ZAČÁTKY A POKROČILOST

Poměrně rychle jsem odhalil, že to, jak dlouho se člověk něčemu věnuje, nemusí znamenat mnoho. Vzpomínám na ty chvíle, kdy na seminář dorazil člověk a zahlásil: “Józe se věnuji 15 let.” Jako začínající lektor jsem pocítil obavy, zda budu schopen něco nabídnout i takto pokročilému adeptovi. Nedorozumění se vysvětlilo vzápětí, kdy se ukázalo, že onen jedinec je podruhé na józe a jeho první návštěva byla před těmi 15 lety.
Mám rád hlášku, že někdo sice cvičí dlouho, ale ještě vlastně doopravdy nezačal. Ze své zkušenosti vím, že člověk vlastně začíná neustále – poprvé jsem to pocítil v okamžiku, kdy mě můj učitel upozornil na takový detail, že v pozici psa s hlavou vzhůru by kolena měla být NAD zemí. Ano, v jednom pozdravu slunci je to opravdu maličkost, na ten jeden nádech si člověk sotva všimne, že je něco jinak, ale v celé sérii, kdy tu pozici navštívíte asi tak padesátkrát, je to sakra rozdíl a poznáte svaly, které jste před tím necítili. To byl první moment, kdy jsem si uvědomil, že stačí malý detail a člověk vlastně začíná znovu.
Když to vezmu s velkou nadsázkou – tak bych řekl, že celá moje praxe je vlastně o hledání toho bodu, odkud začít. Vlastně na první pohled je to logické – dům se staví od základů. Jenže zhruba prvních deset let jsem vlastně nevěděl, že něco takového hledám. Pak pár let trvalo, než jsem si přiznal, že jako opravdu ten výchozí bod je hodně hluboko a že k němu dojít znamená odhodit spoustu v potu tváře dosažených výdobytků – a to jak na úrovni tělesné (všelijaké ty krásné pozice), tak na úrovni mentální (kdy se všeobjímající klid ukázal jako přelud s krátkodobým trváním).
Když chce člověk začít, musí nejprve najít startovní čáru, ten pomyslný bod nula, odkud se může odrazit. Za mě už jen to, že jej člověk najde, sám sobě si přizná, kde je (a že je zpravidla jinde, než by člověk čekal a chtěl), přijme jej, a v tomhle bodě sám k sobě přistoupí s laskavostí, je samo o sobě dost pokročilé.