Přepis textu otištěného v Jóga Dnes 1/2023 (www.jogadnes.cz)
B. K. S. Iyengara jsme na konci minulého dílu zanechali v Pune, kde se navzdory těžký začátkům etabloval jako učitel jógy. Vedle svého angažmá v prestižním sportovním klubu vedl také soukromé a skupinové lekce a postupně se stavěl na vlastní nohy. V roce 1940 jeho smlouva skončila a jeho čekala léta plná nejistoty a nuznosti. Přestože zažíval první úspěchy a ocenění svého přístupu postaveném na preciznosti provádění ásan – v minulém díle jsme vzpomínali nadšení mahárádži Bhavanaraa a jeho (ne)odměnu – rozhodně zatím bylo daleko k tomu, aby se jeho věhlas více rozšířil. Vše k tomu ale postupně směřovalo a postupně se měl naplnit až kýčovitý říběh toho, jak se chlapec z chudých poměrů s velmi pochroumaným zdravím stal celosvětovou jógovou ikonou s nesmazatelným vkladem do historie moderní jógy. Rozhodujícím faktorem k tomu, aby se tak stalo, byla v prvé řadě Iyengarova píle a ctižádost a schopnost využít příležitosti, které se mu naskytly. A v dnešním díle uvidíme, že k celému příběhu patří také štěstí na správné lidi na správných místech ve správný čas.
Nechtěná svatba jako dar
Začněme u Iyengarovy píle. Iyengar byl schopen svou zpočátku chatrnou tělesnou stránku v krátkodobém i dlouhodobém horizontu „vydrilovat“ k naprosté dokonalosti – alespoň z hlediska praxe ásan. Slyšeli jsme příběh, jak se během několika dní musel připravit na složitou jógovou přehlídku a nebo jak dřel, aby si udržel místo v prestižním sportovním klubu v Pune a nemusel se vracet ke svému guruovi a švagrovi Kršnamáčarjovi. Při svém postupném zdokonalování neváhal využít všeho, co bylo po ruce také ve veřejném prostoru – ať již to byly opuštěné dlažební kostky nebo zapomenutý parní válec (za „vynález“ řady dnes obvyklých jógových pomůcek vděčíme právě Iyengarovi). Takové počínání budilo samozřejmě pozornost okolí a zvěsti o netradičním životním stylu, sestávajícím se prakticky pouze ze sebezdokonalování v praxi ásan a jejich výuce (což v té době rozhodně nebylo prestižní ani rentabilní povolání), se dostaly i k Iyengarovým bratrům a guruovi. Ti měli dojem, že tento stav není dlouhodobě udržitelný a že by se Iyengarova životní dráha měla změnit. Iyengarova rodina se shodla na tom, že nejjistějším způsobem, jak vrátit zbloudilého zpátky „na zem“ je svatba. Iyengar o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Jeho bratři se ale lehko nevzdali a i bez svolení hledali vhodnou nevěstu. A kdo hledá, zpravidla najde. Když měli vhodnou adeptku, Rámamání, tak skrze Kršnamáčarju vymohli po Iyengarovi slib, že se s ní alepoň setká. O komplikovaném vztahu Iyengara se svým guruem Kršnamáčarjou jsme psali minule, ale slovo gurua je slovo gurua. Došlo tedy setkání a přeskočila jiskra. Brzy bylo jasné, že bude svatba. Ovšem Iyengarovo okolí slavilo jen poloviční úspěch – Rámamání, ač zpočátku jógou nepolíbená, totiž svého manžela plně podporovala, takže o nějaké změně životního stylu nemohla být řeč. Naopak brzy se stala zdrojem jeho síly, inspirace a odhodlání. Jejich šest dětí – dcery Gítu, Vanitu, Sučitu, Sunitu a Savitu a syna Prašanta – dokonce sama seznámila s jógovou praxí.
Manželské propojení a jejich spojení s jógou navíc posílil sen, který se oběma zdál o jedné noci. K Iyengarovi promluvil Pán Venkatéšvara (Baladží), dal mu několik zrnek rýže a požehnal mu. K tomu Božstvo řeklo, že jóga bude jeho povoláním a nemá mít obavy o své blaho. K Rámamani té noci promluvila bohyně Lakšmí a dala jí do ruy hrst mincí s tím, že vrací peníze, jež si od Iyengara půjčila. Celá záležitost dostala hlubší rozměr, když následující den dostal Iyengar nové pracovní nabídky. Od té chvíle se výuka jógy a její praxe stala Iyengarovým posláním.
Ramamani sama o hodně později stála u zrodu dalšího projektu – v sedmdesátých letech, kdy se Iyengarův věhlas již rozšířil celosvětově, mu navrhla, aby si postavil vlastní jógovou školu a nemusel si tak stále pronajímat tělocvičnu v místní škole. Iyengar za peníze utržené prodejem svých knih a z příspěvků studentů tedy zakoupil pozemek a začal uskutečňovat její vizi. Bohužel Rámamání po náhlé nemoci zemřela dva roky před tím, než se 19. ledna 1975 otevřel Ramamani Iyengar Memorial Yoga Institute, zasvěcený její památce. To jsme ale hodně předběhli, pojďme se vrátit zpátky do let čtyřicátých.
Svatba se konala v roce 1943. Na konci tohoto samého roku se odehrálo setkání, které mělo zasádním způsobem pomoci Iyengarově cestě vzhůru. Oslovil jej totiž bohatý párský obchodník s osivy F. P. Pocha a poptával po Iyengarovi soukromé lekce jógy pro sebe a pro svoji dceru. Spolupráce mezi ním a Iyengarem probíhala k oboustranné spokojenosti. Pocha mu navíc zprostředkoval kontakty v místní párské komunitě, ze které se rekrutovali další zájemci o Iyengarovy služby. To přišlo velmi vhod. Počet klientů totiž narůstal jen pomalu – důvodem bylo i to, že hrdí původní obyvatelé Maharáštry se na něj dívali skrz prsty a s pohrdáním, neboť „cizinec není našinec“. To kosmopolitní Pársové, přišedší do Indie původně z Persie, rozhodně neřešili a vřele přijali možnost praktikovat jógu pod vedením zapáleného učitele. Iyengar si tedy mohl dovolit investovat do svého podnikání – hned, jak to jeho čerstvě zvýšené příjmy umožnily, nafotil vlastní album fotografíí rozličných ásan. A opět se dostáváme k jeho neutuchající píli. Iyengar požádal svého přítele, který vlastnil fotoaparát (v té době velmi vzácná věc) a strávili spolu dva dny. V průběhu nafotili 150 (!) jógových pozic v Iyengarově podání. Celá akce představovala velké vypětí pro oba zúčastněné, takže svorně padli zmoženi nemocí z vyčerpání, nejprve o ně pečovala Iyengarova žena, posléze strávili nějaký čas v nemocnici. Co bylo ale nejdůležitější, Iyengar měl nyní fotografie, které mohly posloužit k jeho propagaci. A jak uvidíme dále, svůj účel rozhodně splnily.
To, že Iyengar míří vzhůru, se potvrdilo, když se řady jeho klientů opět rozšířily. Výše zmiňovaný Pocha jej totiž seznámil s Džiddu Krišnamurtim, toho času přednášejícím v Pune. Při jejich první schůzce Iyengar předvedl Krišnamurtimu svou praxi ásan a ten jej požádal, aby zhodnotil jeho vlastní provedení pozic. Iyengar tak učinil a filosofa v nich „vlastnoručně“ lépe nastavil. Z tohoto začátku vznikla spolupráce trvající více než 20 let. Iyengar tak získal svého prvního světově proslulého žáka. A Krišnamurti rozhodně nebyl poslední celebritou v jeho jógové péči, jak uvidíme dále.
Další osudová setkání
Pokud máte svou oddanou žákyni a ta u sebe stále nosí kopii vašeho ásanového fotoalba a navíc se pohybuje ve vysokých kruzích, může se krásně stát, že se setká s jedním největších houslových virtuózů všech dob a dohodne vám s ním schůzku. Přesně to se totiž stalo Iyengarovi. Jeho věrná studentka z párské komunity totiž na čajové slavnosti potkala Yehudiho Menuhina.
Tento uznávaný hudebník se v roce 1951 v čekárně u lékaře náhodou setkal s jógovou příručkou. Ta ho zaujala natolik, že se józe začal věnovat jako samouk. Při svém turné po Indii v roce 1952 se o tom neváhal zmínit v novinovém rozhovoru. Mohla tedy nastat situace, kdy se jej indický premiér Džaváharlál Néhrú na oficiálním státním banketu vyzval, aby předvedl svůj stoj na hlavě. Menuhinovi se to podařilo ač byl slavnostně oblečen. Néhrú kriticky zhodnotil jeho výkon a poté za neustávající pozornosti dalších hodnostářů předvedl správnou podobu této ikonické ásany. Zpráva o této události se rozšířila Indií a celé řada indických jóginů se přihlásilo do pomyslné soutěže o to, kdo virtuóza povede cestou jógy. Tohoto výběrového řízení se prostřednictvím své studentky a jógového fotoalba nevědomky zapojil i Iyengar. Ten byl posléze telefonicky vyzván, ovšem tónem, který nepřipouštěl odpor, aby poledním vlakem vyrazil do Bombaje, a mohl tak druhý den v 7 hodin ráno absolvovat pětiminutovou schůzku s Yehudim Menuhinem. Není divu, že se Iyengarovi příliš nechtělo absolvovat sedmihodinovou cestu kvůli pěti minutám. Ovšem nechal se přesvědčit, a jak ukázaly následující události, dobře udělal.
Plánovaná pětiminutová schůzka se značně protáhla (zdroje hovoří o třech hodinách a půl, jiné dokonce o pěti hodinách). Všichni se ale shodují na tom, že se Menuhin toho dne necítil dobře, a tak požádal Iyengara jen o krátkou ukázku jógových pozic. Ten jej ale položil na záda a pomohl mu relaxovat. Menuhin, který dlouhodobě trpěl nespavostí, asi po třech minutách usnul. Když se po 45 minutách probudil, říkal, že se snad nikdy v životě necítil tak dobře. Poté následovala slíbená ukázka ásan a také korekce Menuhinovy vlastní praxe. Tím započal přátelský vztah, který trval až do Menuhinovi smrti v roce 1999. Pro Menuhina bylo setkání s Iyengarem přelomové – praxí jógy pod jeho vedením se zbavil nejen poruch spánku, ale také svalových bolestí, kterými předtím trpěl dlouhá léta. Vedle toho tato praxe měla blahodárný vliv na jeho hudební tvorbu, čehož si povšimli i hudební kritici. Sám Menuhin se ohledně přínosu jógy vyjádřil jasně, když při jednom ze setkání Iyengarovi věnoval hodinky s vyrytým věnováním: „Mému nejlepšímu učiteli houslí.“
K Menuhinovi si ještě dovolíme přidat malou jógovou „perličku“. V roce 1982 byl pozván, aby dirigoval slavný Berlínský filharmonický orchestr při oslavách jeho 100. výročí založení. Při té příležtosti úvod Beethovenovy Páté symfonie dirigoval ve stoje na hlavě a orchestr řídil nohama.
Přelomové bylo setkání s Menuhinem i pro Iyengara. V roce 1954 se houslista vrátil zpátky do Bombaje na další jógové lekce. Zároveň si uvědomil, že vzhledem ke svému nabitému programu není schopen se do Indie vracet každý rok, a tak si Iyengara najal jako svého osobního jógového učitele a vzal jej s sebou do Evropy. S jeho první cestou se pojí řada příběhů, které ukazují, že značnými předsudky vůči józe netrpěli jen Indové, ale také Evropané. Když toho samého roku Iyengar poprvé přiletěl na londýnské letiště Heathrow, celníci a imigrační úřad se ho ptali, zda může žvýkat sklo, pít kyselinu, polykat žiletky nebo chodit po ohni. Když přiznal, že nic z toho neumí, zeptali se ho vzápětí, co je to tedy jógina. Později na světovém veletrhu v Lausanne muselo indické velvyslanectví před jeho přehldkou ásan písemně prohlásit, že bude mít na sobě jen plavky, nebude mít u sebe ani žiletku, ani krabičku od sirek a před vystoupením byl zkontrolován a prověřen.
Iyengar putoval s Menuhinem po Evropě a učil jógu slavné hudebníky a jiné privilegované osoby. Speciální místo mezi těmito studenty zaujala samotná belgická královna Alžběta – ta si vyžádala setkání s Iyengarem. Setkali se v roce 1958, když bylo královně 85 let. I přes pokročilejší věk měla královna jasno, čeho chce v józe dosáhnout. Hned při prvním setkání Iyengarovi řekla, že pokud ji nenaučí stoj na hlavě, tak může zapomenout na nějakou spolupráci. Iyengar se tímto požadavkem nenechal zaskočit a pomohl královně do stoje na hlavě. To bylo překvapivé. Všichni ale byli zvědaví na to, zda ji dokáže bezpečně vrátit zpátky. I v tomto úkonu Iyengar uspěl, a tak ve výuce jógy mohl pokračovat. I tato jeho studentka byla spokojená a i ona Iyengara obdarovala. Iyengar dle svých slov dostal hned dva dary. Prvním z nich byla jeho busta, kterou umělecky zaměřená královna sama vysochala – dodnes je na čestném místě v jeho škole v Pune. Druhého daru si Iyengar osobně cenil ještě více – bylo to při posledním setkání, kdy jej královna vyzvala, aby ji políbil postupně na obě tváře. Bylo to v roce 1965, na konci toho samého roku královna zemřela.
Jeho hlavní evropskou základnou se stal Londýn – začínal skromně. Poskytoval soukromé lekce některým Menuhinovým přátelům-hudebníkům. Roku 1961 se právě v Londýně konala jeho první veřejná lekce v jednom z domů jeho podporovatelů. Přišlo 6 (!) lidí. Tento počet měl strmě narůstat a nárůst se ještě urychlil, když přišel další milník jeho kariéry.
Light on Yoga
Tímto milníkem bylo vydání dodnes legendární knihy Light On Yoga v roce 1966. Byla to přelomová publikace, první moderní jógový manuál, který se vymykal tehdejším knihám o józe. Příběh vzniku této moderní „jógové bible“, jak byla kniha záhy pojmenovaná jedním vydavatelem, opět ukazuje směs iyengarovské píle a sled okolností, které jej namířily správným směrem.
Iyengar o pomoc s rukopisem požádal dvě své studentky (z původní londýnské šestice), společně pracovali ve Švýcarsku, kde ony pobývaly na dovolené a Iyengar tam zovna prodléval v rámci své evropské tour. Okolnost, že se práce odehrávala ve Švýcarsku, má svou důležitost – kontinentální psací stroje měly jinak uspořádanou klávesnici než ty britské, na kterou byly Iyengarovy pomocnice zvyklé. Jedna z nich, Angela Harthanová, si proto vzala rukopis s sebou do Velké Británie, aby opravila četné chyby, kterých se dopustila. Shodou okolností z letiště odjela rovnou na konferenci Buddhistické společnosti, a tak měla rukopis stále u sebe. Na konferenci „náhodou“ seděla vedle Geralda Yorkea, svého známého a zároveň editora londýnského nakladatelství George Allen & Unwin. Ten jí v průběhu neformálního rozhovoru řekl, že hledá novou knihu o józe, která by nahradila knihu Theose Barnarda Hatha Yoga, vydanou konkurenčním nakladatelstvím. Angela vytáhla z tašky Iyengarův rukopis a ukázala mu ho. Ten jej prolistoval a při pohledu na fotografie ásan řekl: „Na takovou knihu jsem čekal mnoho let.“
Ve svém původním úvodu ke knize Light on Yoga Iyengar hojně citoval z véd, Bhagavadgíty, upanišad, Hatha Jóga Pradípiky a různých dalších děl. Gerald Yorke jej ale přesvědčoval, aby všechny tyto tradiční texty a komentáře odstranil. Poukazoval na to, že citace a pojednání o indickém myšlení byly v té době široce dostupné a člověk si je tedy může přečíst i jinde, včetně akademických textů. Iyengarův text by se v této „záplavě“ ztratil. Iyengarův výklad se také příliš podobal akademickému textu a to nebylo to, co York hledal. Podle něj tento úvod v sobě neměl sílu a svěžest, kterou vykazovaly ostatní části knihy věnované ásanám. S Iyengarem jednal na rovinu a poměrně striktně mu řekl: „Pokud se vám nepodaří z úvodu vytvořit něco originálního, kniha se druhého vydání nedočká“. Iyengar mohl nesouhlasit, ale místo toho Yorkea jako „svého literárního guru“. Úvod tedy přepsal. Yorke však stále nebyl spokojen a požádal ho, aby jej zkrátil a přepsal ještě jednou. Až, když viděl druhý přepis, byl Yorke konečně spokojen. Kniha tedy byla vydána. Čas dal Yorkemu za pravdu. Kniha Light On Yoga měla fenomenální úspěch a položila základy Iyengarovy stále rostoucí a neutuchající slávy v západních jógových kruzích.
Light on Yoga byla vyjímečná svým důrazem na precizní provádění ásan. Vymykala se již počtem zobrazených pozic (200) a komplexností a systematičností jejich uspořádání. U každé pozice čtenář našel jméno v sanskrtu a jeho vysvětlení, úroveň obtížnosti (od 1 do 60), detailní popis doplněný fotografií, jak pozici zaujmout a různé modifikace a popis, jaké efekty má její provádění. Toto dnes přesně očekáváme o jógového manuálu.
V době svého vzniku se ale jednalo o ojedinělé dílo – ostatní knihy o józe jednak neobsahovaly takové množství pozic a také postrádaly Iyengarovu preciznost a systematičnost. Také Iyengar v té době neměl konkurenci v dokonalosti provedení i těch nejobtížnějších ásan. Některé z těchto pozic byly v běžné jógové praxi nové a byly pro čtenáře velkým lákadlem. Není asi přehnané tvrdit, že Light on Yoga způsobila v jógovém světě revoluci a Iyengarovi získala místo na výsluní. Byl tím završen proces, který mapujeme v našem seriálu – jak se stalo, že dnes v nás slovo „jóga“ evokuje v první řadě esteticky dokonalé tělesné pozice.
Epilog
B. K. S. Iyengar zásadním způsobem ovlivnil to, jak jogu vnímáme. Svým zaměřením na preciznost prováděných pozic, kdy velmi ctitlivě pracoval s detaily se ve své době vymykal. Vymykal se i svým přístupem ke studentů. Až do jeho časů bylo obvyklé, že jógový učitel své studenty slovy „hladil“ a uklidňoval. Iyengar však vystupoval jako drilující seržant, který svým studentům nedopřeje ani chvilku oddychu (směřoval tím jejich pozornost ke vlastnímu tělu a udržoval ji tam po celou dobu lekce). Někteří jeho žáci žertovali, že „BKS“ znamená „bang, kick and slap“ (bouchnout, kopnout a plácnout). Tyto „novinky“ se v průběhu času ukázaly jako nosné a velmi rychle se Iyengar stal jógovou ikonou. Jeho věhlas se rychle rozšířil po celém světě.
Ze šesti účastníků na první lekci v roce 1961 jich hned příští rok bylo sto. Později – po vydání knihy Light On Yoga byl zájem tak velký, že Iyengar musel pověřit některé své žáky, aby sami vedli lekce. Tím započalo systematické vzdělávání jógových lektorů. V roce 1977 vznikla první Asociace učitelů Iyengar jógy. V roce 1984 byl v San Francisku uspořádán první Mezinárodní Iyengarův sjezd, na který se sjelo 800 Iyengarových vyškolených učitelů a mnoho jejich studentů. V té době už byli vyškolení učitelé Iyengar jógy a alespoň zárodky vznikajících sdružení Iyengar jógy ve všech velkých městech a zemích po celém světě. V dubnu 2004 ho časopis TIME zařadil – spolu s Dalajlamou, Nelsonem Mandelou, Bonem a Davidem Beckhamem – mezi 100 nejvlivnějších lidí světa.
B. K. S. Iyengar zemřel v požehnaném věku 95 let 20. srpna 2014 v Pune, místě, kde doopravdy započala jeho kariéra jógového učitele.
Použité informační zdroje:
Broad, William J. (2013): Jóga Fakta a mýty
Goldberg, Elliot (2016) The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice
Goldberg, Michelle (2015) The Godess Pose: The Audacious Life of Indra Devi, the Woman Who Helped Bring Yoga to the West
Singleton, Mark (2010) Yoga Body: The Origins of Modern Posture Practice
Elektronické informační zroje:
Kofi Busia, senior student B. K. S. Iyengara: https://www.kofibusia.com/iyengarbio.php