Když se jogist(k)y zeptáte, jak se má, vystavujete se nebezpečí, že budete čelit smršti excitovaného optimismu. Přesně v duchu „běžných“ článků o józe, kdy se postava A dostala ve svém životě na dno – což je takový základní „předpoklad“ k upřímné jógové praxi, proto Bhagavad Gíta začíná na bojišti a proto první slovo Jóga Súter je „atha“. Nicméně každý takový článek pokračuje tím, jak se postava A postavila zpátky na nohy – a to je také takovým znakem jógové praxe, že vám pomůže (ono taky ze dna se nedá jít moc nikam jinam než nahoru, že?). No a potom to pokračuje dál, pokud je text opravdu „výživný“ přidají se i osoby B a třeba i C a všichni naleznou harmonii, žijí na růžovém obláčku taženém houfem Pegasů a opravdu NIC je nemůže rozhodit. No, a když člověk takové články čte a vidí rozesmáté obličeje jógových lektorů (nevím, jak ostatní, ale přál bych vám někdy vidět, jak se tvářím doma ve svém přirozeném prostředí) může mít takový pocit, že takové ty těžší stavy a emoce už člověka políbeného jógou nenavštěvují a že vše je neustále zalité sluncem. V jednom jógovém studiu dokonce visí „vyhláška“ zakazující blbou náladu, nespokojenost a stížnosti… To místo mám rád, ale tenhle kus papíru mě nebetyčně s*re. Jakoby – když budu parafrázovat slova písničkáře Karla Plíhala o písničkách pro děti – jogín musel být za a) ohebný, za b) mladě vypadající a za c) vždy usměvavý, a tak neměl nárok na poctivou plnotučnou podzimní (i jinou) „depku“.

Na tu by ale nárok mít měl. Když se totiž podíváme na slavný citát: „Practice, practice, all is coming.“ Máme na první pohled pocit, že přijde jen vše dobré. Jenže to slovo „dobré“ tam jaksi není zmíněno. Všechno je opravdu Všechno. Jakože úplně Všechno. Takže to z mé zkušenosti není tak, že už nic zlého, nepříjemného, těžkého nepřijde, ale že díky praxi mám šanci si to více uvědomovat a zároveň mám místo stability. Protože co? Když mě ta horská dráha jménem život vyvrhne někam hluboko, tak co? Ráno a večer si zase sednu na svůj polštářek a v tom se nic nemění. Ani když mě to vyhodí někam vysoko. I když jsem fakt HIGH, tak zase: ráno a večer si sednu a bude to v něčem stejné a pevné. Zároveň skrze pozorování člověk vnímá, že v tom okolním světě se vše mění a to, že se věci hýbou jedním směrem, znamená, že „za chvíli“ půjdou zase jinam. Že za všechno se platí. A vylézt co nejvýš nemusí být úplná výhoda, protože… Víme, co… Takže jóga není ochranný bunkr, do kterého se za vámi deprese a jiné nepěkné stavy nedostanou, ale je to nástroj, který vám umožní si vychutnat všechny odstíny a chutě, které život přináší, a nabízí šanci přijmout a naučit se mít rád i ty na první pohled nepříjemné.

Takhle to alespoň v daný okamžik vnímám, a proto mě hodně potěšila Katka Kuku, když na mou „záludnou“ otázku: „Jak se máš?“ odpověděla: „Praxe mě drží.“ Mě taky a to je ten největší dar, co jsem od jógy „dostal“.