Někdy se zdá, že sám Život není úplně radostným místem. Vždyť vztahy s bližními působí tak komplikovaně a pracovní úkoly natolik nesplnitelně, až by člověk pomýšlel na útěk. Kdyby to šlo… Ale…
Ono to vlastně jde. Stačí vzít boty a vyrazit…
Když vám vítr čechrá vlasy (v mém případě hodně obrazně😉) a vaše nohy laskají Cestu, přináší to nevýslovnou úlevu.
Jste sami se sebou, vnímáte svůj dech (někdy hodně intenzivně), cítíte svoje tělo a běžíte krajinou vnější, ale možná ještě více tou vnitřní.
Pokaždé je to jiné. Někdy kilometry přibývají ještě rychleji než vaše oko dvakrát za sebou mrkne. Vznášíte se a vše se zdá tak lehké. Chápete, proč znamená název „Nesnesitelná lehkost bytí“. Až by Vás to odneslo někam daleko a vysoko, kdyby se nohy přecijenom občas nedotýkaly Země.
Jindy vnímáte každý krok, palčivost boje o přežití, zamazaní od bláta potíte krev, ale stejně cítíte, že je to ta jediná správná věc.
Ať tak, či onak a nebo nějak jinak, jste daleko od všeho a je radost být na Cestě.
Jenže jako každý správný útěk ani tenhle nic neřeší. Vrátíte se. Možná vysílení. Možná nabití. Nejspíše v tom paradoxním stavu příjemné únavy a občerstvené mysli. Ale jste zase zpátky. Nic nezmizelo. Ale vy jste změnili úhel pohledu. A to kolikrát docela stačí – ne k tomu, aby se něco vyřešilo, ale k tomu, že s tím vším lépe naložíme…