Přepis článku uveřejněného v časopise Jóga dnes 4/2022 (https://www.jogadnes.cz/).
V tomto díle našeho seriálu mapující zrod moderní jógy se zaměříme na jednu ze zásadních postav, které se zasloužily o „vývoz“ jógy na Západ. Indra Déví, ač byste to podle jména neřekli, se narodila ve východní Evropě a svůj bohatý život rozdělila mezi celou řadu zemí. Z rodného Lotyšska se jako herečka přes Berlín dostala do Indie, kde se stala filmovou hvězdou, manželkou diplomata a „na poslední chvíli“ absolvovala také jógový výcvik. Osud ji zavedl do Číny, kde poprvé jógu učila, avšak nejvíce sebe a jógu zpopularizovala ve Spojených Státech, kde „připravila půdu“ pro pozdější jógový boom. V této první části našeho povídání si ukážeme, jakými oklikami se její život ubíral, než potkala svého osudového jógového učitele, kterým nebyl nikdo jiný, než nám dobře známý Kršnamáčarja.
Cesta z Rigy do Berlína
Indra Déví se narodila jako Evženie Peterson v lotyšské Rize (v té době součást carského Ruska) 22. 5. 1899. Její matka Alexandra byla ze šlechtické rodiny a otec Vasili, bankovní úředník, rodinu záhy opustil.
Dětství Evženie bylo poznamenané tím, že se její matka nedbající svého původu a k nelibosti svých rodičů vydala na dráhu herečky. Žeňa tak trávila své dětství v domě svých prarodičů a toužebně očekávala, kdy se její matka alespoň na chvíli vrátí ze svých hereckých angažmá. Později ji čas od času na cestách doprovázela. Matka pro ni byla nedostižným vzorem a nebylo náhodou, že se Žeňa později kariérně vydala stejnou cestou. Ale zatím nepředbíhejme.
V roce 1914, kdy začala první světová válka, se Evženie se svou matkou dostala do Moskvy. V běžném životě se válka zatím neprojevovala, a tak obě dvě trávily své dny ve vyhlášených restauracích a na návštěvách u přátel. Právě při jedné z nich, u matčina hereckého kolegy Evženie poprvé přišla do kontaktu se slovem „jóga“. Při procházení jeho bytu se stranou od ostatních dostala k hercově knihovně, která byla velmi dobře zásobena. Na stole mimo jiné ležela kniha v té době populárního autora Jógiho Rámačaraky Čtrnáct lekcí z jogínské filosofie a orientálního okultismu, kterou si také Evženie vybrala k prolistování. V tom okamžiku do místnosti vstoupil majitel knihovny. Řekl, že si vybrala tu nejcennější z jeho knih a ocenil její volbu. Mladá Evženie mu údajně odpověděla, že se jednou určitě vydá do Indie. On ji na to odpověděl, že je příliš naivní, knihu ji vzal a sám se do ní začetl. V té době nikdo z nich nemohl vědět, že ona později stráví nezanedbatelnou část života v Indii a že se s jógou setká hodně „nablízko“. Zároveň zmiňovaná kniha, resp. návody v ní obsažené později sehrají důležitou úlohu v jejím životě – v situaci, kdy její život ztrácel svůj směr a smysl. Ale o tom později.
Nyní uděláme malou odbočku, abychom poznali širší kontext. S Jógim Rámačarakou jsme se setkali už v předchozích dílech našeho vyprávění. Už tedy víme, že se za tímto indicky a mysticky znějícím jménem skrývá Američan William Walker Atkinson, vlivný propagátor Nového myšlení, hnutí vycházející z ideje, že síla myšlenky má moc formovat hmotný svět. Tento přístup ke světu byl v té době velmi populární. Bylo svým způsobem přirozené, že se z Atkinsona stal Jógi Rámačaraka, neboť vedle síly mysli se velmi dařilo okultismu, spiritismu a celý svět, Rusko nevyjímaje, nadšeně objevoval východní mystiku, buddhismus a také jógu (zatím v mystičtější a ezoteričtější podobě, než známe dnes). A všechny tyto proudy se slévaly, prolínaly a různými způsoby mísily (jak krásně dokládá příklad Atkinsona-Rámačaraky). Hlavní roli v tomto duchovním kvasu (jdoucím ruku v ruce s úpadkem popularity západních „běžných“ náboženství) hrála Teosofická společnost, což byla svým způsobem babička dnešního hnutí New Age. Tato společnost, která bude později hrát důležitou roli v životě naší hrdinky, byla založena 1875 Helenou Petrovnou Blavatskou a Henrym Steelem Olcottem. Cílem společnosti bylo studovat dávná náboženství a filosofie a pomáhat stírat rozdíly a nedorozumění mezi náboženstvími, zkoumat nevysvětlitelné zákony přírody a rozvíjet božské a mentální uvnitř člověka. Společnost údajně skrze Blavatskou komunikovala s osvícenými duchovními mistry, kteří řídili její směřování. V roce 1878 se ústředí společnosti přesunulo do indického Adjáru, kde postupně vzniklo velké centrum odrážející filosofii společnosti – na jeho půdě jste našli mešitu v sousedství kostela i budhistické svatyně. Přestože Blavatská byla kompromitována mnohými skandály, ze společnosti se stala vlivná síla s celosvětovou působností a bohatou publikační činností. Spousta z pozdějších přátel Evženie byla spjata s teosofií a ona sama jejím myšlenkám dopřávala sluchu.
Nyní se vraťme zpátky. Evženie vedla vlivem světové a později občanské války a měnícím se angažmá její matky kočovný život – přes Petrohrad, Kyjev, Polsko – kde strávila jistý čas ve vězení na cele se svou matkou (a ve vší té hrůze na sebe konečně našly čas, protože matka jaksi nemohla utéct za dalším angažmá) – se po vítězství bolševiků uchýlily do Berlína, hlavního centra ruské emigrace v Evropě. Zde si Evženie našla místo jako herečka v kabaretu a její život pokračoval ve své neukotvenosti a vedla podobný život jako její matka. Avšak schylovalo se ke změně – Evženie, která do té doby neměla štěstí v lásce: jednoho milého jí vzala válka, další byl pro změnu ještě „rozlítanější“ než ona sama; se zasnoubila s jedním ze svých fanoušků, Hermanem Bolmem, bohatým berlínským bankéřem. A její život směřoval k ukotvení a klidu v manželství, které si Bolm představoval v tradičním pojetí. Evženie, kterou rozhodně neopustilo nadšení pro teosofii, v té době narazila na pozvánku na akci pořádanou řádem Hvězdy východu. Tento řád byl založen přívrženci Džiddu Krišnamúrtiho, kterého vlivní členové Teosofické společnosti považovali za Mesiáše, inkarnaci dávných učitelů (na základě proroctví Blavatské, že se Mesiáš brzy objeví v lidském těle), a cíleně jej připravovali na roli Světového učitele. Řád hvězdy východu uváděl tyto myšlenky do praxe a zprostředkovával setkání veřejnosti s Krišnamúrtim. Evženie, ač k proklamacím o Krišnamúrtim přistupovala zdrženlivě, jej zatoužila potkat. Vydala se tedy do Nizozemí. A právě pobyt v Ommenu se ukázal být pro její život převratný. Kromě toho, že poprvé v životě spala ve stanu, setkání s Krišnamúrtim v ní probudilo touhu po cestě do Indie. Později popisovala, jak v ní jeho recitace manter rezonovala a měla pocit, že to je zvuk, který jí volá domů.
Cesta z Berlína do Indie
Rozhodla se, že svou indickou pouť musí vykonat stůj co stůj. Okolnosti jí nebyly dvakrát nakloněny – víme, že byla zasnoubená a zároveň neměla dostatek finančních prostředků. Překvapivě se řešení našlo. Její snoubenec vnímaje její rozpolcenost – chtěla se usadit, ale zároveň byla puzena pokračovat ve svém svobodomyslném poletování (jak byla navyklá z časů války i svého divadelního angažmá) – jí nabídl, že jí cestu do Indie zaplatí. Sliboval si od toho, že až aristokratka Žeňa uvidí a pocítí Indii na vlastní kůži – se všemi jejími pachy, špínou, tlačenicemi a celkovou upoceností – její poblouznění touto zemí vezme za své. Plán to byl jistě dobrý a logický. Ovšem, jak už to tak bývá, věci dopadly přesně naopak. Evženie se v Indii cítila jak ryba ve vodě – nejenže si zamilovala tradiční indické sárí (to se mělo později stát jejím poznávacím znamením) a přijala za své indické zvyklosti, ale skrze teosofickou společnost, kdy svou indickou cestu zahájila v jejím ústředí v Adjáru, se dostala do mnohých ášramů a mezi velmi zajímavé osobnosti, jako byli Nehrú nebo Gándhí. Takže když se vrátila, opravdu jí její „indické poblouznění“ neopustilo. Naopak, chtěla víc. Zásnuby vzaly za své. Veškeré cennosti také – ty byly prodány a výtěžek měl posloužit na další cestu. Neměla ponětí, jak se bude živit ani co přesně bude dělat, ovšem již dva roky poté vyrazila. Svou cestu si malovala jako cestu za duchovním poznáním, ovšem celé to dopadlo trochu jinak.
První měsíce po návratu do Indie strávila na jihu, kde studovala indický tradiční tanec. Později se přesunula do Bombaje, kde dostala roli v němém filmu Arabský rytíř. Ten měl premiéru v lednu roku 1930. Vystupovala pod pseudonymem Indíra Déví (ještě mělo trvat nějaký čas, kdy se pod velmi podobným pseudonymem stane hlavní propagátorkou jógy ve Spojených Státech). Noviny o ní psaly jako o vycházející hvězdě indického filmu. Ovšem relativně záhy po svém úspěchu svou hereckou kariéru ukončila. Zdá se to na první pohled obtížně pochopitelné, ale při bližším pohledu vidíme, že toto rozhodnutí bylo správné. Éra němého filmu končila a pro Evženii plynule nemluvící žádným z indických jazyků už jenom toto znamenalo nepřekonatelnou obtíž. Dalším faktorem byl její věk, který překonal třicítku, což v té době u herečky znamenalo mnohem více než dnes.
Ovšem její filmová role jí otevřela dveře vyšších společenských pater. Evženie si v nejvyšších kruzích, ve kterých se dovedně pohybovala (ač neoplývala majetkem ani vlivem, kompenzovala to šarmem a vybranými aristokratickými způsoby), našla manžela. Byl jím československý obchodní atašé Jan Strakatý. Role manželky diplomata pro ni byla jako stvořená – byla dostatečně reprezentativní a společenská. Ovšem pro ni, která do Indie vyrazila za duchovní cestou, tato role postupně ztrácela své kouzlo. To, že manželství (po nadějném začátku plném souznění) nebude plné porozumění, ukázal již samotný obřad. Ten se konal v roce 1930 neproběhl úplně standardně a svým hostům nabídl celou řadu zábavných nedorozumění. Strakatý, veterán první světové války, která se velmi neblaze podepsala na jeho sluchu, totiž velmi obtížně sledoval, co po něm úředníci vlastně chtějí. Např. na otázku, zda si dobrovolně bere zde přítomnou za manželku, odpověděl otázkou, jestli jsou ještě nějaké jiné možnosti. Následoval výbuch smíchu svatebních hostů. Na otázku, zda je připraven zajistit potřeby své nastávající manželky v souladu s občanským právem, odpověděl, že to bude velmi obtížné. I přes tyto dílčí nedorazy se manželství podařilo oficiálně uzavřít. Evženie, nyní používající anglickou verzi svého jména Jane, vstoupila do nové fáze svého života plné diplomatických jednání, večírků, plesů a výletů. Opět se jí připomněla také jóga. Po knize od Rámačaraky a setkání s Krišnamúrtim ji „náhoda“ opět připomněla, kam vždycky toužila směřovat. V Bombaji se spolu se svou evropskou kamarádkou nachomýtla k velké skupině jóginů tradičního indického stylu budící v běžné populaci odpor a znechucení. Tito jógini, špinaví a nazí, s kůží a obličeji potřenými popelem putovali na Kumbha Mélu, nejdůležitější indickou duchovní pouť. Když procházela mezi nimi, tak jí nejvíc zaujal jeden z nich, který celou dobu stál na hlavě. Tenkrát se poprvé dostala do kontaktu s tělesnou podobou jógy. Velmi ji zaujala, zatím si sama nedovedla představit, že by se ona sama postavila na hlavu. Mělo trvat ještě pár let, než se k józe dostane opravdu nablízko. Mezitím ji pohltil její nový život.
Cesta k józe
Zásadní změna v jejím životě nastala o pár let později, kdy ji potkalo celkové vyčerpání, nervové i fyzické. V tomto zvláštním stavu plném emoční nestability a náhlých atak srdečních nepravidelností setrvala po čtyři roky. Ona sama svůj stav dávala do souvislosti s tím, jak jednou „neautorizovaně“ použila techniky popsané v již zmiňované knize Jógi Rámačaraky. Její kamarádce se na společné večeři udělalo nevolno. Evženie si vzpomněla na metodu léčení, kterou z knihy před lety vyčetla a rozhodla se ji použít. Položila ruce na kamarádku a posílala jí léčebnou energii. Vše dobře zafungovalo – kamarádce se udělalo lépe – byl tu jen problém v tom, že naše hrdinka za léčení zaplatila vlastním zdravím. Tak na to alespoň vzpomíná ona sama. V rámci těch čtyř let nemoci vyzkoušela všechny možné specialisty a nikdo ji nedokázal pomoci. Jednou v Praze, kdy v rámci svých povinností ženy diplomata musela absolvovat kurz tkaní. Přímo na kurzu dostala záchvat a omdlela. Mezi účastníky kurzu byl naštěstí jistý pan Rypka, medik, který jí poskytl první pomoc. Když se spolu dále bavili, ukázalo se, že se tento Rypka zabývá i jógovým léčením podle Rámačaraky. Řekla mu celou historii o použití jógového léčení a on se zděsil, že si troufla bez řádného zaškolení do takové akce. Také se divil, že mezi odborníky, se kterými svou nemoc řešila, nebyl nikdo znalý energetického nebo jógového léčení. Slíbil ji, že ji vyléčí za týden. A opravdu v rámci sedmi dní, kdy k němu docházela na jógové léčení (jednalo se celkem o pět 15minutových sezení sestávajících se z přikládání rukou), docházelo k postupnému zlepšení, až po posledním sezení měla pocit, že je plně zdráva. Její manžel byl skeptický, ovšem jednalo se o trvalé zlepšení stavu. Celá tato událost v ní probudila zapomenutý zájem o jógu, který byl zasutý hluboko pod bohatým večerním životem manželky diplomata. Ptala se na jógu svých přátel – a jeden z nich, Nepálský princ (tady vidíme, v jakých kruzích se pohybovala) ji nejprve ukázal pár ásan a poté jí doporučil ášram Svámího Kuvalajánandy (nám již dobře známý jógový průkopník). Evženie se tam vypravila. Jako většina jógových průkopníků i Svámí Kuvalajánanda umožňoval studium jógy i pro ženy. Ovšem v jejich výuce se tento tradicionalista žijící v celoživotním celibátu neangažoval. Evženie se s ním sice setkala, ale její výuku měla na starost jedna z Kuvalajánandových spolupracovnic. Ta ji vysvětlila, že jóga se liší od ostatních systémů cvičení hlubokým a rytmickým dýcháním. Ukázala jí pár ásan, kterými Evženie procházela, aniž cítila, že má šanci se v nich nějak zdokonalit. V bezradnosti dokonce požádala svou „spolužačku“ o pomoc, kdy jí prosila, ať jí do pozice natlačí silou. To jí bylo instruktorkou rozmluveno, tak nezbylo, než s ásanami „bojovat“ výlučně vlastními silami. V rámci celého kurzu sice dosáhla jistého zlepšení, ale nezdálo se, že by jóga byla něčím, co by jí mělo nějak zásadně změnit život. Navíc jejího manžela československá vláda nečekaně přeložila do Šanghaje. Bylo tedy jasné, že se její indické dobrodružství chýlí ke konci. To, co si od své cesty slibovala, se nenaplnilo. Místo rozvoje svých duchovních schopností se převážnou většinu času věnovala reprezentaci a večírkům, než jí její nemoc zastavila. O jógu se sice pokoušela u Kuvalajánandy, ale bez nějakého hmatatelného výsledku.
V této situaci ale přišla vhod jedna pozvánka na svatbu. 15. května 1938 se měl ženit korunní princ maisúrského království a pro Evženii to byla možná poslední šance, jak se dostat józe pod kůži. V Maisúru totiž působil jógin, jehož jsme poznali v minulých dílech našeho seriálu, dodnes známý a uznávaný Kršnamáčarja. Evženii se tedy v hlavě zrodil plán a vyrazila na svatbu s více než dostatečným předstihem. Spoléhala na to, že se ji Kršnamáčarju podaří přesvědčit, aby u něj mohla jógu studovat. Jenže Kršnamáčarja byl snad prvním, kdo odolal jejímu osobnímu kouzlu – do té doby se vždy dokázala dostat do společnosti všech, ke komu potřebovala – ať již to byl Kršnamurti, nebo Nehrú a mnozí další – Evženie vždy zapůsobila svými sociálními dovednostmi. Kršnamáčarja jí při prvním setkání stroze, ale dostatečně jasně vysvětlil, že on sám rozhodně nemá zájem učit jógu ženu, a ještě k tomu ze Západu. Došlo tedy k dalšímu vyjednávání – byla tady ještě postava maisúrského maharádži, osoba Kršnamáčarjovi nadřízená. Mahárádžovým hlavním krédem bylo sdílení indického bohatství s celým světem a zároveň integrování impulzů ze zahraničí. Při setkání se ukázalo, že na něj působí její kouzlo výrazně lépe než na bráhmanského tradicionalistu, a tak se stalo, že (se skřípěním zubů) byla přijata do jógové školy. Kršnamáčarjův švagr, B. K. S. Iyengar, pozdější celosvětově významná postava moderní jógy, se nechal slyšet, že kdyby Kršnamáčarja věděl, že žena tak tvrdohlavě usilující o studium jógy je herečka, sebesilnější mahárádžovy intervence by byly marné. Zde nutno podotknout, že tehdejší indická společnost příliš nerozlišovala mezi herečkami a prostitutkami. Naštěstí se o tom Kršnamáčarja nikdy nedozvěděl a náš příběh tak může pokračovat dál i příště.
V příštím díle se mimo jiné dozvíte, jak probíhalo studium jógy u Kršnamáčarji, jak se vyučovala jóga za války v Šanghaji a jak se z Evženie stala Indra Déví, která pro jógu dobyla Spojené Státy.
Použité informační zdroje:
Broad, William J. (2013): Jóga Fakta a mýty
Goldberg, Elliot (2016) The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice
Goldberg, Michelle (2015) The Godess Pose: The Audacious Life of Indra Devi, the Woman Who Helped Bring Yoga to the West
Singleton, Mark (2010) Yoga Body: The Origins of Modern Posture Practice