Kdysi jsem vyslechl následující rozhovor dvou lektorů jógy.

První: Zásadně cvičím ráno, odpoledne je moje tělo příliš flexibilní. (Pozn. rozhodně se nejednalo o typického “gumového” jogína, naopak při laickém pohledu zvenku se zdálo, že by mu trochu více flexibility prospělo)

Druhý: Přesně! Já rozhodně nechci být více flexibilní, než jsem. Naopak, potřeboval bych být ohebný méně.

V duchu jsem se smál. Trend v józe a v jejím vnímání je jasný – čím ohebnější člověk, a tím pádem schopnější se “zapreclíkovat” do složitých pozic, tím lepší. A teď tady dva lektoři s dlouholetou praxí onou vzývanou schopností docela opovrhují. V duchu jsem se smál a litoval, že to neslyší ti, kteří říkají: “Na jógu bych klidně šel, ale jsem málo ohebný.”

S flexibilitu je to jako se spoustou věcí v životě. Když je nemáte, tak po nich toužíte. Když je získáte, zjišťujete, že nic není jen černé nebo bílé. A že je sice fajn, že jste schopni na podložce zaujmout v podstatě jakýkoli tvar, ale do života to nemusí být úplně praktické.

Třeba se ani nemusí naplnit proroctví paní ředitelky jedné jógové školy, která vám volala, když viděla vaší fotku s nohou za hlavou, že takhle si tu kyčel zaručeně vykloubíte. Nevykloubil, ale stejně jsem zjistil, že sice kyčel je krásně volná, ale když jdu třeba na procházku s dcerou, rád bych se o tu nohu třeba i opřel a tak nějak není o co. A tak “za pochodu” zjišťujete, že jednostranný extrém nemívá dlouhodobě pozitivní efekty. A i ta euforie z dosažení nové “cool” pozice vyprchá zatraceně rychle. Jak říkala Iwča: “Tak jsem si dala patu na čelo a co? Teď mě bolí záda.” Po měsíci v Maisúru s urputnou bolestí SI skloubení, kdy každý krok byl výzvou, jsem s ní nemohl souhlasit víc. Jen těch “bolístek” muselo přijít výrazně více, než mi to došlo. Někdy jsem holt méně chápavý.

Teď si přesně v duchu zmiňovaného rozhovoru spokojeně “zatuhávám”, poznávám přirozené rozsahy svého těla, kde ještě není ohrožena jeho funkce.

Když někde vidím své staré fotky, se zájmem je pozoruji a na mysl mi jdou zejména dvě otázky: “Jak jsem to sakra mohl přežít?” a hlavně: “PROČ jsem to dělal? Vždyť to vypadá (a je) tak nepohodlné…”

Jen bych na závěr rád řekl, že proti “výkonnostnímu” způsobu jógové praxe nic nemám. Naopak, chápu, že to někoho naprosto pohltí silnou (někdy až sebedestruktivní) vášní, jen bych doporučoval si co nejdříve uvědomit, že ne každé tělo na to je stavěné a že protihráčem mobility je stabilita. A že jóga je především o vyvažování na zdánlivých protikladů a o harmonii na všech úrovních.

Ale nemám strach, čas je nejlepší učitel a spolehlivě dovádí k poznání.