Tato dvojice protikladů je stará jako jóga sama. Většinou je stavíme proti sobě, obdivujeme ty uvolněné a ladné cvičence oproti těm, kteří sami k sobě přistupují asi tak jako severský dřevorubec a ásany v jejich podání jsou jako ta nejostřejší sekera. No a je jasné, že třísky létají… A nejen třísky.

Když se ale podívám do své cvičební historie, musím konstatovat, že si nevystačím s prostým “líbí” vs. “nelíbí”. Že vztah mezi nimi je malonko komplikovanější. Já sám jsem se musel k uvolnění dost intenzivně “prodřít”. Ale k tomu se ještě dostanu.

Jakožto lektor vnímám velký rozdíl mezi takovými těmi lekcemi “na pohodu” a pak dynamickými setkáními po hlavičkou ashtanga vinyasa jógy. Cvičenci na prvních očekávali, že budou v uvozovkách “hlazeni” a opečovávaní. Ti druzí by byli nejraději, kdybych na lekci přišel s bičem. První skupina bere v podstatě všechno, druhá je náročnější – žádné dlouhé “vykecávání”, umí vám dát i dost nevybíravě najevo, že sem přišli hlavně cvičit. To, že jim chcete sdělit něco důležitého, co jim může na jejich cestě pomoci, je buď vůbec nezajímá (protože nepotřebují pomoc, potřebují, aby jim série ásan pořádně “nakopala zadek”), a nebo věří, že se k tomu “procvičí” sami. Mají mé plné porozumění, také jsem se po druhé lekci domníval, že jógu “umím” a že nepotřebuji žádné rady.

Zatímco první skupina lépe vyhovuje mému učitelskému naturelu (raději lidi hladím, než bičuji), tak druhá skupina v sobě má něco, co je potřeba k tomu, aby se člověk posunul dál.

Protože ano, je to fajn si přijít na jógu odpočinout. Je to příjemně strávený čas, jenže u těchto lidí, co o sebe rádi nechávají pečovat, dost často chybí ten vlastní vklad. Touha rozbalit podložku o samotě a o něco se snažit sám za sebe.

Tato šance je u druhé skupiny “masochistů” výrazně vyšší. Ano, když už k tomu dojde, je to zaťaté a nucené. Bolí z toho oči (případného pozorovatele) a celé tělo (samotného adepta), ale je to vykročení na stezku poznání. Ono totiž trýznění těla má své hranice. Jedna z nich se jmenuje zranění, jiná se jmenuje vyčerpání. A pohyb u těchto hranic nám umožňuje se na “věc” podívat z jiného úhlu pohledu. Vím, o čem mluvím. Svou celou první návštěvu Indie jsem strávil na hranicích. Ano, občas jsem ji překročil. A hranice mě toho spoustu naučily. Když ležíte na posteli a zvoní vám budík 10 cm od ruky a vy nejste schopni se pro něj natáhnout a vůbec se hýbat, je zajímavý zážitek. Vidíte, jak mysl tělo nakonec nějak rozpohybuje a “donese” ho na podložku. Tam už si nechcete nechat “nakopat”, svést heroický souboj sami se sebou, ale chcete hlavně přežít. A když už fakt nemáte sil nazbyt, děláte ty pohyby s opravdovou lehkostí. Když není síla nazbyt, musí nastoupit technika. A když máte dobrou techniku, může se dostavit to správné uvolnění a lehkost provedení. Zaťatost a silovost vnímám jako takový první krok k uvolnění – ano, člověk tam nemusí “dorazit”, znám případy, kdy člověk byl “schopen” ignorovat důrazné signály svého těla, že by měl změnit přístup a nedopadlo to úplně dobře. Nicméně zápal a vášeň je to, co nás posouvá kupředu. To, co na první pohled vypadá jako uvolnění, může být (ale nemusí) jistá “rozkydlost”, která nás nikam neposune.