Na běhání zpravidla není těžké získat silný názor podpořený osobní zkušeností. “Na začátku” člověk běhá vlastně pořád, přijde mu to přirozené asi jako dýchat nebo jíst. Pak se to nějak začne komplikovat ve škole. Vy byste chtěli běhat, ale oni vás posadí do lavic a donutí sedět. Sedíte vlastně pořád a tak si na to zvyknete a zlenivíte. A pak přijdou a: “Vstávat a běhat.” (říká se tomu tělesná výchova). Vám se třeba zrovna běhat nechce (stejně jako člověk někdy nemá hlad), ale stejně musíte. Taky už to není o radosti z pohybu, ale o tom doběhnout z bodu “A” do bodu “B” – a ta trasa je jako na potvoru jinak dlouhá, než byste zrovna potřebovali. No a aby toho nebylo málo, stojí tam někdo se stopami a podle nějakých čísel a tabulek, kterým vůbec nerozumíte, tu veskrze trapnou záležitost hodnotí. Jsou takoví, kteří v tom našli zalíbení, zpravidla ti, jejichž čísla jsou vyhovující. Na druhé straně třeba já jsem věděl, že pokud chci zažít opravdu kvalitní pocit neúspěchu, běh je jasná volba. Nejenže jsem se svým (ne)výkonem nevešel do žádné tabulky, ale zároveň můj “originální” styl běhu byl zaručeným prostředkem k vyvolání smíchu celého širokého okolí.

Na mém ne úplně kladném vztahu k běhu se nic zásadního neměnilo ani v průběhu dalších let, kdy už jsem byl osvobozen od povinného veřejného trýznění. Čas od času, když jsem musel doběhnout nějaký dopravní prostředek, jsem si jen upevnil, že “toto” opravdu není “nutné” podstupovat “dobrovolně” a nedej bože pravidelně!

No pak vám vstoupí do života jóga a vám se velmi uleví, mimojiné také protože jógisté dělají všechno pomalu (a vědomě), a tak raději než něco nedejbože dobíhat, takový jógista pozoruje, jaké emoce v něm vyvolává ujíždějící autobus / tramvaj / metro a celé to bere jako test svého jógou vydřeného a chvílemi trochu křečovitého klidu.

A tady by se můj příběh o běhání mohl uzavřít, ALE… před lety se mi dostala do rukou kniha Born To Run (varování pro ty, kdo ji plánujete číst:

tak za prvé: nedá se od ní odtrhnout, takže si nic neplánujte na večer ani na noc;

a za druhé: až ji dočtete, tak vyběhnete – opravdu všichni z mého okolí, co jí četli, vyběhli, až jsem se divil; tak je dobré na to myslet a mít třeba vhodnou obuv)

Název té knihy se mi zdál pofiderní – byl jsem si naprosto jistý, že zrovna já jsem se k běhu rozhodně nezrodil. Nicméně – nikdo mě dopředu nevaroval, a tak – jsem po probdělé noci s knihou hned ráno vyběhl… A opravdu chvílemi jsem pod vlivem příběhu o Tarahumarech (indiánský kmen běžců) prožíval poněkud křečovitou a nezvyklou radost z toho podivného pohybu zvaného běh… Bohužel jsem si v průběhu nevšiml, že jsem to trochu přepálil – no dobrá přiznávám, přepálil jsem to trochu víc… A tak druhý den jsem sice opět vyběhl, ale bylo to čiré trýznění, ne nepodobné mým předchozím zkušenostem. “Chvíli” jsem se opakovaně trýznil a pak jsem přestal. Ale červíček toho, že by to s tím běháním nemuselo být marné, ve mně zůstaly.

A když mi přišla do života další kniha Chi Running, byl to pro mě ten gamechanger, který jsem potřeboval, abych objevil kouzlo tohohle pohybu. Zatímco Born To Run mě nadchlo a zapálilo vnitřní plamen, tak Chi Running mi dal návod, jak vlastně provést, aby si člověk neubližoval. Je to vlastně podobné jako s jógou – je dobré nepřepálit začátek a je dobré se věnovat technice a nezaměřovat se jen na výkon – pak je možné objevit skryté možnosti, které dřímají v našem těle.

Nerad bych, aby to vyznělo, že jsem nějaký běžec. Neběhám moc, ale o to radostivěji. Občas velmi spontánně, třeba když vyběhnu mezi profesionálně oděné běžce na Letné a kroužím mezi nimi ve svém civilním oblečení a ještě k tomu mám v jedné ruce pytlík rýže a v druhé uzené tofu – ne, to si nepřidávám kondiční zátěž, jen zrovna běžím z nákupu, na který jsem si zapomněl vzít tašku. pobavených výrazů zjišťuji, že na mé schopnosti pobavit okolí svým během se nic nezměnilo.

Nyní je ale jiné to, že mě samotného tenhle pohyb baví…