POZOR! na konci bude i poučení z celého příběhu, tak klidně vzpomínky stárnoucího jógisty přeskočte rovnou ke konci.

Když jsem začínal svou jógovou kariéru podložkový boom se teprve rozbíhal. Nezapomenu na obchod Guma v Ječné, kde se dala jógamatka sehnat za krásných 200,-. Byla to podložka, na které se toho moc odcvičit nedalo. Ukrutně klouzala – tenkrát jsem ještě nevěděl, že to může být výhoda – a ani nevykazovala nějakou extra-dlouhou výdrž. Svou první podložku jsem zakoupil za sedm stovek s pocitem, že to je ta maximální možná částka, kterou svéprávný člověk dá za podložku – jak naivní jsem tenkrát byl. Ač to nebyl nějaký zázrak strávil jsem na ní krásných a intenzivních více jak pět let své jógové kariéry, včetně výletů do Indie, kde jsem ji při své poslední návštěvě zanechal, věřím, že to bylo důsledné završení její služby a vstoupila tam do podložkového ráje.

Musím říci, že od počátku mě hyper-super moderní podložky míjely. Nevyhovovaly mi. Vím, že když mi táta půjčil svojí „profesionální“ podložku, měl jsem pocit, že už mě z ní nikdo nikdy neodlepí. Což bylo nevýhodné – jsem rád když podložka nebrání v přetáčení chodidel a praxe může být plynulá. Další svého času módní záležitost byly podložky s jutovými vlákny – ty se mi moc líbily, jen mě odrazovala cena a to, že po pár pořádných zacvičeních se začaly drolit a člověk si k nim do svého vaku na podložky mohl rovnou přibalit smetáček a lopatku.

A pak přišla revoluce – podložky Manduka. Všichni pohotově přezbrojovali. Vijay, můj indický učitel ashtanga vinyasa jógy, výdrž podložky okomentoval výstižně: „Dříve jsem prsty u nohou trhal svou jógamatku (poznámka pro ne-ashtangisty: to se dělo při odskocích při pozdravu slunci a vinyasách, v rámci jednoho cvičení šlo o desítky opakování, a málokterá podložka to dlouhodobě „dávala“), teď manduka trhá moje prsty.“ Ano, byl tam moment, kdy kombinace tvrdého povrchu a značné neklouzavosti způsobovala natržení kůže zejména na palcích u nohou. To mimochodem nebylo nic moc příjemného. I já si pořídil Manduku a své odskoky musel seřídit, aby mi palce u nohou neupadly. Jenže po „chvilce“ jsem jí poslal dál. Podložka byla moc těžká a zároveň její povrch mi nevyhovoval – měl jsem stále rád, když to trochu klouže. A tak jediná další podložka, u které jsem zakotvil byla jedna taková bezejmenná cestovní, co Běla nebo Petr Smil stříhali z takové té velké role. Vydrží všechno a používám jí doteď;-).

Abych své vzpomínání zakončil – tak boom různě barevných a vystajlovaných podložek mě minul úplně. Jednak nechápu tu cenu (i po letech je můj limit 700,-), ale hlavně si kladu otázku „proč?“ K čemu vlastně ty podložky máme? A k čemu je potřebujeme?

A teď přijde to důležité sdělení: “Jóga se nutně nemusí cvičit na jógamatce” pro jistotu ještě jednou: “Jóga se NEMUSÍ cvičit na jógamatce.” Dalibor Štědronský nám s oblibou měnil podložky za deky a nebo ručníky. A kolikrát, když jogín přišel o svou ultramoderní super-přilnavou a super-neklouzavou podložku, tak s podložkou odešel i jógista, resp. Jeho praxe. Nohy a střed těla si totiž odvykli býti zapojovány. To je jeden aspekt – příliš dobré podložky nás šidí o velmi důležitou součást praxe a jsme tak odřízlí od země.

Další nevýhodou podložek je, že limitují náš prostor. Buď cvičím dopředu nebo do strany, ale nic mezitím. A představa, že by při cvičení svou podložku dokonce opustil, je pro jogína zpravidla děsivá. Nezapomenu na šok, co jsem prožil jednou tai-chi, když jsem musel udělat krok šikmo dopředu mimo „své území“. Cítil jsem, jak se můj mozek vůči tomu bouří. Naštěstí jsem si rychle zvykl.

A tak se mnou nejvíce rezonuje přístup James Boag. Ten na svém workshopu počkal, až si všichni vybalíme podložky, společně překonáme nejeden logistický problém – občas dá práci se seřadit a najít správný tvar a rozestupy. No a potom nám řekl, ať podložky sbalíme, že je nebudeme potřebovat. To byl pro mě podobný kulturní šok jako na tom tai-chi. No a zvykl jsem si. Zjistil jsem, že nejlepší podložka je opravdická země, ideálně travnatá, mé nohy nepohrdnou ani dobrou dřevěnou podlahou a člověk má svou praxi obohacenou o neuniformní vjemy ze svých chodidel.

Nechci tady hejtovat podložky – je jasné, že jsou povrchy, kde se podložka zatraceně hodí. U některých pozic je taky fajn se vypodložit. Taky uznávám, že některé podložky jsou opravdová umělecká díla a pomáhají člověku vytvořit hezký prostor pro praxi. Jen pozor v Indii – tam ne moc rádi vidí, když šlapete po posvátných symbolech (třeba OM nebo symboly čaker, které na podložkách máme tak rádi). Podložka taky slouží jako vyjádření příslušnosti k jogínskému stavu – dříve to byl až spiklenecký pocit, když jste potkali někoho s podložkou v MHD. Hned jste věděli, že (téměř jistě) jedete na tu samou akci. Dneska spíš aby člověk pohledal, kdo v tramvaji tu podložku nemá;-).

Takže ano, používejte podložky, jen to občas zkuste bez nich. Trochu narušte to dogma, že jóga se musí cvičit na jógamatce… No a uvidíte, co se stane.