Článek v Jóga Dnes (2/2023, www.jogadnes.cz)
Ve svém vyprávění o historii moderní jógy jsme se již dostali k velkým jménům, které formovaly podobu jógy, jak jí známe dnes. Tento díl věnujeme postavě, která je ve více ohledech mimořádná. Mimořádný je Šivánandův podíl na rozšiřování jógy po celém světě. Z dnešního úhlu pohledu se zdá neuvěřitelné, jak dokázal rozšířit své poselství bez moderních technologií na dálku s pomocí svých studentů a nemalého množství dopisního papíru. Mimořádný je také jeho příběh – kdybychom hledali ideální životopis jógového světce a gurua, těžko bychom našli lepší.
Lékařem doma i v zahraničí
Svámí Šivánanda se narodil 8. září 1887 ve vesnici Pattamadai na břehu řeky Tamraparani v jižní Indii (stát Tamilnádu). Jeho otcem byl P. S. Vengu Iyer, úředník finančního úřadu a velký Šiva bhakta (oddaný Pána Šivy), a jeho matka Párvatí Ammal, bohabojná dáma. Rodiče dali svému třetímu synovi jméno Kuppusvámí.
Jako kluk vynikal inteligencí a prý již v dětském věku projevoval nadstandardní péči o druhé. Rád rozdával koláče, které mu jeho matka láskyplně pekla, nejen svým kamarádům, ale také chudým pocestným, žebrákům a také zvířatům. Svému otci prý rád pomáhal s přípravou púdži pro Pána Šivu, kterou otec pravidelně prováděl.
Co se týká jeho studijního života – těžko najít lepšího studenta. Na střední škole vynikal svou všestranností, zpěvným hlasem a bezchybnou pamětí. Díky své velké a silné postavě navíc vynikal také ve sportu, zvláštní oblibě se u něj těšila gymnastika. Později se mu jeho silná konstituce hodila jako lékaři, kdy mnohokrát své pacienty přenášel na zádech.
Vzhledem k jeho studijnímu profilu, není divu, že ve škole obdržel mnohé ceny a byl vyznamenán tím, že když přijel madráský guvernér na lov a byl oficiálně uvítán – byl to právě Kuppusvámí, kdo přednášel uvítací řeč, dokonce na nádraží zazpíval uvítací píseň. Vedle toho své umělecké cítění využil i v rámci divadelního kroužku – hodně je zmiňováno, že skvěle ztvárnil postavu Heleny v Shakespearově Snu noci svatojánské.
Jeho cesta nakonec nevedla ke studiu umění, ale medicíny. Vystudoval lékařskou fakultu v Taňčávúru. Asi nás nepřekvapí, že měl opět skvělé studijní výsledky. Dokázal si opatřit oprávnění ke vstupu na operační sál, kde trávil hodně času a prohluboval tak své znalosti chirurgie, že byly brzy na vyšší úrovni než u studentů závěrečného ročníku. Zajímavé je, že na prázdniny se nikdy nevracel domů, ale trávil je studiem a praxí v nemocnici.
Po dokončení studia začal pracovat v lékárně nedaleko domu jeho rodiny. Zároveň začal vydávat medicínský časopis Ambrosia. Údajně jej distribuoval zdarma, neboť se ostýchal žádat své čtenáře o příspěvek. Každopádně to, že byl obeznámen s publikační činností a se vším, co produkce tiskovin obnáší, se mu později, již jako jednomu z nejvlivnějších duchovních učitelů své doby, velmi hodilo.
I když na svém místě dosáhl nezanedbatelného úspěchu a získal jisté jmění, nebyl zcela šťastný. Krátce po smrti svého otce se vydal na velké dobrodružství. V 1913 opustil rodinu i Indii a vybaven průvodním dopisem odplul lodí do Singapuru, aby nastoupil jako lékař v Britském Malajsku (součást dnešní Malajsie, v té době velmi zaostalá). Cestovat lodí v té době nebylo jen tak. Kuppusvámí navíc jako ortodoxní bráhman měl velké obavy, aby na lodi nezkonzumoval nějakou nečistou potravu. Celou cestu tedy jedl pouze pečivo a sladkosti, kterými jej vybavila jeho starostlivá matka. Tato dieta mu neudělala příliš dobře a do Singapuru dorazil prakticky polomrtvý.
V Malajsii nastoupil jako hlavní lékař v nemocnici, patřící řediteli místního gumárenského podniku. Ten se ho na úvodním pohovoru zeptal, zda dokáže sám řídit celou nemocnici. Na to mu Kuppusvámí odvětil, že by zvládl řídit tři nemocnice najednou. Svým sebevědomím si dokázal vyjednat i nadstandardní nástupní gáži, a tak začátek jeho nového pracovního života začal velmi zdařile.
V Malajsii strávil dohromady deset let. V životopise se dočteme celou řadu příběhů, jak budoucí Svámí Šivánanda ochotně pomáhal chudým, po kterých v rámci své soukromé praxe nechtěl žádné peníze, dokonce jim sám platil medikaci. Vedle toho pokračoval v psaní svého časopisu, kdy se jeho hlavní snahou stalo šíření informací o správných hygienických návycích a o zlozvycích, které škodí zdraví. Zároveň se nevyhýbal kontaktu se sádhuy a potulnými sannjásiny. A někdy v tomto období se probudil jeho zájem o jógu a duchovno. Spouštěcím bodem byla kniha, kterou obdržel od jednoho sádhua. Poté sám Kuppusvámí začal studovat svatá písma, praktikovat jógu – jeho praxe zahrnovala i ásany, které mu pomohly od zdravotních problémů, kterými v tomto náročném období trpěl – a začala v něm klíčit touha se zřeknout světa a začít svou duchovní pouť, což posléze udělal a vrátil se do Indie. Takto mluví oficíální verze jeho životopisu.
Jiné verze příběhu
Než se v příběhu dostaneme k té nejdůležitější části našeho povídání, kterou je to, jak se Šivánanda zasadil o rozšíření jógy, rád bych zmínil i nějaké další možné okolnosti v jeho životě. Když si totiž čteme jeho životopisy, máme před očima vycizelovaný a nablýskaný obraz světce, jehož život je dokonalý od začátku do konce. Pod tímto obrazem se ztrácí lidská bytost, kterou Kuppusvámí bezpochyby byl. Je velice „osvěžující“, když se vedle všech zmínek o pomoci chudým a potřebným dočteme i o tom, že lékař Kuppusvámí měl velkou zálibu ve zlatých špercích, zejména prstenech Prý měl na každém prstě jeden, a když přišel do klenotnictví, tak se nezdržoval nějakým smlouváním a skoupil bez rozmyslu vše, co se mu líbilo. Přesně takové detaily našeho světce polidšťují a činí jeho postavu uvěřitelnější.
S jeho duchovním přerodem to mohlo být trochu jinak, než že se dobře situovaný doktor jednoho dne „sám od sebe“ (a vlivem studia jógy) rozhodl všeho nechat a vyrazil spirituální pouť, jak zní oficiální verze. Vedle nich existují i ty neoficiální.
Jedním ze Šivánandových žáků a obdivovatelů byl také slavný religionista se zájmem o jógu – Mircea Eliade. Ten u Šivánandy strávil 6 měsíců v jeho ášramu v Rišikéši. Eliade Šivánandu v několika svých textech zmiňuje a jeho příběh podává jinak. Podle něj byl Šivánanda ženatý a měl dvě děti, a když mu bylo 35 let jedno dítě a jeho manželka zemřely. On se potom zlomený žalem rozhodl vstoupit na duchovní cestu. S tímto jsou ve shodě i zvěsti, které se ústně předávaly dle svědectví Sarah Strauss v ášramu v Rišikéši. Dle jedné verze Šivánanda měl ženu a děti, které v Malajsii zemřely při epidemii. Jiná verze hovořila o synovi, který stále navštěvoval ášram založený svým otcem (Strauss, 2002). Na internetu se dá najít alternativní výklad Šivánandova života, ve kterém se Šivánanda oženil ještě před odjezdem do Malajsie a svou ženu a dítě opustil (nejprve jim ale odkázal veškerý svůj majetek) před svým zřeknutím se světa podobně jako učinil Buddha (www.labutipirka.cz). Žádná z těchto verzí není oficiálně potvrzena. Buď nejsou pravdivé, a nebo by mohly narušit pečlivě budovaný obraz Šivánandy jako světce, jehož celý život se přibližoval asketickému ideálu (když tedy nepočítáme zálibu ve zlatých prstenech).
Rišikéš jako osudové místo
Ať již to s odchodem budoucího Svámího z Malajsie bylo jakkoli, jeho definitivní odjezd nastal v roce 1923. Dorazil do Madrásu, kde u svého přítele zanechal zavazadla, a vydal se na pouť. Jeho původním cílem byla posvátná hora Kailás, nicméně osud tomu chtěl jinak. Po zastávce ve posvátném Benáresu se dostal do Puné a odtamtud poté vlakem do Haridváru. A konečně 8. května 1924 dorazil na své osudové místo – do Rišikéše. Právě zde jej Svámí Višvánanda zasvětil jako sanjásina a dal mu duchovní jméno Svámí Šivánanda. Jeho guru mu doporučil, aby v rámci své duchovní praxe pokračoval ve svém povolání a lékařsky pomáhal potřebným. Zároveň mu radil, aby se věnoval zpěvu posvátných manter a písní (pamatujme, že jeho zpěvný hlas byl oceňován již za dob jeho studií).
Svámí Šivánanda tedy zůstal v Rišikéši, pečoval o poutníky a věnoval se své sádhaně v osamělé polorozpadlé chatrči. Konal přísnou askezi a trávil dlouhý čas v meditaci. Postupně se začal šířit jeho věhlas a první žáci u něj hledali vedení. Na konci dvacátých let už měl svou skupinku žáků. V tomto období také vykonal pouť po posvátných místech v celé Indii a potkal se i s významnými duchovními učiteli, jako byli Aurobindo nebo Ramana Mahariši.
Krátce po této pouti roku 1936 v opuštěné chatrči, která měla čtyři pokoje a původně sloužila jako kravín, založil Divine Life Society. Úkolem této společnosti bylo šířit duchovní poznání a nezištně pomáhat celému lidstvu. Hned od začátku začala bezplatně šířit duchovní literaturu. Vzpomínali jsme na Šivánandovo mládí a jeho zkušenost s vydáváním časopisu. Šivánanda byl velmi plodným autorem – uvádí se, že za života napsal více než 200 knih, ta první o učení jógy mu vyšla v Madrásu v roce 1929. Šivánanda každopádně plně chápal význam tištěného slova a své myšlenky šířil pomocí knih a časopisu The Divine Life Journal (měsíčník, který začal vycházet v roce 1938) doslova a do písmene masově. Jeho odpůrci mu dokonce pro „tah na branku“ při propagaci vlastního učení přezdívali „Svámí Propagandánanda“. Vedle bohaté publikační činnosti byl aktivní také organizačně, vedle rozšiřování svého centra a „kolonizace“ dalších opuštěných kravínů, zakládal různé další organizace – jako například vlastní ájurvédskou lékárnu (v roce 1945), různé náboženské federace a pro nás velmi důležitou Yoga Vedanta Forest Academy. Akademie poskytovala systematické duchovní vzdělávání jednak přítomným adeptům a jednak formou korespondenčních kurzů. Hned zpočátku jako studenty přijímal cizince i ženy, čímž se nelišil od ostatních jógových průkopníků, jak jsme viděli v předchozích dílech našeho povídání.
Svojí „propagandu“ podpořil roku 1950, kdy absolvoval svou druhou pouť po celé Indii, tentokrát s cílem šířit své učení. Byl velmi úspěšný a do jeho centra se hrnuly davy zájemců. V roce 1951 bylo založeno vydavatelství Yoga-Vedanta Forest Academy Press, čímž se zdokonalila schopnost Společnosti oslovit široké masy.
Mezinárodní úspěch Šivánandovy jógy
V podstatě od počátku společnosti se Šivánandův přístup k józe šířil mezinárodně – pomocí zmiňovaných korespondenčních kurzů. Zde zmiňme, že např. André Van Lysebeth, známý belgický propagátor jógy, byl korespondenčním absolventem lesní akademie a svůj certifikát obdržel až po letech, v roce 1963, kdy poprvé potkal svého gurua „naživo“. Měl štěstí bylo to krátce před Šivánandovou smrtí.
První západní žáci, znalí Šivánandova pojetí jógy z jeho knih a korespondence s ním, začali otevírat jógová centra na přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Šivánandova jóga se v první vlně začala praktikovat například v Rize, Kodani, Berlíně nebo Los Angeles. Vše bylo podpořeno tím, když od konce čtyřicátých let mnoho Zápaďanů v Rišiéši studovalo zmiňovanou lesní akademii. Celý proces, na jehož konci bylo rozšíření center Šivánandovy jógy prakticky po celém světě, byl završen na přelomu padesátých a šedesátých let. Tehdy Šivánanda vyslal na Západ své indické žáky jako „misionáře“ – mezi ty nejslavnější patřili Svámí Satčitánanda a Višnudévánanda (oba dva založili řadu center Šivanándovy jógy v Severní Americe).
Ukázali jsme si, jakým způsobem se učení Svámího Šivánandy rozšířilo do celého světa, nyní se stručně zaměříme na to, co bylo obsahem jeho učení. Filosoficky Šivánanda navazoval Vivékánandu a jeho moderní pojetí védanty. Co se týká fyzické podoby jeho praxe – ta měla dva základní pilíře, které zpočátku stály odděleně a postupně se přibližovaly, až se prolnuly.
Prvním pilířem byla Kuvalajánandova ikonická sestava (více o jejím autorovi najdete v Jóga Dnes 4/2021), kterou se Šivánanda naučil z knihy Sundarama (více o něm najdete v Jóga Dnes 6/2021). Tuto sestavu poté na Západě pomocí svých knih propagoval již zmiňovaný absolvent lesní akademie, André Van Lysebeth, jako dodnes velmi známou rišikéšskou sestavu.
Druhým pilířem byl pozdrav slunci. S ním se Šivánanda seznámil z knihy Bhavanaraa (Jóga Dnes 5/2021) a osobně jej viděl v podání mahárádžova syna někdy roce 1939. Vztah ásanové praxe se v Šivándově systému v průběhu času měnil. Na začátku, jak můžeme vidět v knize Yogic Home Excercises (1939), Šivánanda doporučoval nejprve (ještě před východem slunce) praktikovat ásany, pránájámu a meditaci a teprve poté (!) za východu slunce přistoupit k pozdravu slunci. Šivánanda vyzdvihoval přínos slunečních paprsků, jejich léčebný efekt a také jejich vliv na psychiku, kdy „sluneční lázeň“ může člověku způsobit až extázi. Pozdrav slunci byl tedy pojímán jako jistá forma pohybové ozdravné meditace. Postupně se tento přístup měnil a začaly se zdůrazňovat výhody pozdravu slunci jako cvičení a zároveň bylo ověřeno, že po jeho praxi a rozhýbání / prohřátí celého těla jde praxe ásan o poznání lépe, a tedy se pozdrav slunci zařadil na začátek praxe jako jistá forma „rozcvičky“.
Shrnutí
Svámí Šivánanda dokázal z velmi skromných podmínek, v podstatě z jednoho opuštěného kravína vytvořit organizaci s velkým vlivem a celosvětovým dosahem. Jeho zásluhou se jóga undergroundovou cestou rozšířila na Západě a vytvořilo se jisté podhoubí, ze kterého později mohl vzejít současný jógový boom .
Jeho hlavní cíl byla propagace jógy a její přiblížení širokému publiku. S nadsázkou by se dalo říci, že jeho heslem bylo: „Jóga do každé rodiny.“ To s sebou neslo celou řadu nesouhlasných reakcí. Podle E. Goldberga, autora kniha Path of Modern Yoga, mezi moderními jógovými průkopníky nebylo jiného, který by čelil tak silným útoků z tradičních kruhů. Jejich hlavním argumentem bylo, že se při přibližování jógy běžným lidem a jejich každodenním potřebám (prevence zdravotních problémů, redukce stresu) z celého systému ztratilo to nejdůležitější – duchovní přesah a návaznost na dávnou jógovou tradici. Šivánandovi kritici hovořili o vyrvání jógy z jejích vlastních kořenů. Na jeho obhajobu nechme promluvit dnes mnohokrát zmiňovaného André Van Lysebetha. Ten říkal, že Šivánandův systém možná není ten nejdokonalejší, ale že se jeho autor choval jako lékař, kterým nikdy nepřestal být: viděl, jak lidé trpí a nabídl jim lék – svou sice okleštěnou, ale funkční podobu jógy. V kontextu našeho vyprávění bych dodal, že celosvětové rozšíření Šivánandovy jógy pomohlo navodit dnešní stav, kdy nám na Západě slovo „jóga“ nepřipadá nikterak cizí ani exotické a snad každý z nás si je schopen pod tím slovem něco představit. To, nakolik je ta představa blízko nebo daleko od toho, co jóga představovala v dávné minulosti, je otázka. Ovšem tady stejně jako jinde platí, že „kdo hledá, najde“. Díky rozšířenému povědomí o józe alespoň tušíme, kde všude se dá hledat.
Informační zdroje:
Broad, William J. (2013): Jóga Fakta a mýty
Eliade, Mircea (2007): Paměti
Goldberg, Elliot (2016) The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice
Srauss, Sarah (2002) The Master’s Narrative: Swami Sivananda and the Transnational Production of Yoga in: Journal of Folklore Research, vol. 39
Elektronické informační zdroje:
Autobiografie Svámího Šivánandy: https://www.dlshq.org/download/autobiography-of-swami-sivananda
Stránky Divine Life Society: https://www.dlshq.org/
Živoopisný medailonek Svámího Šivánandy: http://www.labutipirka.cz/swami_sivananda-149-233-1.html