Jógista většinou časem pochopí, že cílem jógy není mít to nejgumovější tělo široko daleko, které zdolá i tu nejkrkolomnější ásanu. Začne vnímat, že celá věc by měla mít hlubší efekt než chvilka pomíjivého štěstí z dosažení nové ásany. Ne nadarmo se v Bhagavad Gítě ve spojení s jógou používají výrazy jako: samattva (vyváženost) v okamžicích sukha (příjemných) u dukha (strastných). Znalci Pataňdžaliho osmidílné stezky zase znají santóšu – schopnost přijímat to, co přichází, s uchováním stavu vnitřní spokojenosti. Tolik teorie. Ano, na jógamatce není úplně těžké toto všechno vnímat. Po plnotučné praxi člověk kolikrát sám sebe vnímá opravdu jako příslovečný oceán, který je stále stejný, ač do něj přitéká nespočet různých vodních toků (kdo by si chtěl najít, je to BG 2,70). Je dobré ovšem toto prověřit i v reálném životě. Jeden z nejlepších způsobů, jak prověřit svou vyrovnanost, který lidstvo vyvinulo, je rodinná dovolená.
Ta může nabídnout celou řadu úrovní a obtížností. Pokročilí jógisté tedy mohou zvolit např. nevyhovující ubytování, příliš hlasité sousedy a jiné vychytávky, které mohou opravdu prověřit jejich vyrovnanost. Ti nedočkaví si mohou způsobit potíže s dopravou ať již po vlastní ose a nebo v poslední době velmi oblíbené zpoždění letadla. Opravdoví “gurmáni” volí dovolenou v širším rodinném kruhu, pokud možno na malém prostoru a opravdovým majstrštykem je pak účast tchyně.
Ovšem i základní nastavení ve vyhovujících podmínkách člověka prověří. Najednou totiž před “spolubydlícími” není kam “utéct” a naplno se projevuje, že každý má jiná přání a potřeby, a tak se většinu času hlasuje a hledá kompromis. Častokrát jsou pro rodinnou pohodu důležité i ty sebemenší věci.
A i takový detail, jako je zapomenutý dětský kyblíček na pískoviště, může vyústit v tragédii takřka antických rozměrů.
Znaje svou “váhovou kategorii” jsem se nepouštěl s dovolenou do větších akcí. Známé a prověřené místo, sice v širší rodině, ale dostatečně odděleně.
Ovšem přecijenom se naskytla šance prověřit svou vyrovnanost trochu více. Člověk má totiž často pocit, že zažil tolik, aby dokázal předvídat. A předvídal třeba i počasí a ještě lépe než jeho předpovědi. Ano, tři dny v kuse to vyšlo – slibovaný déšť se nekonal, tak proč si nezakoupit výlet na lodi. Znáte to, jste na ní celý den, slunce, opalování, občas se smočit, dát si zmrzlinu, kochat se pohledem na modrou masu nahoře i dole. No a pak stačí takový malý detail, aby slibovaný déšť “nečekaně” dorazil a zdržel se s námi celý den. To mění situaci. Na první pohled je vše stejné – pochodujete v ručníku po palubě, ovšem tentokrát po tím ručníkem máte všechno své oblečení (kterého je rozhodně méně, než by bylo potřeba) a sice hledíte do dálky, ale v neprostupné krustě mraků hledáte, alespoň nepatrnou skulinku, která by dala naději na modré nebe. Neúspěšně.
Takže takhle ve větru, který věci rozhodně neprospívá, strávíte celý den. Ano, rozhodně dobrá prověrka. A s potěšením můžu říci, že jsme jako rodina ve zkoušce docela uspěli. Nedošlo ani na obviňování, kdo za to může – samozřejmě bych se nabízel já: “Co jseš to za jogína, když ani ten pozdrav slunci nezacvičíš tak, aby bylo opravdu sluníčko,” ani na výraznou ztrátu nálady. Nejlépe tím ale prošly děti: “Jééé, to bylo dobré, bylo to zase jiné než posledně.” Ano, přátelé, jediná jistota je, že příště to (ať už je to cokoliv) bude jiné.
