Přepis textu otištěného v Jóga Dnes 2/2023 (www.jogadnes.cz)
Nejen v životě je dobré se čas od času zastavit a ohlédnout se zpátky. Uvědomit si, co všechno se odehrálo a zároveň se zamyslet, kam povedou naše příští kroky. Taková chvíle přišla právě teď v našem seriálu mapujícím vývoj moderní jógy od začátku 20. století. V našem vyprávění jsme se věnovali velkým jménům, které utvářely podobu jógové praxe, jak ji známe dnes. V dnešním shrnujícím díle se ohlédneme za předchozími díly a naznačíme, kudy se vydáme dál. Přeji příjemné čtení.
První průkopníci
V první sérii našich článků jsme si ukazovali, jakým výzvám museli čelit moderní jógoví průkopníci. Ti nejprve jógu – běžnou populací zapomenutou nebo rovnou opovrhovanou – postavili zpátky na nohy v podobě, která vyhovovala celosvětovému trendu tělesné kultury. Toto období (dvacátá a třicátá léta 20. století) charakterizoval živý dialog mezi Západem (gymnastika a kulturistika, moderní lékařství) a Indií (místní bojová umění, hatha jóga). Vůdčí postavy jógové renesance se hlásily k modernímu vědeckému přístupu a projevovaly velký respekt k objevům moderní vědy a různým tehdy populárním způsobům léčby (naturopatie, helioterapie a další).
V našem povídání jsme si ukázali, že všechny jmenované vlivy se vedle původních jógových zdrojů zásadně podepsaly na podobě moderní posturální jógy.
Z významných osobností tohoto období jmenujme především Svámího Kuvalajánandu, zakladatele velmi vlivného centra Kaivalyadhama Yoga Institute and Research Center v Lónavle (jižně od Bombaje). To se specializovalo (a dodnes se specializuje) jednak na výzkum účinků jednotlivých jógových technik a jejich praktické využití v terapii a jednak na výcvik jógových lektorů, kteří poté šířili jógu dále. Vedle toho vydával velmi vlivný časopis Yoga Mimansa, který vycházel ve velkých nákladech a pomáhal šířit povědomí o józe po celé Indii (čerpal z něj i svámí Šivánanda, o kterém bude řeč dále). Jóga v této terapeutické podobě byla založena na jednoduchých technikách (převážně ásanách a práci s dechem), jež byly dostupné pro většinovou populaci. Kuvalajánanda vytvořil tzv. ikonickou sestavu, které se později skrze Svámího Šivánandu a jeho žáka André Van Lysebetha dostala do širokého povědomí jako „rišikéšská sestava“.
Kuvalajánanda byl moderně smýšlející a stejně jako ostatní jógoví reformátoři velmi záhy zpřístupnil jógu ženám. Dokonce ji propagoval jako cvičení pro ženy obzvláště vhodné. Je zajímavé, že cvičení zaměřené na flexibilitu a ladnost pohybu bylo tenkrát ženám doporučováno i v západním světě – a tím byly zřejmě vytvořeny předpoklady pro to, aby se jóga později stala převážně ženskou doménou.
Za zmínku vzhledem k našemu dalšímu vyprávění stojí také Bhavanarao a K. V. Iyer, kteří se svými knihami a úsilím zasloužili o to, že se na scénu tehdejší indické tělesné kultury dostal pozdrav slunci. To ovšem neznamenalo, že se „automaticky“ stal součástí jógové praxe. K tomu, jak se tak stalo a kdo za to mohl, naznačíme později.
Ohlédnutí za druhou sérií
Ve druhé sérii příběhů jsme se zaměřili především na to, jak se jóga ve své moderní podobě postupně dostávala na Západ. Představili jsme si životní příběhy čtyř důležitých jógových „popularizátorů“, a to T. Kršnamáčarji, Indry Déví, B.K.S. Iyengara a Svámího Šivánandy. Právě oni byli na začátku příběhu o tom, jak si moderní posturální jóga postupně získávala masivní oblibu po celém světě. Každý z nich měl jiný životní příběh, ovšem dají se vysledovat i jisté podobné rysy. To vše budeme zkoumat v následujícím textu.
Tirumalai Kršnamáčarja bývá představován přízviskem „Otec moderní jógy“. Tento věhlasný učenec byl tím, kdo ve třicátých letech poprvé představil dynamickou praxi ásan, v nichž se setrvávalo kratší dobu a které byly na sebe navázané dynamickým přechodem z pozdravu slunci – tzv. vinjásou. Zároveň do této praxe zařadil pozice v moderní józe dosud nevídané. Jak jsme si říkali výše, tehdejší jóga se snažila být dostupná pro každého a měla působit především terapeuticky. Pozice extrémní – ať již nárokem na flexibilitu, nebo tělesnou zdatnost, tedy neměly žádné logické opodstatnění. Kršnamáčarja přesto do své praxe takové pozice (inspirované různými askety a kejklíři a pravděpodobně také cirkusovým uměním, to bylo v té době v Indii na vzestupu) zařadil. Reagoval tím na zadání, které měl od svého mecenáše. Tím nebyl nikdo jiný než náruživý fanoušek gymnastiky a kulturistiky a sportu obecně, maisúrský máhárádža. Ten Kršnamáčarju jednak pověřil tím, aby vedl jógu a tělocvik pro mladé chlapce z královské rodiny a jednak tím aby se věnoval její propagaci. V tomto kontextu můžeme vidět, že těžko mohl Kršnamáčarja přijít s lepším konceptem, než je dynamická praxe zaměřená jak na flexibilitu, tak i na rozvoj tělesné zdatnosti v působivém „balení“, které je zároveň atraktivní pro diváky. Kršnamáčarja pravidelně vyrážel se svými chlapci na jógové přehlídky a sám máhárádža jej kolikrát neváhal povolat k sobě i v noci, aby se pokochal pohledem na dokonale provedené jógové pozice. Můžeme vidět, že již v této době se stala důležitou estetika a atraktivita jógových pozic. To šlo ruku v ruce s rozvojem fotografie. A estetika byla možná rozhodujícím faktorem úspěchu jednoho slavného Kršnamáčarjova žáka, jak uvidíme za chvíli.
Zařazení pozdravu slunci do jógové praxe s tím, že z něj udělal její ústřední bod, bylo velmi odvážné. Do té doby stály ásany a pozdravy slunci (pocházející pravděpodobně za zápasnického prostředí) odděleně a zásadně se „nemíchaly“ dohromady. Kršnamáčarja toto „tabu“ překročil, a i když vyvolal odpor části tehdejší jógové komunity, tak mu historie, jak vidíme dnes, „dala za pravdu“.
Po skončení „jógového boomu“ a štědré podpory ze strany máhárádži (při přechodu Indie na republikánské zřízení) se Kršnamáčarja přesunul do Madrásu (dnešní Čennaí), kde pokračoval v učení jógy. Vzhledem k odlišným podmínkám – věnoval se převážně lidem se zdravotními problémy – se změnila podoba jógová praxe, kterou učil. Ta byla nyní zaměřená terapeuticky, inspirovaná ájurvédou a důsledně přizpůsobená každému jednotlivému adeptovi.
Na začátku jsme říkali, že se budeme zabývat tím, jak se jóga začala rozšiřovat na Západ. A je tedy na místě říci, jaký byl Kršnamáčarjův přínos. Ten byl řekněme nepřímý. Kršnamáčarja sám nikdy neopustil Indii, ovšem jeho studenti se později velmi výrazně proslavili a tedy uvedli ve známost i jeho jméno. Častokrát se opakuje, že většinu dnešní jógy vymyslel právě Kršnamáčarja stojící ve stínu svých věhlasnějších žáků.
Indra Déví a B.K.S. Iyengar, jóga mezi smetánkou
Z nich jsme se dosud věnovali dvěma, kteří sehráli tu nejdůležitější roli v popularizaci jógy na Západě. Jsou to Indra Déví a B.K.S. Iyengar. Na první pohled se zdá, že by tyto postavy nemohly být více rozdílné – žena x muž; kosmopolitní Evženie ze šlechtického rodu a herečka „předurčená ke slávě“ x chudý indický chlapec, který se v prvních letech svého působení potýkal nejen se svou tělesnou zchátralostí, ale také předsudky okolí. Dalším rozdílem byl i jejich přístup k tomu, co je Kršnamáčarja učil. Stejně jako byly rozdílné jejich osobnostní profily se i lišila forma a obsah jejich výuky. Indra Déví pocítila na vlastní kůži, jak jí Kršnamáčarjova jóga (vytvořena pro ni „na míru“) vyhovuje a zdravotně i jinak pomáhá. Logicky při své výuce z tohoto pojetí vycházela, i když sama vedla své studenty – Kršnamáčarja ji dokonce sám pomáhal uspořádat a pochopit, co a jak učit.
Na druhé straně Iyengar u Kršnamáčarji pochopil, jakým směrem se ve své osobní praxi i výuce rozhodně nevydávat. Iyengarovi od přírody nenadanému k provádění divácky atraktivních ekvilibristických pozic nevyhovoval příliš direktivní způsob vedení s minimem informací (alespoň si sám stěžoval, že se mu gurudží v podstatě nevěnoval, když se ukázaly limity Iyengarovy tělesné dispozice). Roli zde zcela jistě sehrál i jeho komplikovaný vztah s Kršnamáčarjou a fakt, že byli i příbuzensky spříznění, což rozhodně pro Iyengara nebyla výhoda. Mementem pro něj bylo zranění, které mu bylo způsobeno při adjustmentu (dopomoci) v hanumanásaně (jógová varianta gymnastického „provazu“), a vydal se tak úplně odlišnou cestou. Na místo dynamiky pomalý kontrolovaný postup s citem pro detail a s využitím všeljakých pomůcek. Prvními pomůckami, které Iyengar údajně využíval, byly dlažební kostky a jiné předměty, nástroje i stroje využívané při údržbě silnic – večer bylo možné si je „vypůjčit“ pro vlastní jógovou praxi. Iyengar byl proslulý tím, že měl všechno „vydřené“ a ásanami trávil dlouhé hodiny každý den.
Rozdílný byl i přístup k výuce. Indra Déví vstupovala jako laskavá žena, vedoucí své studentky k tomu, aby samy sebe přijaly takové, jaké jsou. Vedle ní Iyengar, kterému jeho studenti v nadsázce říkali Bang, Kick and Slap, s výrazem přísného seržanta vedl své žáky k tomu, aby se rozhodně nespokojili s tím, jak jsou na tom v danou chvíli, a stále se posouvali kupředu.
Jistě bychom našli i další rozdíly, ale myslím, že jsme rozdílnost obou vystihli dostatečně. Nyní se podívejme na to, co je u těchto postav až šokujícím způsobem podobné – a to je způsob, jakým se jim podařilo jógu zpropagovat. Oba dva se totiž na počátku své „západní misie“ mohli spolehnout na vlivné podporovatele a celebrity a ve druhé fázi zásadní roli sehrály jejich knihy.
Zatímco Indra Déví šla pomyslnému „štěstíčku“ naproti už tím, že ve Spojených Státech, kam se přemístila po své čínské epizodě, žila v Hollywoodu a také tím, že se jako bývalá žena československého diplomata uměla pohybovat ve vyšších kruzích (v tomto případě v prostředí filmových hvězd, jako byly Greta Garbo nebo Gloria Swanson), tak u Iyengara sehrála větší roli náhoda. Ta jej svedla dohromady s věhlasným houslovým virtuosem Yehudim Menuhinem. Ten si jej později vzal „s sebou“ do Evropy. Iyengar postupně získal další VIP klientelu, zde jmenujme především belgickou královnu Alžbětu. Skrze Menuhina se dostal do širšího povědomí a začal budovat svou pozici ve Velké Británii. Opravdovým zlomem pro něj bylo vydání knihy Light on Yoga v roce 1966. Pro fenomenální úspěch této knihy bylo zásadní, že se vymvykala dobovým zvyklostem. Měla podobu jógového manuálu a propracovaný systém pozic, mnohé z nich byly na Západě dosud neznámé. Dost podstatnou roli hrály fotografie a Iyengarovo precizní provedení pozic – a jsme opět u důležitosti estetiky v moderní józe. Každopádně tato kniha z něj učinila velmi žádaného jógového učitele a jeho věhlas se velmi rychle rozšířil celosvětově. Také Indra Déví byla autorsky aktivní a její první knihu Forever Young, Forever Healthy z roku 1953 následovaly rychle další. V nich jógu přizpůsobovala a přibližovala ženskému publiku, což bylo pro její úspěch rozhodující.
Svámí Šivánanda a jógová „propaganda“
Svámí Šivánanda zatím v našem příběhu stojí zatím stranou. Jeho roli při rozšiřování jógy jednak v Indii a jednak na Západě nelze opomenout. V něčem je podobný Kršnamáčarjovi – když nepočítáme jeho životní epizodu v Britském Malajsku, kde pracoval jako lékař – tak v podstatě neopustil Indii. Šíření jógy v zahraničí také obstarali jeho žáci.
Podobně jako Kršnamáčarja i svámí Šivánanda přispěl k tomu, že se pozdrav slunci stal pevnou součástí jógy. Nebyl tak inovativní jako Kršnamáčarja. Pozdrav slunci zařadil jako rozcvičku před svou sestavu. Ani v případě sestavy nebyl příliš kreativní – převzal ji od Kuvalajánandy z jeho časopisu Yoga Mimansa. Nicméně dnes ji zná pod názvem rišikéšská sestava celý jógový svět a stále tvoří páteř center pod hlavičkou Sivananda Yoga.
Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma velikány je v tom, že zatímco Kršnamáčarja jógu šířil pouze osobně skrze jógové přehlídky a úspěch jeho žáků byl „neplánovaný“, tak Svámí Šivánanda si počínal o poznání cílevědoměji. Využil své rané zkušenosti, kdy vydával lékařský časopis, a v rámci svého ášramu ustavil tiskárnu, která se v podstatě nezastavila. Jeho „tah na branku“ byl příslovečný a vysloužil mu nelichotivou přezdívku „Svámí Propagandánanda“. Za celý svůj život napsal téměř 300 (!) knih, které se šřily i do zahraničí. Vedle toho vedl četné dopisové kurzy se zahraničními studenty – zářným příkladem je André Van Lysebeth, který takhle „distančně“ absolvoval Šivánandovu Yoga-Vedanta Forrest Academy. Tímto způsobem se Šivánandova jóga začala rozšiřovat po světě a začala se zakládat její první centra. Celý do jisté míry organický proces byl završen, když Šivánanda vyslal své indické žáky „na misii“.
Šivánandova jóga se nešířila mainstreamovými médii s využitím doporučení celebrit jako ta Iyengarova nebo jako učení Indry Déví, ale více „undergroundově“. To platí i pro svámího publikace. Ovšem takhle se trochu mimo mediální pozornost vytvořilo jisté jógové podhoubí a všeobecné povědomí o józe, ze kterého posléze mohl vyrůstat stále gradující zájem o jógu, který můžeme pozorovat dnes.
Závěr
Nyní jsme si připomněli, kam jsme se v našem vyprávění dostali. Přestože jsme ani zdaleka nezmínili všechny důležité postavy, které přispěli k rozšíření jógy do našeho světa, myslím si, že jsme dostatečně naznačili směr a způsob, jak se tak stalo. Ve třetí sérii našeho vyprávění tedy nebudeme postupovat dále, ale naopak vrátíme se na začátek. Celá řada důležitých okolností z přelomu 19. a 20. století totiž zasluhuje naši pozornost. A také jsme prozatím „minuli“ velmi důležitou postavu Svámí Vivékánandy, který byl první, kdo jógu exportoval na Západ. Na něj a na další zajímavosti se můžete těšit ve třetí sérii.