napsáno pro časopis Jóga Dnes (JD 5/25)
Pamětníci říkají, že když v Čechách poprvé vyšla kniha Tantra od slavného belgického populizátora jógy Andrého Van Lysebetha, byly jí zanedlouho plné antikvariáty. Lidé totiž očekávali, že kniha bude pojednávat především o sexu – neboť o tom přeci tantra dle obecného mínění je. Dostavilo se ovšem zklamání, neboť Lysebethův záběr byl výrazně širší a nabízel výrazně více než „pouhé“ návody na ozvláštnění partnerské sexuality. Tento širší kontext se evidentně nesetkal s pochopením natěšených čtenářů.
Na následujících řádcích budeme zkoumat, kde se vzalo dnes již automatické propojování tantry a sexu, kdy si běžný člověk při slově tantra spíše než meditaci představí erotickou masáž nebo nezvyklé sexuální praktiky. Vedle toho uvidíváme, že ani běžní Indové nemají v otázce tantry úplně jasno. Inu, ne nadarmo Lubomír Ondračka, indolog zabývající se tantrickými texty, říká, že: „Z ohromujícího množství indických náboženských proudů je tantrismus zřejmě tím nejméně pochopeným a nejvíce desinterpretovaným, a to jak na Západě, tak v samotné Indii.“
Tantra: její význam a původ
Jak jsme již naznačili v úvodu, pod slovem tantra si dnes můžeme představit hodně širokou paletu významů a s tím souvisí i různé teorie o jejím původu. Podle stupně současného poznání „bohužel“ můžeme vyloučit ty nejvíce „romantické“. S největší pravděpodobností tantra nevzešla z náboženství původních (před-árjovských) obyvatel Indie, také nebyla „importována“ z Číny nebo Tibetu. Nejednalo se ani o lidovou revoltu proti zkostnatělému bráhmanskému nábženství, ani se nejednalo o vzpouru žen, jejichž postavení ve Staré Indii bylo bezesporu žalostné.
Tantra podle všeho navazovala na védský rituál – a uvidíme, že právě rituál v ní hraje ústředn roli – který byl „okořeněn“ vlivy atharvavédských obětníků znajících magické rituály (atharvavéda je jedna z védských sbírek zabývající se magií a zaříkáváním) a některé asketické tradice hledající nezvyklé cesty k Osvobození.
Sanskrtské slovo tantra doslova znamená „tkanivo“, „systém“ nebo „metoda“. Tímto slovem se tradičně označují texty a s nimi související praktiky, které vznikly v Indii a někdy mezi 5. a 13. stoletím ovládly místní náboženský prostor. Tyto texty se nejčastěji nazývali právě tantry – např. Vijñāna Bhairava- tantra, Kularnava-tantra nebo Hévadžra-tatnra a odtud se vzalo pojmenování celého směru. Tantry byly považovány za zjevené – tedy sdělené určitým bohem, máme tedy např. tantrický šivaismus (kde je hlavním božstvem Pán Šiva), šaktismus (v čele s Bohyní), višnuismus nebo buddhismus. Hranice toho, co lze považovat za tantrické, není pevně daná.
Obsah tantrer byl na tehdejší dobu novátorský. Okolní svět pro ně nebyl iluzorní překážka duchovního rozvoje, ale manifestace božského vědomí. Podle jejich filosofie je celý kosmos prostoupen určitou silou či sítí sil. Vesmír je přímo ztělesněním této božské síly, a co více tuto sílu je možno ovládnout a využít k jakémukoli cíli. Když píšeme jakémukoli, myslíme opravdu jakémukoli – zpravidla se jednalo o osvobození a nebo o moc či požitky (bhóga, bhukti) a tělesné dokonalosti siddhi, často překládané jako „nadpřirozené schopnosti“. Právě možnost získat moc a požitky byla důvodem, proč byli tantričtí obřadníci svého času velmi oblíbení na královských dvorech. Byli najímáni, aby zajistili prosperitu panství (např. o zajištění dostatečné úrody) a také jeho ochranu před nepřáteli (rituály mohly být prováděny s cílem zajistit vítězství v bitvě nebo zneškodnění nepřátelského vojska). V běžném funguvání se usilovalo zpravidla o zdraví, tělesné dokonalosti, magické schopnosti, případně o přízeň krásných žen, bohatství, dostatek synů a jiné světské cíle. Mezi touto pestrou směsicí můžeme najít také rituály abhičhāra, určené k ovlivnění neb poškození nějaké osoby. Za použití symbolů smrti, krve, kostí nebo popela bylo možno někoho vyhnat, ovládnout, zastavit a nebo přímo zabít. Jak uvidíme dále, tyto rituály i vzhledem k jejich atraktivním proprietám se staly inspirací pro vnímání tantriků jako temných mágů.
Tantrický rituál
Jak již zaznělo, středobodem tantricképraxe byl rituál. Ten uměl být pěkně nákladný, a proto také tantrismus začal v duchovním mainstreamu uvadat, když vlivem změněné politické situace ubývali vládci, kteří byli schopn a ochotní mít tantrické obřadníky na svém dvoře. Ovšem zpět k rituálu. Jeho podstatou byla oběť bohům a hrály v něm hlavní roli mantry. Tantrické školy vnímaly jako nejvyšší podobu božstev jejich zvukovou podobu. Ve svých rituálech se tedy obracely na tuto nejsilnější, mantrickou formu, kterou bylo třeba prostřednictvím rituálu ovládnout. Pomocí manter si obřadník umísťoval božstva a živly do přesně stanovených míst v těle (viz náš díl o čakrách). O významu manter nám řekne mnohé i fakt, že samy tradice o sobě zpravidla hovoří jako o cestě manter (mantra-naja v buddhismu a mantra-mārga v šivaismu).
Rituály byly velmi složité a jejich podrobný popis je nad rámec tohoto textu, omezíme se na to, že zmíníme, že každý ritál má dvě složky – fyzickou a mentální. Obětník musí celý obřad, a to opravdu celý do nejmenších detailů, uskutečnit nejprve v duchu, posléze jej provede „reálně“. Postupně je větší důraz kladen na „soukromou“ – mentální složku rituálu, která výjimečně může nahradit tu fyzickou.
Při zjištění, že hlavní roli při tantrickém rituálu hrály mantry, se možná dostaví pocit lehkého zklamání. Už jsme zmiňovali, že slovo „tantra“ v nás vyvolává výrazně smyslnější představy. A právě k tomu, kde tkví historický základ těchto asociací, se právě dostáváme. Tantrické rituály se totiž dají rozdělit do dvou základních kategorií podle toho, zda spadají do tzv. cesty pravé a nebo levé ruky. Cesta pravé ruky je považována za „bezpečnou“ a vhodnou pro většinu adeptů – spadají sem jógové techniky, uctívání božstev, recitace manter, mudry (energetická gesta) a vizualizace. To cesta levé ruky je v tomto ohledu výrazně „zajímavější“ – je považována za rychlou, ale nebezpečnou cestu, při které jsou vědomě porušována společenská a náboženská tabu. A právě v těchto rituálech můžeme najít inspiraci pro pozdější překrucování tantry. Než budeme pokračovat, cítíme, že je dobré zopakovat základní tantrické východisko – CELÝ VESMÍR JE PROJEVEM JEDINÉHO BOHA, TÍM PÁDEM NEEXISTUJE DUALITA A KATEGORIE JAKO ČISTÉ A NEČISTÉ, PROTOŽE VŠECHNO JE JEDNODUŠE BOŽSKÉ.
Prožití božské podstaty i u věcí, které jsou běžně považovány za nečisté a odpudivé, jsou podstatou těchto typů rituálu. V rámci něj tantrik například přijímal „směs pěti nektarů“, těmi bylo sperma, menstruace, moč, stolice a hleny.
Do té samé kategorie patří slavná pětice „pañča makāra“ (doslova pětice písmen „m“). Ta se skládá z: madja (alkohol, zpravidla víno), māṁsa (maso), matsja (ryba) a konečně mudrā a majthuna. Slovem mudrá se v tomto kontextu nemyslí energetické gesto, nýbrž ženská energie nebo přímo partnerka a maithuna označuje rituální spojení těchto polarit, což může vedle symbolického spojení znamenat také rituální pohlavní styk. Přítomnost masa, vedle překračování společenských norem, bývala někdy vysvětlena tím, že bohyně, které jsou v podobě manter umístěny do těla, jsou natolik mocné a nebezpečné, se jedině takto mohou uspokojit a nesmírná intenzita jejich síly není namířena na samotného adepta.
Smyslem rituální soulože vedle symbolického propojení protikladů a poznání Jednoty, bylo vyprodukovat směs spermatu a menstruace (jako zástupců mužského a ženského přístupu). Ta se opět mohla konzumovat, ale rozhodně byla nabídnuta jako obětina božstvům daného kultu. Orgasmus býval pojímán jako stav, ve kterém bylo možno nahlédnout a prožít splynutí s božským vědomím. Božstvům mohla být obětována smyslová rozkoš zažívaná během samotného aktu. Důležité je si uvědomit, že šlo o to se dostat mimo sféru rozlišování, kdy uváděné často nezvyklé praktiky neměly sloužit k uspokojení smyslů nebo naopak k odporu k „nechutnému“, ale k uvědomění, že pod povrchem mají toho samého „společného jmenovatele“.
Je třeba mít také na paměti, že tato praxe nebyla určena všem, ale pouze pokročilým žákům pod vedením učitele v přesně daném kontextu na přesně daném místě.
Dědictví tantry v Indii
Nyní jsme viděli, že některé tantrické techniky měli velký potenciál tomu, aby je většinová společnost nepochopila a prvoplánově odsoudila jako „nechutné“ a nebo zhýralé. Také proto byly tantrické texty často šifrované a nauka přísně tajná. Přes snahy o utajení si většinová společnost i tak svůj obrázek udělala. A nelze se divit výsledku, neboť některé rituály byly vyloženě šokující. Například ty prováděné na žárovištích někdy s využitím mrtvých těl (opět šlo o překonání duality). Žároviště navíc mělo velkou symbolickou hodnotu, neboť tam se řekněme definitivně stíraly rozdíly mezi jednotlivými lidmi. Někteří tantrici také bývali řekněme hodně nonkonformní a viditelně nošená lidská lebka patřila k jejich „základní výbavě“.
Pokud tohle všechno sečteme a přidáme k tomu i historický původ tantry v magických rituálech atharvavédy nemusí nás překvapovat, že v Indii získala tantra velmi pochybnou pověst něčeho velmi nečistého spjatého s černou magií. V Bengálsku se stále v tomto významu používá slovní spojení tantra-mantra.
Tento obraz přetrval i do dnešních dnů – i v současné kulturní produkci ať již knižní, anebo filmové můžeme narazit na postavu temného tantrika jako manipulativního, temného člověka s magickými schopnostmi, který někoho proklíná, ovládá nebo zachraňuje. Typicky má černé roucho, na čele červený tilak (rituální označení), po ruce lebku a je doprovázen zpěvy a plameny.
Příkladem filmů, ve kterých vystupují tantrici, je např. Shaitan Tantrik (2001) nebo Jaadugar (1989). Za zmínku stojí i novější seriálové série Aghori (2019) nebo Taranath Tantrik (2019), žánrově se tato produkce řádí zpravidla mezi horrory, thrillery a nebo detektivky. Tantrici tam vystupují buď jako děsiví záporáci a nebo jsou karikováni a zesměšňováni. Z moderní knižní produkce zmiňme – Tantrik Tales, antologie moderních hororových povídek z Indie (2022) a nebo indický thriller ve stylu Dana Browna The Rozabal Line od Aschwina Sanghiho (2007).
Na závěr této části bychom rádi zmínili, že existuje také „skryté“ dědictví tantrismu – tj. prvky indického náboženského života, které mají tantrické základy, ale jsou natolik běžné, že jejich původ nikdo neřeší – vedle některých dnes běžně používaných manter je to zejména podoba náboženského rituálu. Za tantrického období totiž došlo ke změně a védská jadžňa byla nahrazena púdžou, což je podoba obětování božstev, se kterou se setkáváme v Indii dnes a málokdo z jejich každodenních „uživatelů“ by její původ hledal ve „špinavé“ tantře. Stranou nestojí ani jóga. Ta z tantry přejala propracovaný energetický systém lidského těla – hlavní nádí, čakry a pojetí energie kundaliní. Středověká hatha jóga měla k tantře velmi blízko a některé techniky by i dnes vyvolaly velké pohoršení;-).
V dalším díle se podíváme na to, jak byla tantra přijímána na Západě, neboť tam, jak všichni velmi dobře tušíme, rezonovala převážně jiné aspekty tantry, než je černá magie.

