Prastarý způsob interakce s okolím zvaný „To samo“ se netěší dobré pověsti. Vždyť si vzpomeňte, kolikrát jste se odkazoval na toto magické plynutí v časoprostoru a zůstali nepochopeni. Kdy se to bralo jako taková taková výmluva, která vás měla vyvinit ze „side effects“, které vaše plavba mimo prostor a čas měla – ať již to byla roztržená záclona, pokapané tričko, rozbitá váza nebo jiné. A tak jsme na toto umění zapomněli a stali se přísně organizovanými. Ve svých kolejích v přesně stanovené naplánované rychlosti. Pozapomněli jsme, co to je nechat věci volně plynout. Říkali jsme si, že to přece nejde, že jenom tak bloumat je přeci neefektivní, že takhle se to přeci „nedělá“. Jenomže jsme si nemohli pomoci – důkazy hovořily jednoznačně – nejlepší nápady vznikají v okamžiku uvolnění, kdy člověk nemyslí „na nic“. Práce je nejefektivnější, kdy se na ní dokážete naladit a ztratit se v ní, že vlastně „nevíte, jak to děláte“. A když si dovolíte to nechat plynout, ať se to stane „samo“ dopadne to lépe, než když následujete přesně stanovený postup. Ano, nemusí to fungovat pokaždé a automaticky. A zcela určitě je tam nutná i ta fáze jít opakovaně „hlavou proti zdi“, ale nebojme se (s)pustit a vrátit se k tomu, že nám dost výrazně pomůže ona mystická postava „To Samo“.