Novoroční přání je těžká disciplína. Zkusím to trochu netradičně a “oklikou” V životě zkušení jógoví učitelé někdy hovoří o vděčnosti za to, že MOHOU praktikovat. Hovoří o uvědomění si daru toho, že jim jejich tělo umožňuje fyzickou praxi, a pochopení, že to tak nebude stále.

To je hodně zajímavá perspektiva, kterou si často neuvědomujeme. Tak nějak očekáváme, že možnost cvičit tady bude vždycky. Jen stačí vyřešit všechny ty “závažné důvody”, proč to zrovna teď nejde. Důvody jsou někdy na první pohled seriózní a někdy vyloženě komické. Ve výsledku je ale jedno, jestli jsme si na sebe neudělali čas, protože jsme řešili věci intergalaktického významu v práci nebo přerovnávali starou mrkev nebo si vybrali jinou položku z mnohatisícového seznamu, který naše lenošivé já bez mrknutí oka instantně vytasí. Promarnili jsme šanci pro sebe něco udělat a zároveň oddálit ten čas, kdy už to nepůjde. Ideální pohybová praxe tělo vyživuje a udržuje jej v chodu. Bez pohybu není život. V knize Born to run (mimochodem doporučuji k přečtení i neběžcům – běžci už ji mají dávno přečtenou) mě hodně oslovil citát, který teď zkusím parafrázovat: “Není to tak, že zestárneš a nebudeš moci běhat, ale zestárneš, PROTOŽE neběháš.” Místo běhu můžeme dosadit svojí praxi (ať už jí říkáme jakkoli). To, jestli se nám praxe daří, poznáme v krátkém i dlouhém časovém horizontu. Často vzpomínám na slova jednoho taoisty, který mi při náhodném setkání ve vlaku říkal: “Až na Konci (Konci s velkým “K”) se pozná, jak jsme cvičili.” I tohle bychom měli mít na paměti, protože ne všechno, co první pohled skvěle vypadá, má z dlouhodobého hlediska ten žádoucí efekt „trvalé udržitelnosti“.

Důvodem, proč tohle píšu, je to, že svátky mi umožnily krásný vhled do časů, kdy pohyb nebude úplně samozřejmý. Díky „rýmičce“ jsem poznal stav, kdy člověk neřeší, jestli si za hlavu dá nejdřív levou nebo pravou nohu nebo jestli do nějaké pěkné ásany proskočí rovnou nebo do ní vstoupí přes pozdrav slunci. Najednou byl velký výkon se jenom otočit na posteli, najít vhodnou pozici k ležení, kdy přeležená a proležená záda tolik nebolí. Sejít schody a vypravit se na banální vycházku do blízkého obchodu byla dobrodružné expedice, která si vyžádala maximální koncentraci a plánování doslova každého kroku. Tam jsme si uvědomil, že to všechno beru příliš samozřejmě a že možnost se hýbat různými způsoby, které jsou radostné a oživující, je velký dar. Prožil jsem další nový začátek, jisté postupné vzkříšení, kdy řadu věcí cítím zase jinak. Ta cesta nikdy nekončí, ale mnohokrát začíná.

Rád bych Vám popřál, aby Vám to, co s Novým rokem začíná přineslo spoustu nových objevů a uvědomění si nových souvislostí. Aby Vám Vaše praxe, ať už je to cokoliv, dávala radost a dlouhověkost