje. Začal tedy svou magnetickou léčbu používat, a dokonce k tomu získal dobrozdání akademie věd. Ve snaze svou metodu dále zdokonalovat ji podroboval dalšímu zkoumání. Při něm zjistil velmi překvapivý fakt, a sice, že stejných (ne-li lepších) výsledků dosahuje, když místo magnetu přikládá „jen“ svoje ruce. Na základě svého zkoumání zformuloval tezi o živočišném magnetismu, který proudí v těle a jeho nerovnováha je příčinou všech nemocí. Toto se stalo velmi kontroverzní, a přestože měl ve společnosti hodně obdivovatelů přesvědčených o funkčnosti jeho metody, proti vystupovala celá řada vlivných odpůrců, kteří jej označovali za šarlatána. Napětí se vygradovalo v okamžiku, kdy na jeho kliniku nastoupila tehdy osmnáctiletá slepá pianistka a skladatelka Marie Theresie (von) Paradies, zázračné dítě, které osleplo ve třech letech. Mesmer byl ve své léčbě částečně úspěšný, což paradoxně vyvolalo nevoli u její rodiny, která vzhledem k postižení dítěte dostávala rentu, a navíc hrozilo, že nově vidoucí pianistka by přestala být pro publikum atraktivní, což ve výsledku mohlo výrazně omezit rodinné příjmy. Mezi Mesmerem a otcem dívky tedy vznikl spor. Ten přerostl ve veřejnou aféru, kdy byl lékař bez důkazů obviněn, že se se svou slavnou pacientkou intimně sblížil. Do věci se vložila Lékařská fakulta a Mesmer byl donucen opustit Vídeň. Přes rodné Švýcarsko se přesunul do Paříže, kde prováděl hromadné magnetické seance, během kterých jejich účastníci upadali do hlubokého transu podobného hypnóze. Opět se opakoval ten samý scénář – Mesmer byl miláčkem davů, ale měl i vlivné odpůrce. Ti nakonec docílili toho, aby jeho magnetismus zkoumala místní akademie věd. Ta tak učinila a vydala velmi negativní stanovisko. Mesmer byl tedy nucen opustil Paříž a později i Francii a uchýlil se do rodného Švýcarska. Těsně před svou smrtí se dočkal rehabilitace, kdy berlínská akademie věd uznala jeho léčebnou metodu jako relevantní a vědecky podloženou. Mesmer zemřel tři roky na to.
Jak jsme již uvedli, Mesmerovo učení stálo na tom, že v lidském těle proudí živočišný magnetismus (které on sám nazýval fluidum), jakási vnitřní síla, která když je v nerovnováze, tak tělo strádá a přichází nemoc. Zásahem zvenčí je možné sjednat nápravu, terapeut totiž může na pacienty pomocí gest a koncentrace přenášet svůj magnetismus. Je zajímavé, že pokud bychom v této pasáži zaměnili slova magnetismus a prána, mohli bychom tuto pasáž použít v jakékoliv knize věnované pránickému léčení. Nicméně Mesmer nebyl okultista, ani se nedostal do kontaktu s učením o práně, byl „jen“ bystrý pozorovatel a nadšený experimentátor. Byl zastáncem vědeckého přístupu, což vyznívá paradoxně, neboť po většinu svého života byl vědeckou komunitou zavrhován jako šarlatán.
Přestože mesmerismus se jako samostatný směr neuchytil, stal se základem mnohých alternativních léčebných metod. Zkoumání transu, do kterého pacienti v průběhu léčení upadali, se stal základem objevu a velkého rozšíření hypnózy. Mnohé další prvky lze najít i u S. Freuda a u zrodu moderní psychologie.
Pro zajímavost ještě dodáme, že Paschal Beverly Randolph, okultista, který pomocí mesmerismu léčil, toto učenípozději propojil se svým pojetím sexuálních energií v těle. Dle jeho poznání se v těle tvoří sexuální fluidum, které by mělo volně proudit. Případné bloky odstraňoval právě pomocí mesmerismu. Tyto myšlenky jsou velmi podobné těm, které známe z tantry a taoismu.
Alchymie jako cesta k poznání sebe sama
V 19. století se také znovuoživil větší zájem o alchymii. Její praktiky jako například výroba kamene mudrců, transmutace obecných kovů ve zlato a hledání elixíru života byly interpretovány v esoterním symbolickém smyslu jako duchovní aktivity, jejichž hlavním cílem je kultivace vědomí alchymisty. Alchymické rituály a praktiky v sobě zahrnovaly meditace na alchymické symboly a vizualizace alchymických procesů probíhajících v těle a vědomí. Tyto rituály také často obsahovaly dýchací a jiné techniky určené k rozproudění životní energie a její ovládání. To bylo důležitým předpokladem pro úspěšné provádění vyšších alchymických procesů. Objevují se také přístupy, podle kterých je k úspěšné výrobě kamene mudrců a transmutaci jiných prvků ve zlato a vytvoření elixíru života potřeba spolupráce a propojení mužského a ženského principu. Spojení slunce (síry) a měsíce (rtuti) bylo často zobrazováno jako hierogamie (nebeský svazek) mezi králem a královnou. V článku věnovaném vídeňskému okultismu Karl Baier cituje jednoho novodobého alchymistu, který si stěžuje, že je ve svých alchemických pokusech neúspěšný, neboť se mu nepodařilo najít vhodnou ženu, která by s ním spolupracovala. Asi ne vždy bylo třeba brát propojení ženského a mužského elementu takto doslovně. Ovšem na příkladu zmiňovaného novodobého alchymisty, který se jmenoval Carl Kellner, také můžeme vidět, že novodobí alchymisté rozhodně nerezignovali ani na „reálnou“ laboratorní práci (i pod vlivem velkého rozvoje chemie jako vědy) – příčinnou jeho smrti totiž byla vysoká přítomnost rtuti v jeho těle, což někteří dávají do souvislosti s jeho alchemickou praxí – pro alchymisty byla rtuť tím nejdůležitějším prvkem.
Nicméně pokud si to právě řečené shrneme a podíváme se na jógovou optikou, nlze nevidět velkou podobnost s tantrou a hatha jógou (tou středověkou, pojímanou jako energetickou praxi využívající primárně dech, mudry a bandhy vedoucí k propojení sluneční-mužské a měsíční-ženské energie za účelem dosažení Poznání). Je dobré vědět, že sami okultisté si tuto podobnost uvědomovali, hned jak dostali skrze Teosofickou společnost a další zdroje možnost se seznámit s tantrickými a hatha-jógovými spisy. Velmi záhy se objevovaly se modely propojující oba dva světy – například známý okultista Franz Hartman interpretoval alchymii, paracelsiánskou medicínu a moderní fyziku v tomto světle. Podle něj je celý vesmír složen z primární hmoty, kterou moderní věda nazývá “éter” a která je v indické filozofii známá jako akáša. Éter (akáša) se projevuje v různých vibračních stavech: rozdíl mezi těmito vibracemi je základem odlišnosti všech prvků ať už v říši viditelné hmoty, nebo na vyšší úrovni, která je pro běžné smysly neviditelná. Vibrace jsou způsobeny živou a organizující silou, kterou podle Indů nazývá “pránou”. Ta tvoří základní životní sílu každého organismu.
Tělo jako brána k Poznání
Dosud jsme viděli, že se okultisté zaměřovali na rozvoj ducha a zkoumání různých stavů vědomí a lidské psychiky. Většinový názor mezi nimi byl takový, že mystický vývoj člověka začíná u jeho duše a na ní je třeba se zaměřovat. Byly také přístupy, které kladly důraz na fyzické tělo a svou cestu začínaly skrze jeho uvědomění a navození specifických fyzických vjemů, které zásadně ovlivní vědomí.
V úvodu jsme zmiňovali, že toto období přálo také novým cestám ve vyjadřování se skrze pohyb (moderní gymnastika a tanec) a zkoumání možností lidského těla – již z předchozích dílů našeho seriálu víme o moderní tělesné kultuře. Vzorem pro duchovní využití pohybu a emocí byl okultistům učitel zpěvu a dramatické výchovy François Delsarte (1811-1871) – jeho pojetí akcentovalo vyjádření emocí a myšlenek pomocí pohybu a výrazu. „Delsartismus“ se stal velmi populárním a ovlivnil budoucí směřování herectví, tance a jiného výrazového umění.Jeho systém technik byl hojně využíván mezi herci, zpěváky a tanečníky.
Na Delsarta navázal operní zpěvák – Johan Baptiste Krebs (vystupující pod pseudonymem Kerning), který byl svobodným zednářem a okultistou. Vytvořil svůj systém tělesné meditace tvořený šeptáním nebo tichým opakováním jednak krátkých vět a slov s křesťanským podtextem a jednak určitých písmen původně používaných při zednářských rituálech – podle toho se jeho systému říkalo „abeceda“. Součástí celé praxe bylo také vědomého dýchání, symbolická gesta, tělesné pozice a pohyby. Tyto všechny prvky měly za cíl přivést pozornost do různých částí těla od chodidel nahoru a zejména na určitá mystická centra – dnes bychom řekli „čakry“. Adepti si představovali, jak v těchto částech těla píší nebo vyslovují písmena či slova. Cílem meditace bylo probudit božské “vnitřní slovo”. To poté prostoupí a promění lidské tělo a dojde ke znovu-spojení lidské bytosti s vesmírem. Podle Krebse-Kerninga se „mystický rozkvět se nejprve odehrává uvnitř těla a probíhá v podobě tělesných vjemů, které nezná nikdo, kdo je nezažil a kdo nevstoupil na mystickou stezku.“
Opět tady máme praxi velmi podobnou té jógové-tantrické – recitace „manter“ a jejich vizualizace v těle, koncentrace na „čakry“, vědomý dech a pohyb. Nabízí se otázka, kde se Kerning inspiroval. Vedle učení Svobodných Zednářů byl v čilé korespondenci s lidmi znalými učení Kabaly, které v něm samotném silně rezonovalo. Sám hovořil o tom, že vnímá to, co mají jednotlivé duchovní směry a dávné kultury společné a vytvořil jakousi univerzální praxi postavenou na síle jazyka a zvuku.
Závěr:
Je zajímavé si uvědomit, že řada konceptů, které dnes vnímáme jako bytostně spjaté s jógou mají své ekvivalenty i v jiných tradicích. Jóga a její pojetí se v průběhu času ukázaly pro „uživatele“ a „konzumenty“ nepřitažlivější, a tak do jisté míry „vytlačila“ jiná pojetí z veřejného prostoru, resp. Jak uvidíme v příštích dílech je byla schopná do sebe absorbovat. Neměli bychom ale zapomínat na to, že podmínky, aby se tak mohlo stát byly připraveny. „Čekalo“ se jen na to, až přijde nějaký charismatický řečník a učitel. A on přišel. Do dějin vstoupil jako Svámí Vivékánanda. A o něm si budeme vyprávět příště.