Začátek jógové praxe – rozumějte takové té opravdové, kdy prostě cvičit „musíte“, a tak využíváte každého okamžiku a někde rozbalit podložku je na vašem žebříčku hodnot proklatě vysoko – je období velké euforie. Vlastně by se dalo říci, že většina těch „sluníčkových“ článků o józe je o téhle fázi. Máte pocit, že jste na to „kápli“ a že tenhleten zvláštní tělocvik mávnutím kouzelného proutku vyřešil všechny vaše potíže. Chladnými vás nechávají pohledy vašich blízkých, které naznačují, že jste se asi zbláznili – co oni o tom mohou vědět? Vy jste teď na cestě a samozřejmě naplníte svůj potenciál a bez toho je to jen otázka času, než oni začnou taky cvičit, vlastně než všichni začnou cvičit. Rychle odpadají „brzdy pokroku“ alkohol, maso, případně drogy, což vaše okolí definitivně utvrdí v tom, že vám velmi pravděpodobně „jeblo“. Ale o to se nestaráte, protože kromě jiného jste našli „tu správnou partu“, „ten spravný tým“, kde jsou všichni naprosto úžasní – nejenže díky józe každý vypadá minimálně o 20 let mladší, ale krom toho jsou všichni andělsky „vyzenovaní“. Přestože se vás obrázky vždy spokojených a vykliděných jogínů a jejich posty na všech sociálních sítích světa snaží přesvědčit o opaku, tahle fáze bude postupně blednout a budou přicházet i méně pozitivní zprávy.

Nejprve zjistíte, že i v józe funguje něco jako štěstí začátečníka – že vaše přesvědčení, že něco umíte je velmi pomíjivé a že ani na fyzické úrovni strmý postup vpřed není dlouhodobě možný. Ano, vývoj je totiž mnohokrát kostrbatý. Kdo se někdy učil stoj na hlavě – ví, že zatímco jeden den je to naprosto ložené a naprosto přesně víte, jak na to, další den přijde čirá beznaděj. A i těsně pod vrcholem to může být těžké. Protože jednou se tam i dostanete a máte pocit, že teď je to jasné, ale další dny – „kde nic, tu nic“.

A i ten ásanocvik se potom zkomplikuje. Na začátku se sice zdá, zvlášť pokud jste měli to „štěstí“ cvičit v indickém podnebí, že vaše tělo nemá žádné limity a že bylo stvořeno pro to, aby se ohýbalo a různé části se spojovaly a proplétaly, jenže … postupem času si začnete všímat, že s tím mohou být komplikace – bolest (jak to? Vždyť ti lidé na fotkách vypadají, že je nic nebolí…) a pocit nenaplněnosti: dát si nohu za hlavu je super pocit, jenže poprvé a možná i podruhé, pak už je z toho rutina a vaše mysl se začne nudit a toužit po další „skvělé“ pozici, aby i ta po čase omrzela. Navíc vaše praxe se pořád prodlužuje a je komplikované interagovat i v běžném životě (i když mrk mrk ten není vlastně zas až tak důležitý).

Což o to fyzická praxe má jistá uskalí, ale ty jsou bohatě vyvážena benefity, o kterých již bylo napsáno tolik. Trocha toho nepohodlí a bolesti přeci stojí za VĚČNÉ ZDRAVÍ. No a pak to přijde. A jógista byť vyčištěný tou nejčistější stravou, která za týden stála tolik, kolik by průměrná rodina projedla za měsíc, vycvičený těmi nejlepšími pozicemi a vypláchnutý všemi možnými tělesnými otvory, dostane RÝMIČKU. Ano, je to tak. I jógisté stonají. Poprvé je to docela velký šok – to mě už se přece nemůže stát. Ovšem z dlouhodobého hlediska je to dobrá připomínka, že byť „postižen jógou“ jste stále ještě člověk.

A i ti okolo vás, i když jogíni, jsou také lidé. Při pohledu trochu více zevnitř začnete postupně zjišťovat, že i lidské vztahy mají stále tu samou dynamiku. Že i v tom na první pohled správném týmu se najdou lidé, kteří se navzájem nemusí, i tady existují staré křivdy, potkáte se dokonce i s pletichami a také s tím, že sice někdo káže vodu (resp. jamy a nijamy a další principy), ale sám pije víno (chová se tak, jak nejvíce vyhovuje jemu). I tohle je zpočátku šok, ale zase si uvědomíte, že jsme všichni lidé a máme svoje slabé stránky (ano, i vy vycvičení a vyčištění) a že je vlastně fajn, že ty jógové půtky jsou v porovnání s těmi běžnými takové „light“ a tak trochu s nadhledem. Nicméně si díky nim uvědomíte svou lidskost a možná vezmete opět zavděk svým okolím – těmi lidmi, kteří sice neumí recitovat v sanskrtu názvy krkolomných pozic, ani nevědí, co je meditace, ale to neznamená, že se od nich nemůžete navzájem něco naučit a dozvědět.

Možná je to, jak říká Tomáš Hakl že údělem každého jogína je být „vyléčený jogín“, který tu jógu plnou ideálů a honosných obrazů vzal a procedil ji svým životem, aby pochopil, co je pro něj zrovna pro něj to nejdůležitější. A vnímal, že než se člověk vydá vstříc nebesům je dobré se nohama postavit pevně na zem.