Přepis článku uveřejněného v časopise Jóga dnes 6/2022 (https://www.jogadnes.cz/).

V tomto díle se podíváme na jednu z ikonických postav moderní jógy, která se z velmi nuzných poměrů vypracovala v jógovou osobnost s vlastním osobitým pojetím a celosvětovým dosahem. Řeč je o autorovi řady vlivných jógových publikací, který precizností provádění i velmi náročných ásan udivoval až do svého pokročilého věku. Jeho příběh až nápadně připomíná pohádku o ošklivém káčátku, kdy se neduživý chlapec navzdory mnoha překážkám stal mistrem jógy. V našem povídání se zaměříme na to, co bylo na začátku jeho životní pouti.

Bellur Kršnamčar Sundarádža Iyengar, jak zní jeho celé jméno, se narodil 14. prosince 1918 v  Belluru (jižní Indie, stát Karnátaka). Jeho otec byl učitel na základní škole. Rodina se čtyřmi malými dětmi (celkem dětí bylo 13 – tři dcery a tři synové už byli v manželství a mimo domov, tři děti zemřely) se na otcův důchod přesunula do Bangalore – toto velké jihoindické město bylo považováno za „ráj důchodců“. Tady si otec našel místo jako účetní v obchodě s ovocem a zeleninou. Idylka netrvala dlouho – otec zemřel v roce 1928 a pro vdovu bylo velmi těžké vyjít s penězi. Tíha péče o děti tak přešla na starší bratry, kteří již vydělávali. Iyengar tak trávil dětství  střídavě u svých starších sourozenců. Navíc byl křehké dítě s podlomeným zdravím – prodělal celou řadu nemocí, mimojiné i tuberkulózu. Jeho budoucnost nevypadala příliš slibně. Měla však přijít celá řada zlomových událostí, které krůček po krůčku nasměrovaly tohoto outsidera na cestu na jógový Olymp. Nutno podotknout, že zásadní roli v tomto příběhu sehrály jeho vlastní píle a ctižádost.

Na trnité stezce jógy

Prvním zlomem byl rok 1934. Tento školní rok strávil Iyengar u svého nejstaršího bratra Doresvámího, který pracoval jako účetní. Ovšem nakonec byl povolán do domácnosti své sestry Nammagiriammy. Jejím manželem nebyl nikdo jiný než i dnes velmi dobře známý jógin Kršnamáčarja (viz Jóga Dnes 2/2022 a 3/2022). Ten, jak již víme z předchozích dílů našeho seriálu, působil na dvoře maisúrského mahárádži a v daném období byl vyslán na studijní cestu za další důležitou postavou moderní jógové renesance – Svámím Kuvalajánandou (Jóga Dnes 4/2021). Iyengar měl po dobu švagrovi nepřítomnosti pomoci své sestře s péčí o domácnost.

Jen na okraj našeho vyprávění – Kršnamáčarjova služební cesta a setkání dvou velých tváří novodobé jógy nedopadly úplně harmonicky, což víme z dopisu, který Kuvalajánanda posléze poslal maisúrskému máhárádžovi. Ve svém listu se vyjadřoval k ukázce praxe ásan, kterou provedli chlapci doprovázející Kršnamáčarju. V rámci hodnocení sice ocenil Kršnamáčarjovo úsilí vkládané do výuky, ale jinak neukázal příliš pochopení pro dynamický styl jógy (postavený na plynulých přechodech mezi (často) ekvilibristickými ásanami) a doporučil, aby se jihoindický učitel se svými chlapci věnovali nějakému běžnějšímu pojetí praxe jógy. Dnes již víme, že tato rada zůstala oslyšena a tento „jiný“ typ jógové praxe se těší velké oblibě.  

Nyní se vraťme k našemu vyprávění a k tomu, co se dělo po této návštěvě. Kršnamáčarja Iyengara požádal, aby u nich v domácnosti zůstal nastálo. Mladý hoch tuto nabídku přijal i vzhledem k tomu, že mu byla přislíbena výuka ásan, které měly pomoci zlepšit jeho chatrný zdravotní stav. Tímto rozhodnutím mohla započít změna rachitického chlapce v jógového mistra, který se stal vyhlášený tělesnou dokonalostí své jógové praxe.

Ne vždy je cesta kupředu cestou příjemnou. Z toho, co Iyengar později vyprávěl a napsal, můžeme vidět, že v tomto případě byla šance být přímo u zdroje – u jednoho z nejvlivnějších jógových reformátorů – „vyvážena“ velmi těžkou každodenní rutinou. Můžeme jeho líčení mnohých strázní (na hraně šikany i chvílemi i za její hranou), jež v domácnosti měl zaživat, označit z důvodu komplikovaného vztahu mezi oběma muži za přehnané. Na druhou stranu není mnoho důvodů jej zásadně rozporovat. O Kršnamáčarjovi bylo v té době známo, že je přísný učitel, který se nerozpakuje ukládat i tvrdé tresty. Nelze tedy předpokládat, že by svůj výchovný styl změnil směrem k mladému Iyengarovi. S ohledem na téma našeho článku je tím nejzajímavější z výčtu všech možných překážek, že dle Iyengara ke slibované výuce ásan a jógy v podstatě nedošlo. Podle jeho vyprávění o něj jako o studenta ztratil Kršnamáčarja zájem, když zjistil, že jeho tělo je pro ekvilibristiké pozice v podstatě nepoužitelné. Sám o sobě říkal, že v té době bylo jeho tělo ohebné asi tolik jako pohrabáč a že mu mnoho měsíců trvalo, než se kupříkladu v předklonu dostal do situace, že byl schopen se dotknout země. Kršnamáčarja jej tedy většinu času ignoroval, ovšem někdy udělal výjimku. Velmi dobře známou je situace, kdy Kršnamáčarja nutil Iyengara udělat hanumanásanu (gymnastický provaz). Nedbal námitek, že mladý adept neví, jak se tato pozice provádí, ani že nemá vhodný oděv. Obojí vyřešil velmi radikálně – kalhoty byly rozstřiženy a do pozice samé Kršnamáčarja Iyengarovi pomohl adjustmentem a to dosti výrazně. Výsledkem byl vedle nepříliš příjemného vstupu do pozice i natržený hammstring (zadní stehenní sval). S následky tohoto zásahu se Iyengar dle svých slov potýkal roky. 

Nabízí se tedy otázka, zda nedostatek zájmu ze strany gurudžího nebyl spíše výhodou. Je otázkou, nakolik toto líčení odpovídá skutečnosti, zda se nejedná o pozdější snahu příběh přetvořit tak, aby se maximalizoval vklad hlavního hrdiny. Ovšem Mark Singleton dokládá další dobová svědectví, že v Kršnamáčarjově jógové škole se kladl hlavní důraz na fyzickou stránku praxe a na rozvíjení silných vlastností každého adepta. To dávalo smysl z hlediska toho, že jedním z úkolů školy byla propagace jógy a její prezentace v kontextu moderní tělesné kultury. S tím byly spjaty různé přehlídky.

První záblesky

První přehlídka, které se Iyengar zúčastnil byla v roce 1935. Ta byla speciální tím, že se jí zúčastnil sám maisúrský mahárádža. Celá akce by bývala našeho hrdinu minula – za normálních okolností by se svým nevyhovujícím tělem nebyl v tomto ohledu zajímavý. Jenomže jeden s Kršnamáčarjových nejolíbenějších žáků – Kéšavamúrti (kterého známe z celé řady dobových fotografií zachyceného v těch neojbtížnějších pozicích) – v té době záhadně zmizel. Kršnamáčarja se svého premianta rozhodl nahradit právě Iyengarem. Po dobu několika dní mu věnoval zvláštní pozornost, aby mu vysvětlil pozice, které bude na slavnosti předvádět. Iyengar se s vypětím všech sil, díky velké píli (kterou vykazoval i později, jak ještě uvidíme) dokázal tyto pozice naučit a úspěšně odprezentovat, přestože později přiznával, že mu vystupování před publikem činilo velké problémy. To, že se dokázal překonat, představovalo velké povzbuzení pro jeho pošramocené sebevědomí. Nezůstalo jen u toho – mahárádža osobně všechny chlapce účastnící se jógové přehlídky obdaroval každého 50 rupiemi. Jen pro zajímavost Kršnamáčarja chlapce donutil, aby si peníze uložili na bankovní účty na pozdější dobu, Iyengarovi si ale peníze tajně vybral. Za tyto peníze poté chodil do restaurací na obědy a večeře „na přilepšenou“ (neboť si stěžoval, že doma nedostával dostatek jídla).

Další povzbuzení přišlo ještě téhož roku. To Maisúr navštívil slavný jógin Paramahamsa Jógánanda, od dvacátých let pobývající ve Spojených Státech, který později vydal velmi úspěšnou knihu Životopis jógina (Autobiography of a Yogi). Ten se s Iyengarem setkal a mladý adept jógy mu padl do oka dokonce natolik, že se jej zeptal, zda s ním nechce odcestovat do Spojených Států. Do celé věci se vložil Kršnamáčarja a diplomaticky Jógánandovi jeho nápad rozmluvil.

Hned následující rok přišla první Iyengarova zkušenost, kdy sám někoho jógu vyučoval. V té době se jóga postupně vymaňovala z mužského područí a otevírala se i ženám. Ženy byly velmi záhy připuštěny k její praxi. Přecházet mezi ženským a mužským světem v té době nebylo jednoduché a ženy se zájmem o jógu přirozeně preferovaly, aby je učily ženy a ne muži. Ne vždy však byly učitelky jógy po ruce. Jako toho roku 1936, kdy byl Kršnamáčarja spolu se svými chlapci vyslán máhárádžou do Dharwadu (město ve stejném indickém státě jako Maisúr), kde měli strávit tři týdny plné jógových přehlídek a přednášek. Tamější ženy si chtěly jógu vyzkoušet a vyžádaly si, aby je učil přímo Iyengar. Možná se divíte, proč si chtěly přímo jej, když se do té doby nijak neproslavil a mezi chlapci byli i výrazně zkušenější, nejen co se týká praxe jógy, ale také její výuky. Ovšem Iyengarovi hrálo do karet právě to, že byl ze všech Kršnamáčarjových studentů tím nejmladším (a nejméně zkušeným) – ženy se tak před ním nejméně styděly (malá poznámka Kršnamáčarja sám až na výjimky ženy neučil). Iyengar i po letech na tuto zkušenost rád vzpomínal a říkal, že tenkrát pochopil, že by ho učit jógu mohlo bavit a naplňovat. Šanci stát se učitelem jógy na plný úvazek měl dostat velmi brzy. 

Třetím momentem velmi lichotivým pro Iyengarovo sebevědomí byla mezinárodní konference společnosti YMCA, která se v roce 1937 konala v právě v Maisúru. YMCA (křesťanské sdružení mládeže) byla založena v roce 1844 v Londýně s cílem rozvíjet člověka, jeho ducha, duši a tělo, je nejstarší a největší mládežnickou organizací na světě. Je založena na křesťanských principech, své aktivity ale nabízí všem mladým lidem, bez ohledu na rasu, pohlaví, náboženské vyznání, sociální postavení, fyzické i duševní schopnosti. Mimochodem právě tato organizace sehrála velkou roli při šíření moderních tělovýchovných trendů v Indii, a tím de facto podpořila také rozvoj moderní jógy, která i z těchto vlivů čerpala, jak jsme se dozvěděli v předchozích dílech našeho seriálu. 

Zpátky ale ke konferenci, byla to velká událost, které se zúčastnila celá řada vlivných lidí. V rámci konference měla proběhnout celá řada přehlídek různých tělocvičných systémů. Z předchozích dílů našeho seriálu víme, že maisúrský máhárádža byl velkým podporovatelem sportu a tělesné kultury a velmi se zasazoval i o propagaci jógy jakožto původního indického tělocvičného systému. Je tedy jasné, že v rámci přehlídek nemohla chybět ani jóga. To byla chvíle pro Iyengara, který se podílel na úspěšné přehlídce.

První ocenění

Jak už jsme viděli, Iyengarovi otevíraly cestu na výsluní nečekané okolnosti, kdy byl vždy ve správný čas na správném místě a k tomu měl dostatek schopností (a také vůle a píle), aby nabízené možnosti využil. Zřejmě životní šance se mu naskytla v průběhu roku 1937 a byla opět provázena „shodou náhod“. Doktor Gokhale z Pune (druhé největší město indického státu Maharáštra) po Kršnamáčarjovi poptával jednoho z jeho zkušenějších studentů, který by vedl lekce jógy a prováděl jógovou osvětu. Vzhledem k tomu, že žádný z chlapců neuměl marathi (jazyk, kterým se hovoří v Maharáštře), byl výběr velmi limitovaný. Jediný, kdo přicházel v úvahu, byl nakonec Iyengar, protože jako jediný uměl „alespoň“ anglicky (což i tenkrát byl indická úřední jazyk). Iyengar s nadšením souhlasil, neboť to pro něj byla jedinečná šance, jak se vymanit z Kršnamáčarjova vlivu – mělo se jednat o roční pobyt, který mohl být (a také nakonec byl) dále prodlužován. 

V srpnu Iyengar vyrazil na svou misi a zpočátku se musel vyrovnáva s kulturní šokem. On z chudých poměrů, měl nastoupit do vysoce prestižní sportovního klubu. Klubová klientela – Iyengarovi žáci – byli vesměs vysokoškolští studenti, velmi výrazně jej převyšující svým kulturním i ekonomickým zázemím. V této situaci komplikované jazykovými a sociálními bariérami by bývalo bylo velmi záhodno, kdyby se mladý učitel mohl opřít alespoň o své jógové kompetence. Ovšem pokud budeme věřit Iyengarově verzi, tak i přes úspěšné absolvování několika důležitých jogových přehlídek se nacházel v žalostné kondici a řada jeho studentů na tom byla fyzicky výrazně lépe než on. Údajně zpočátku nebyl schopen vést lekce, aniž by se u toho přehnaně vyčerpával. Všechno výše zminěné rozhodně netvoří ideální vyhlídky pro optimální výuku.

Iyengar se ale nenechal nepřívětivými okolnostmi odradit a co se týká své tělesné stránky, začal problém intenzivně řešit. A řešil jej s velkou pečlivostí – pomáhal si tím, co bylo zrovna „po ruce“. Dlažební kostky mu kupříkladu posloužily jako závaží, opuštěný silniční válec se pro změnu ukázal ideální pro nácvik úrdhva dhanurásany (pozice mostu). A mohli jsme slyšet o celé řadě dalších příkladů. Z dnešního pohledu je těžké odlišit pravdu od jisté vypravěčské licence mající za cíl maximálně zvýraznit Iyengarův vlastní tvůrčí vklad a vykreslit jeho boj s nevlídným osudem. Na druhou stranu se zdá logické, že člověk, kterému není „zhůry dáno“, je více motivován k objevování neotřelých cest vedoucích k cíli. Je tedy možné, že na Iyengarově počáteční nezpůsobilosti k praxi moderních ásan něco pravdy bude.

Ať již to na počátku bylo jakkoli, Iyengar si svou pílí a propracovaností svého přístupu k praxi ásan získal i několik soukromých studentů a s doktorem Gokhalem vytvořil sehrané duo. Pohybujeme se stále v období, kdy neustával boom jógových osvětových přehlídek. Na takové správné přehlídce bylo potřeba ásany ukázat a zároveň podat výklad o jejich účincích. Když Iyengarovi doktor přednesl, že by jej rád využil pro takové přehlídky, ten přiznal, že o pozicích samotných a jejich účincích toho mnoho neví. Doktor jej však uklidnil a slíbil, že o mluvení se postará on sám. Vhodně se doplňovali mládí a zkušenost. Pro Iyengara to byla jedinečná možnost, aby se sám něco naučil a z těchto přednášek čerpal inspiraci pro rozvoj svojí vlastní praxe.

Jak jsme již naznačili výše, původní roční kontrakt byl Iyengarovi prodloužen, a to hned třikrát až do roku 1940. Těsně před koncem prodloužené lhůty se mu dočkalo uznání od jednoho z vlivných představitelů indické moderní tělesné kultury – (znovu)objevitele pozdravu slunci, kterým byl Bhavanarao Pant Pratinidhi (viz Jóga Dnes 5/2021). Ten se po Iyengarově předvedení praxe ásan nechal slyšet, že je provádí velmi dovedně a s lehkostí, což později sdělil Iyengarovi i formou dopisu, kde vyjádřil přání, aby co nejvíce mladých lidí využilo možnosti se u Iyengara učit a tím udržovali svá těla zdravá. Setkání těchto dvou průkopníků na půdě již zmiňovaného sportovního klubu přineslo i jeden zajímavý moment. Bhavanarao, maharádža malého indického státu Aundh, svůj obdiv totiž vyjádřil i materiálně a věnoval Iyengarovi svou peněženku. Tu mu posléze zástupci klubu odebrali – vše darované zaměstnancům klubu je vlastnictví samotného klubu. „Co štědré ruce daly, chamtivé ruce vzaly,“ okomentoval celou situaci později Iyengar.

V tomto bodě své vyprávění přerušíme. V tuto dobu se již z pomyslného ošklivého káčátka začala stávat labuť – Iyengar ukázal, že je schopen jógové pozice sám praktikovat na vysoké úrovni a začal tvořit svůj typický přístup k jejich výuce postavený na preciznosti. Získával první obdivovatel a následovníky. Ovšem ještě neměl zdaleka vyhráno. Zatím byl v celosvětovém a celoindickém měřítku v podstatě neznámý a navíc „zlatá léta jógové renesance“ pomalu končila. Stejně tak mu skončil kontrakt ve sportovním klubu. V příštím díle uvidíme, jaké další překážky musel na své cestě překonat a jak se stalo, že proslavil po celém světě.

Použité informační zdroje:

Broad, William J. (2013): Jóga Fakta a mýty
Goldberg, Elliot (2016) The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice
Singleton, Mark (2010) Yoga Body: The Origins of Modern Posture Practice