Napsáno pro časopis Jóga Dnes (6/2025)

Daniel Odier, známý francouzský učitel tantry, v rozhovoru v knize Viliama Poltikoviče Příběh tantry vzpomíná na vtipnou příhodu, který zažil v Německu, kam se vydal přednášet. Místní orgány mu, když se zabývá tantrou, chtěli dát daň z pornograficé činnosti, když se tedy zabývá tou tantrou.  Odier se nenechal vyvést z míry a příslušných úředníků se otázal, zda-li by stejnou daň vymáhali také po Dalajlámovi, kdyby navštívil Německo. Protiútok se vydařil a bylo uznáno, že zmíněný poplatek je v tomto případě neopodstatněný. Tento příběh nám slouží jednak k pobavení a jednak jako ilustrace toho, jak široké pole různých významů, přístupů a technik se může skrývat pod označením tantra.

Tantra jako kari

V minulém díle jsme si ukázali, jak se tantra vyvíjela a zároveň, že v Indii se dnes pod tímto slovem v běžné populaci rozumí spíše černá magie. Na Západě naproti tomu, jak jsme viděli v úvodním příběhu, je tantra spojována se sexualitou obecně a v lepším případě v hledání jejího duchovního významu. H. B. Urban ve své studii Modernity and Neotantra hovoří v případě tantry o tzv. kari efektu jako protiváze k běžně využívané metafoře pizza efekt (tj. jídlo, které cestuje z jedné kultury do druhé a pak se vrací zpět (jako pizza)), se kterým se setkáváme často při popisu historie moderní jógy, resp. jejímu reimportu v pozápadněném pojetí zpět do Indie (resp. Jižní Asie). 

Než budeme pokračovat dovolte krátkou kulinářskou odbočku. Slovo „kari“ mnozí odvozují z tamilského nebo kannadského (jihoindické jazyky) výrazu khari či caril, který se dodostal skrze portugalštinu do dalších evropských jazyků. Gamechanger v přípravě tohoto populárního jídla nastal v 16. století, kdy Portugalci přivezli do Indie chilli papričky z Nového světa (jmenovitě z Mexika). To původní indické kari změnilo dost podstatným způsobem a vytvořilo předpoklad k postupnému rozvoji široké škály nových „omáčkovitých“ jídel s intenzivním kořením a výraznou pálivostí, jak známe dnes. V 19. století vedle toho britští kolonizátoři vytvořili svou vlastní, více homogenní verzi kari koření pro přípravu obvykle mnohem jemnějších pokrmů. Tento proces přechodu k méně výrazné chuti kari a jeho masového rozšíření na Západě byl dokončen ve 20. století ve Spojených státech. Tam se rozšířila vysoce průmyslově zpracovaná a obecně nevýrazná verze, jakou nabízí většina supermarketů v konzervě nebo v mražené formě. Z jednoho základu – indického kari – tak postupem času vznikly dvě základní odrůdy: ta indická, velmi výrazná a pikantní, a na Západě ta americká, průmyslově zpracovaná postrádající indický „říz“. A velmi podobně je to s tantrou. Ze stejného základu se vyvinuly formy a interpretace vnímající jí jako černou magii (v Indii – viz JD 5 2025) a evropské vnímání tantry zabývající se především spiritualitou sexuality. Nyní se podíváme na to, jak se stalo, že v Evropě získaly vrchu erotické a sexuální aspekty tohoto prastarého učení, které byly moderně reinterpretovány. Pokusíme zmapovat vývoj západního vnímání tantry.

„Srdce temnoty“ na západním jevišti

První ucelněšjí kontakt Západu s tantrou najdeme v evropské orientalistické literatuře 19. a začátku 20. století. Tehdejší učenci si Indii často malovali jako místo plné iracionality, smyslnosti a chaosu, v protikladu k „rozumnému“ a „uspořádanému“ Západu. Tantra byla v tomto obrazu líčena jako nejtemnější, „nejšpinavější“ a nejiracionálnější část indicé kultury a dostávala všelijaké přídomky, častokrát velmi poetické, jako je např. „srdce temnoty“. Například britský misionář William Ward (1769–1823) označil hinduismus za „nejdětinštější, nejkrvavější a nejnečistší náboženství na světě“ a tantru za jeho nejhorší formu, plnou šokujících rituálů, jejichž popis byl tak odporný, že se nedalo ani vyslovit a jejich obsah bylo nemožné sdělit křesťanskkému publiku. Pro viktoriánskou dobu bylo těžké některé popisované nonkonformní rituály přijmout, zároveň v tantře byla viděna paraela s magií, a tak není divu, že byla prezentována také jako „ďábelská orgie“. Známý sanskrtista Monier Monier-Williams, autor slavného slovníku, tuto fázi vnímání tantry shrnul slovy, že představuje „nejhorší fázi vývoje hinduismu“. Tento pohled rezonoval i mezi indickými učenci a reformátory, a tak Rámmóhan Ráj (1772–1833), pro svou snahu o povznesení a modernizaci Indie přezdívaný „Otec moderní Indie“, viděl tantru jako důkaz toho, že se čistý duch véd zkazil modloslužbou a úpadkem. Dle jeho mínění byl „zlatý věk véd“ vystřídán „temným věkem tanter“. Podobně nám dobře známý Svámí Vivékánanda (žil 1863–1902, více o něm v JD 1/24 a 2/24), tvrdě kritizoval levostrannou (vāmācāra ) tantru s jejími sexuálními rituály a alkoholem. Byla pro něj „nemocí Indie“. Ve své interpretaci šel ještě dále a tvrdil, že tato nemoc připravila indický národ o sílu – a tím umožnila jeho podrobení nejdříve Mughalskou říší a potom Brity.

Zde je třeba udělat malou odbočku a lehce připomenout, co bylo předmětem našeho předchozího vyprávění. Tantrické učení směřovalo jednak k ovládnutí sítě sil, ze kterých je upleten tento svět a zároveň poznání, že projevený svět, ač zdánlivě dualistický vychází z Jednoty a je manifestací božského vědomí. Za těmito účely byla prováděna celá řada technik – ty, které byly odsuzovány,  spadaly k tzv. cestě levé ruky (vāmācāra) určené pro pokročilé nebo silně odhodlané adepty. Spojování protikladů a jejich překračování se dělo s vědomým využíváním a konzumací nečistých substancí, aby adept na vlastní kůži poznal iluzornost rozdělování na čisté a nečisté (které v kontextu Jednoty postrádá smysl). V rámci těchto technik se setkáváme i s rituálním pohlavním spojením a vedle něj také mocnými rituály, u kterých je srovnání s černou magií veskrze na místě. Nicméně tyto čtenářsky atraktivní, extravagantní rituály nebyly celým učením tantry, existovala (existuje) také cesta pravé ruky spočívající v tom, že ke spojování protikladů a jejich překračování probíhá v symbolické rovině prostřednictvím vizualizace a meditačních technik.

Tématem tohoto povídání je mapování sexualizace tantry v západním vnímání. Bylo by tedy dobré ještě osvětlit význam rituálního pohlavního spojení. Hned na úvod si řekněme – nešlo o rozkoš. Šlo o to se dostat za ní. Proto často se setkáváme s tím, že partnerka k takovému  aktu měla být pro adepta nepřitažlivá ať již z hlediska věku, nebo svojí kasty. Nezřídka menstruující. Opět pro účely překročení tzv. nečistého (zároveň v tantricém pojetí menstruační krev zastupovala ženský aspekt). Jindy byl rituál sám o sobě tak komplikovaný a komplexní, že pohlavní styk v něm byl „to nejmenší“.  Již zmiňovaný Daniel Odier v uvedeném rozhovoru jeden takový popisuje. Důležitá je příprava. Dle tantrické tradice je v Indii 52 posvátných míst, které vznikly z 52 částí těla Šakti, jejíž mrtvé tělo nesl pán Šiva v náručí a Višnu ji rozsekal na zmíněných 52 kusů, které popadaly na území Indie a každý dal vzniknout poutnímu místu. Začátek zmiňovaného rituálu spočívá v tom, že adept v soubě pomocí janter (posvátných obrazců) vzkřísí těchto 52 částí těla, kterým posléze skrze mantry (kterých je logicky opět 52) vdechne život a rozvibruje je. Posléze své tělo propojí s Vesmírem tak, že do něj prostřednictvím dalších manter vloží všechny planety. Pak tělo dosáhne plného potenciálu a může dojít k vlastnímu spojení a nebo meditaci o něm. Z tohoto vidíme, že opravdu nešlo „jen“ o blaženost a dokonalý orgasmus nebo obnovu napojení na vlastní tělo, ale šlo se mnohem hlouběji. A složitost celé operace je taková, že je pro „běžného“ člověka bez dlouholetého tréninku neproveditelná.

Nyní se ale vraťme na začátek 20. století. Existovali i obhájci tantry. Nejznámější z nich byl Sir John Woodroffe, britský soudce a zároveň tajný praktik tantry. Tvrdil, že tantra je ušlechtilá a filozofická forma hinduismu, srovnatelná s védántou nebo dokonce s obřady katolické církve. Kritizoval Brity za pokrytectví a tvrdil, že tantra je v otázkách sexuality upřímnější než moderní Západ. Podle něj není v tantře nic nečistého – špinavá je spíš západní prudérie, která věci skrývá a pokrytecky zakrývá. Nutno podotknout, že si sám Woodrofffe dobře uvědomoval, že navzdory jeho zapálené obhajobě tantra v Evropě i Americe měla převážně pokleslou  pověst, a aby se profesně neohrozil, publikoval pod pseudonymem Arthur Avalon.

Paradoxně zmíněná reputace tantry jako pokleslého a šoujícího učení přispěla k tomu, že od konce 19. století inspirovala vznik celé řady nových náboženských hnutí, kterým se budeme věnovat v následujícím díle. Na závěr tohoto si udělejme malou odbočku.

Tantrické principy v praxi

Doba, ve které se pohybujeme (konec 19. století), byla obdobím, kdy se na Západě objevovaly tendence nějakým způsobem usměrňovat lidskou sexualitu a zároveň jí posunout na duchovně vyšší úroveň. Toto nebylo motivováno snahou sexuální energii využít k okultním cílům (k těmto případům se samozřejmě dostaneme později), ale k rozvoji duchovní sebekontroly, regulaci porodnosti (antikoncepce a vědomé početí) a k posílení vztahu mezi manžely nebo členy komunity.

Jako první zmíníme tzv. Oneida Community. Tato komunita, pojmenovaná podle místa svého působení ve státě New York, byla založena Johnem Humphreyem Noyesem, což byl v té době bývalý protestantský kazatel. Životní styl členů komunity se vyznačoval celou řadou specifik od sdílení majetku až po koncept komplexního manželství (všichni muži a ženy byli potenciálně „manželé“ všem ostatním). Co je ale z hlediska našeho tématu nejzajímavější, je, že členové komunity využívali specifiké sexuální praxe, které se říkalo Oneida Method anebo Male Continence (mužská kontinence). Tato metoda, jak již název napovídá, spočívala v tom, že se muži vědomě zdržovali ejakulace. Pohlavní styk tak mohl probíhat dlouho a často, a navíc bez rizika početí. Ejakulace byla povolená jen tehdy, když si pár přál dítě. Od této metody si komunita slibovala především posílení sebekontroly a disciplíny, prevenci „vyčerpání životní energie“ mužů a zvýšení intimity a láskyplného spojení partnerů. Jedná se o jeden z prvních dokumentovaných případů vědomé kontroly orgasmu na Západě – můžem vnímat velkou podobnost s taoistickou či tantrickou praxí „retence semene“. Metoda měla i praktický úspěch: prameny uvádějí, že během třiceti let existence (fungovala mezi léty 1848-1881) komunity (asi 300 dospělých členů) se narodilo jen několik dětí, a to převážně plánovaně.

Zajímavé je také, že přes jmenované paralely k východním naukám, není doloženo, že by je Noyes přímo studoval. Zdá se tedy, že tato metoda vznikla na základě jeho přesvědčení, že sex je Bohem daný a může být praktikován svobodně, pokud je kontrolován rozumem a nevede k nezamýšlenému plození. 

Druhý příklad, který si uvedeme, je výrazně známější. A případní zájemci o tento koncept pro podrobnější informace nemusí chodit daleko, nedávno o jeho „znovuzrození“ informovaly i české lifestylové weby. Karezza, jak se tento zvědomující přístup k sexualitě jmenuje, byla vytvořena Alicí Bunker Stockham (1833–1912). Byla to jedna z prvních žen v USA, která vystudovala medicínu a získala titul gynekoložky. Zároveň byla aktivní ve sufražetickém hnutí – zasazovala se o práva žen na vzdělání, volební právo a rovné postavení v rodině. Vzhledem k jejímu zaměření nepřekvapí, že propagovala rovnost pohlaví také v sexuálním životě. V roce 1896 vydala knihu Karezza: Ethics of Marriage, kde představila nový model manželské sexuality postavený na duchovním spojení a zdržování se orgasmu, což mělo posílit intimitu mezi manžely. Podle Stockham sexuální akt nemá být „výbuchem“ končícím orgasmem, ale cirkulací energie a posilováním pouta mezi partnery. Milování podle ní mělo být jemné, pomalé a bez silných rytmických pohybů. Partneři se tedy nesnaží vyvrcholit, ale naopak udržovat „plamen touhy“ v jemné a vyrovnané intenzitě.

Hluboce věřila, že muži praktikující karezzu nebudou  ke svým manželkám hrubí, ani je nebudou znásilňovat – s takovými případy se bohužel v rámci své praxe setkávala velice často. Jako lékařka sledovala i zdravotní aspekt, kdy těla žen byla neúměrně vyčerpávana jednak opakovaným těhotenstvím a jednak příliš častými „běžnými“ pohlavními styky (což byla na tu dobu převratná myšlenka).

Vidíme zde, že metodu Oneida Stocham posunula na vyšší úroveň – primárně jí nešlo „pouze“ o kontrolu porodnosti, ale také o posílení pouta mezi partnery. Orgasmu se dle ní měly zdržovat nejen muži, ale i ženy (ideál rovnosti mezi pohlavími bez rozdílu). Zároveň do svého vnímání více zařadila alchemické přetváření a povznášení sexuální energie.

Zatímco u Neyese a Oneida Community se zdá inspirace z Východu spíše nepravděpodobná, u Stockham tato otázka není vůbec jednoznačná. Máme totiž doloženo, že v roce 1891 se vydala na celosvětové přednáškové tour, v rámci kterého navštívila také Indii (mimochodem na pozvání plukovníka H. Olcotta, spoluzakladatele Teosofické společnosti) a Čínu. Smyslem tour byla osvětová činnost a zároveň pozorování, jak je s ženami a dětmi zacházeno v mimoevropsých kulturách, na které často odkazovala mimojiné v souvisloti s přirozenými porody. Na druhou stranu studium tantrických ani taoistických textů nikdy explicitně nepřiznala. V případě tantry se není čemu divit vzhledem k její pochybné pověsti. Zároveň ale o konceptu „coitus reservatus“ (pohlavního styku bez vyvrcholení) píše i ve své starší knize Tokology, vydané v roce 1883, tedy ještě před svou cestou kolem světa. Jednoznačnou odpověď pravděpodobně nenajdeme.