Rodinná dovolená může být pro 11letého kluka frustrující z mnoha důvodů. Avšak tenkrát mě nejvíc štvalo, že jsem někdy v půlce pobytu měl všechny knihy, co jsem si přivezl, přečtené dvakrát. Čtení byla moje tehdejší závislost. Abych zmírnil abstinenční příznaky, tajně jsem mámě uzmul jednu knihu. Byla malá a tenká, tak jsem si říkal, že si toho třeba ani nevšimne. Všimla, ale nic nedala znát. Myslím, že trochu škodolibě čekala, co to se mnou udělá. No kniha byla malá a tenká a při mé tehdejší čtenářské formě se mi zdálo jasné, že mi vydrží maximálně dvě odpoledne a pak budu muset shánět další “matroš”, abych potlačil svůj absťák. Ta kniha se jmenovala Zamlžené zrcadlo (alespoň tak si to pamatuji a byl bych na to přísahal, ale teď jsem – při snaze si ji znovu půjčit a oživit si ji – zjistil, že žádná taková kniha neexistuje – Pozn. kniha se jmenuje Praázdné zrcadlo, autor: J. VAN de WETERING). Je řada knih, které jsou pro dítě obtížně pochopitelné a kniha o Zapaďanovi, který se v Japonsku rozhodl vstoupit do zenového kláštera, mezi ně bezesporu patří. Nicméně, když máte absťák, berete, co je. Nicméně si pamatuji, že mě ta kniha zvláštním způsobem překvapivě bavila. Takhle, dějově to bylo poněkud chudé : sezení v lotosovém sedu (tenkrát jsem si ho ještě neuměl představit, natož se do něj napasovat), běžné denní aktivity, introspekce, sezení, neklidná mysl, sezení a pak pozor změna – tzv. sešin, takže SAKRA HODNĚ SEZENÍ… Velmi osvěžující pasáž byla, když se hlavní hrdina dostal do města (jedinkrát za celou knihu) a v MHD stál vedle jedné Japonky. Jejich letmý dotek vyplývající z naplněného přepravního prostoru fungoval v kontextu knihy jako epochální hollywoodská LOVESTORY… 
Přesto všechno jsem vnímal, že ve všem tom sezení a jiných divných (ne)úkonech jde o ovládnutí mysli a toto jsem přijímal jako oprávněný cíl opravdu velkého snažení. Fandil jsem všem, aby se jim to podařilo, ovšem na konci jsem byl zklamaný – a to hned dvakrát. Hlavní hrdina totiž neuspěl, a co mě překvapilo o to víc, bylo, že mu jeho Mistr při loučení dal překrásný japonský meč. Říkal jsem si, že je to NESPRAVEDLIVÉ. Že neuspěl, selhal atd., tak PROČ DOSTAL TEN MEČ?
Po letech (když jsem ještě věděl, jak se jmenuje, nebo než zmizela
) jsem si knihu přečetl znovu. A byl jsem schopen ocenit mnohé další detaily – tipy a triky mnichů, jak se při sezení v chladném chrámu zahřívali a jaké pa z toho mohli plynout “pracovní” úrazy, přesnou techniku sezení, i to, jak se Zápaďanům při meditaci myšlenky pravidelně stáčely k ženám, to všechno výsledný obraz oživovalo a polidšťovalo. Skvělá byla i historka, jak kurtizána “ulovila” mnicha ve městě a zatáhla ho do svého kutlochu (on vůbec netušil, k čemu se schyluje a stále rozjímal), a když jej po koupeli třela ručníkem, jemu přišlo řešení jeho koanu. Sebral se tedy a beze slova odešel. Stal se Mistrem a založil klášter alternativního typu, kde se mniši před světem neuzavírali, ale jeho lákadla poznávali a využívali ke svému duchovnímu růstu (vpravdě tantrický přístup chtělo by se říci). Kniha mi dávala výrazně větší smysl, jen tam stále byla ta pachuť z neúspěšného konce a “nezasloužené odměny”.
Tohle píšu zase o řadu let později. Ve světě jógy jsem toho zkusil docela dost. Různé směry, různé cesty a přístupy a u žádného jsem “nevydržel” v jeho původní podobě. Svou starou optikou jsem vlastně dost neúspěšný a bez “nároku na odměnu”. Jenže teď zjišťuji, že to tak jednoduché není. Že každá vývojová fáze a rozdílný přístup mi něco daly, a navíc se do mě propsaly hlouběji, než jsem tušil, a přestože jsem nešel vždy úplně rovně a kolikrát i zakopl, přesto všechno každý ten “kamínek” zapadl na svoje místo pevněji, než se na první pohled mohlo zdát. Jako by měl pravdu ten zenový Mistr ze zmiňované knihy, který řekl: “Co se jednou vyková, už zůstane vykováno.”
Při vyprávění záleží také na tom, kde ten příběh “ukončíme”, jsme zvyklí příběhy končit stylem: “… a žili šťastně až do smrti.” Jenže všechno se vyvíjí, a tak bychom se divili, co všechno za zákruty může ono “žili až do smrti” obsahovat… Zároveň ani “neúspěšný konec” není definitivní a nic neříká o tom, co bude dál – protože ten “otisk” zůstává a třeba v nejtemnější chvíli vydá své nečekané plody a člověk rozkvete…
No dost filosofování. Slíbil jsem vám nějaké poučení, tady je:
dejte pozor, s čím si “zahráváte” (v dobrém i zlém), už se toho nezbavíte
klikatá cesta k cíli může být tou, jejíž “efekt” je trvalejší a zakořeněnější…