Přepis článku z Jóga Dnes 3/2024

Jak jsme viděli v předchozích dílech našeho seriálu – hodně nauk, které si dnes spojujeme především s indickým prostředím, má své kořeny a nebo ekvivalenty také na Západě. V průběhu času tak docházelo k výměně a vzájemnému ovlivňování idejí. Toto je příklad také Nového myšlení – svého času velmi populárního duchovního směru, který můžeme označit za předchůdce dnešního hnutí New Age. Kořeny Nového myšlení spadají k postavě Phinease Parkhursta Quimby z Portlandu ve Spojených Státech. Tento léčitel využívající mesmerismu (využívání energie – magnetismu – k léčení) došel k závěru, že štěstí a zdraví každého člověka je závislé na jeho přesvědčení a jeho myšlení. Quimby se snažil své pacienty uvést do stavu probuzené vnitřní moudrosti, míru a dobra, což bylo podle něj přirozeným projevem Ježíše Krista v nitru každého člověka. Tento přístup si našel mnohé následovníky a vzniklo tak Nové myšlení. To se později rozvinulo v metropolitní hnutí s celou řadou odnoží jednak obracejíce se k Bohu a jednak hledajíce inspiraci v dávných naukách a akcentujíce prostou sílu myšlenky bez náboženského přesahu. Mezi vyznavače tohoto „prostého stylu“, který místo citátů z Bible používal prosté: „Jsme tím, čím si myslíme, že jsme,“ patřil i William Walker Atkinson, který se do dějin jógy zapsal jako Yogi Ramacharaka.

Jeden neobyčejný americký právník

O Williamu Walkerovi Atkinsonovi toho nevíme mnoho. Narodil se  5. prosince 1862 v Baltimoru Williamu a Emmě Atkinsonovým, kteří vedli obchod s potravinami. Někdy kolem roku 1882 začal podnikat a v říjnu roku 1889 se oženil s Margaret Foster Blackovou z Beverley ve státě New Jersey. Měli dvě děti, z nichž jedno zemřelo v raném věku.  

Atkinson nebyl úplně vyrovnanou osobností a opakovaně čelil psychickému a fyzickému vyčerpání a kolapsům. Přesto se mu podařilo získat právnický titul a v roce 1894 byl přijat do pensylvánské advokacie. Jeho psychické problémy neustávaly, naopak se v důsledku pracovního stresu a finančních problémů ještě prohlubovaly. Pravděpodobně při snaze o zmírnění svých obtíží vyhledal řadu v té době populárních alternativních léčebných postupů, než se obrátil k mentální vědě, neboli  terapií pro léčbu mysli. Na vlastním příkladu pochopil velkou moc, která se skrývá v lidské mysli. A s pomocí mentální vědy se zbavil svých obtíží a znovu nabyl rovnováhu a začal dosahovat Úspěchu ve všech sférách svého života – tolik alespoň jeho „oficiální“ verze. Pravda byla pravděpodobně méně okázalá, jak už to na poli „obchodu s duchovnem“ bývá. 

Dále víme, že koncem 90. let 19. století se Atkinson přestěhoval s rodinou do Chicaga, hlavního centra mentální vědy a jejího sílícího propojení s rodícím se hnutím Nového myšlení. Právě zde se proslavil jako redaktor, spisovatel a jeden z hlavních představitelů hnutí Nového myšlení, který pomáhal formulovat některá z jeho základních filosofických východisek. 

V roce 1900 Atkinson napsal svou první knihu Thought-Force in Business and Everyday Life (Myšlenková síla v podnikání a každodenním životě), která byla souborem lekcí o osobním magnetismu, psychickém vlivu, síle myšlenek, koncentraci, síle vůle a praktické mentální vědě. V této době docházelo ke zrodu střední třídy a nových způsobů výdělku – vize zbohatnout skrze investice nebo podnikání byla velmi lákavá, což se odráželo i v názvech titulů a zaměření svépomocné i duchovní literatury. Autoři svým čtenářům slibovali, že kultivace a naplnění jejich osobního potenciálu může mít efekty nejen duchovní, ale ryze materiální – a sice zisk a bohatství. Atkinson šel spolu s tímto proudem.

V průběhu času se ukázal jako velmi plodný autor, který napsal přes 100 (!) knih a 700 článků. Pole jeho působnosti bylo velmi široké pokrývající Nové myšlení a jeho praktické aplikace (sebezdokonalování, rozvoje duchovní síly, vůle a sebedůvěry), paralelní duchovní světy, okultismus, věštění, rozvoj potenciálu lidské bytosti, jógu,orientální filosofii, jasnovidectví, práci s krystaly, komunikaci s dušemi zemřelých a další témata. 

Základem Atkinsovy filosofie, jak jsme zmínili výše, byl předpoklad, že: „Jsme tím, čím si myslíme, že jsme.“ Jinými slovy – všichni jsme stvoření, která jsme si sami vytvořili. Podle něj opakovaná myšlenka ovlivňuje nejen charakter, ale i fyzický vzhled myslitele (!). Energické myšlení, které začínalo „JÁ JSEM“ se později rozšířilo na „JÁ MŮŽU“ a „JÁ CHCI“. Dle Atkinsona mysl člověka je jednou z největších přírodních sil. Myšlenka je jedním z největších projevů energie. Člověk, který chápe využití síly myšlenky ze sebe může udělat prakticky cokoli, co si zamane. Nejen ovlivňovat svoje tělo, ale takový člověk může změnit prostředí a okolnosti tím, že se vydá cestou pozitivního myšlení. Postoj „Já můžu a já chci“ člověka posune vpřed k Úspěchu, který se člověku na úrovni „Já nemůžu“ může zdát zázračný. Zákon přitažlivosti ve světě myšlenek přitáhne k člověku právě to, po čem touží (nebo čeho se obává). Dle Atkinsona člověk, který využije sílu mysli a který tuto sílu opravdu použije, půjde směrem k Úspěchu stejně jistě a vytrvale jako šíp z luku zkušeného lukostřelce.

Zrození Yogiho Ramacharaky

Jak jsme viděli v minulém díle o Svámím Vivékánandovi, mezinárodní parlament náboženství v Chicagu (září roku 1893) byl přelomovou událostí – přilákal 175 000 posluchačů přednášek a ještě posílil hlad po východních duchovních naukách. Podobně jako Vivékánanda i ostatní řečníci zůstali po jistý čas ve Spojených Státech na přednáškových turné a v návaznosti na to se rodily nové duchovní spolky.

Na kongresu měl vystoupit i  jistý Bába Bharata, žák indického mystika Yogiho Ramacharaky. Ten, když cítil, že se jeho život nachýlil ke konci, jej údajně poslal do Chicaga, aby tam šířil jeho učení. Bharata dosáhl velkého úspěchu u obecenstva, což jej povzbudilo k tomu, aby se pokusil ještě více rozšířit duchovní učení svého Mistra. Nápomocný mu měl být právě Atkinson, se kterým se měli setkat na konferenci. Atkinson měl Bharatovi pomoci se psaním a vydáváním jeho knih. Tyto knihy možná ze skromnosti (?) jejich dvou spoluautorů vycházely pod jménem Ramacharaky. Takový příběh se traduje. Nicméně má celou řadu bílých míst.

Předně v oficiálních ani neoficiálních záznamech o konferenci není nikde zmínka o Bábovi Bharatovi. Dále nemáme ani důkaz, že by Atkinson pobýval v Chicagu před rokem 1900 – i když samozřejmě nemůžeme vyloučit, že náboženský kongres navštívil. A konečně – není ani dokázáno, že osoba jménem Yogi Ramacharaka působila v samotné Indii.

Ať již to bylo jakkoli, knihy Yogiho Ramacharaky ve formě na sebe navazujících lekcí měly ohromný úspěch – vycházely (a některé stále vycházejí!) po celém světě, včetně Indie. A jak uvidíme dále, ovlivňovaly také moderní indické jógové průkopníky.

Učení Yogiho Ramacharaky v sobě dle jeho vlastních slov spojovalo „to nejlepší“, co se v průběhu staletí objevilo ve spisech adeptů v Indii, Chaldeji, Persii, Egyptě a starověkém Řecku. Dle něj  jsou lidské bytosti definovány sedmi různými principy-úrovněmi. Ty postupují od „hrubého“ fyzického těla až k samotnému Duchu – podobně jak známe z konceptu pěti tělesných obalů – paňčakóši. Liší se pouze počet – sedm místo pěti. Vedle toho věnoval velkou pozornost lidské auře. Popisoval, jak vypadá, jak se mění v závislosti na momentálním prožívání člověka a co všechno se z ní dá vyčíst.

Jóga v jeho pojetí znamenala odkrývání lidského potenciálu a uvědomění si Jednoty lidské bytosti s Duchem. Velkou roli v tomto procesu hrálo ovládání dechu – vždyť také první Ramacharakova byla věnována dechu a nesla název Hindu-Yogi Science of Breath. Jeho pojetí jógy se příliš nelišilo od toho Vivékánandova – čtyři druhy jógy (rádža, džňána, karma a bhakti) doplňovala hatha jóga (jako věda o tom, jak udržet proudění prány v těle bez blokací a překážek, a tak jej udržet silné a zdravé). Došlo k mírným posunům – rádža jóga sloužila k pěstování silné mysli a pevné vůle (přesně v duchu Nového myšlení) a hatha jóga nebyla přehlížena jako nižší disciplína, naopak se těšila u Ramacharaky velké vážnosti, neboť fyzické tělo bylo vnímáno jako základ pro růst šesti ostatních složek lidské bytosti – Ramacharaka dokonce hovořil o těle jako o chrámu Ducha, kterému je třeba věnovat náležitou péči.

Největším vkladem Yogiho Ramacharaky do pomyslné jógové pokladnice je možná poněkud překvapivě plný jógový dech. Již zmiňovaná kniha Hindu-Yogi Science of Breath, která vyšla v roce 1903, totiž dle výzkumu Davida Dostála jako první (!) jógová publikace obsahovala rozdělení dechu na břišní, hrudní a podklíčkový a také popis plného jógového dechu, který všechny tyto tři propojuje v jednu vlnu, jak známe z dnešních jógových lekcí. V tomto máme důkaz, jaký fenomén představovaly Ramacharakovy knihy – neboť právě z něj čerpaly další jógoví učitelé a plný jógový dech se stal pevnou součástí jógové praxe. 

Mistr převleků a jeho motivace

Yogi Ramacharaka nebyl jediný Atkinsonův pseudonym. A nutno podotknout, že v té době užívání cizokrajných pseudonymů nebylo nic mimořádného. Motivace byla jasná – dodat svým dílům punc orientu a dávné indické tradice. Ovšem v Atkinsonově případě můžeme uvažovat i jiné motivy, neboť stejně jako byla mimořádná četnost jeho literární produkce, byl mimořádný i počet pseudonymů, které užíval. Na „indické vlně“ se pokusil „surfovat“ ještě pod jmény Bhakta Višista a Svámí Pančadásí – nutno podotknout že poslední pokus nebyl úplně úspěšný. Zajímavé také bylo, že pod těmito dvěma indickými pseudonymy nepsal o tématech souvisejících s Indií nebo orientálním okultismem, ale o Novém myšlení a jasnovidectví. Dalšími jmény, pod kterými publikoval, byl  „francouzský“ mistr přírodního magnetismu  Theron Q. Dumont,  Magus Incognito (píšící o tajných naukách rosenkruciánů) a jedno z jeho stěžejních děl, Kybalion, vyšlo pod autorstvím Tří Zasvěcenců.

Vedle zištných důvodů – a sice zvýšení počtu prodaných knih tím, že poskytne publiku nové autory a nový „exotický“ rozměr – mohlo být Atkinsonovou motivací tak to, aby se jeho učení maximálně rozšířilo. Různé pseudonymy mu umožňovaly pojmout jeho Nové myšlení z odlišných úhlů pohledu. Každý z nich mohl zaujmout jiný typ čtenářů. Ne vždy byl ale v tomto důsledný – jak jsme zmiňovali, jeho indické pseudonymy nutně neznamenaly, že své poselství pojedná indickou perspektivou. 

Je docela pravděpodobné, že se i zde promítala Atkinsonova až chorobná nechuť být mezi lidmi. Když zpočátku své ezoterické kariéry otevíral prezenční kurzy, často je nedokončil. Předčasné ukončování kurzů – i těch dobře obsazených – souviselo jednak s jeho velkým pracovním vypětím (kdy počet článků a knih byl sám o sobě enormní a ještě k němu musíme připočítat editorskou činnost, neboť v průběhu času byl vedoucím redaktorem různých periodik Nového myšlení)  a jednak s možnými následky jeho psychických kolapsů. I ve svém pracovním životě vždy podnikal kroky, aby mohl tvořit o samotě a nepřicházel do kontaktu s ostatními spolupracovníky. Je možné, že jeho pseudonymy mu měly vedle jiného posloužit jako štít před ostatními lidmi.

William Walker Atkinson zemřel zemřel 22. listopadu 1932 po více jak 30 letech intenzivní publikační činnosti.