V minulém díle jsme popsali, z jakého prostředí vzešel a jaký vývoj prodělal Naréndranáth Datta, který posléze pod svým duchovním jménem Svámí Vivékánanda sklidnil fascinující úspěch na Parlamentu náboženství v Chicagu v září roku 1893. V dnešním díle se podíváme na to, jak je možné, že zažil tak obrovský úspěch a budeme konstatovat, že kromě jeho nezpochybnitelného osobního kouzla a přehledu a schopnosti improvizovat a nabídnout publiku přesně to, co je v danou chvíli třeba, mu spoustu okolností vyloženě hrálo do karet. Vedle toho si povíme více o jeho učení a o tom, jak vnímal jógu.
Vystoupení, které zrodilo hvězdu
Již jsme naznačili, že přelomovým okamžikem ve Vivékánandově životě bylo jeho vystoupení na Parlamentu náboženství. Je svým způsobem zábavné si uvědomit, že ze všech řečníků měl největší úspěch ten, který na konferenci nebyl pozván pořadateli, ale pozval se víceméně sám. Vivékánanda totiž při svém příjezdu do Spojených Států zjistil, že k tomu, aby mohl na kongresu vystoupit, musí mít buď oficiální pozvání a nebo alespoň dobrozdání od nějaké uznávané autority. To vyřešil tím, že kontaktoval profesora J.H. Wrighta z Harvardu a představil se mu jako mnich z nejstaršího řádu sanjásinů založeného samotným Šankarou (což se nezakládalo na pravdě, nicméně se odkazem na slavného Šankaru přihlásil k tradici védanty). Po osobním setkání získal potřebné doporučení, které mu posléze posvětil i Protapčandra Mozoombar, jenž byl jednak členem komise Parlamentu a jednak člen Brahma Samádže (organizace, která Vivékánandu pomáhala názorově formovat). Cesta ke slávě tak byla otevřena.
Na vlastním Parlamentu vystoupili zástupci všech hlavních světových náboženství – budhismu, islámu a samozřejmě vícečetně zastoupené křesťanství. Také z indického subkontinentu dorazila početná delegace – zastupující rozmanitost tohoto prostoru od buddhistického mnicha ze Srí Lanky, přes náboženství Pársů, džinistického učence až ke zmiňovanému zástupci Brahma Samádže. Co se týká ohlasu, nikdo se ale nemohl rovnat Svámímu Vivékánandovi – údajně jeho vystoupení strhlo pomyslnou lavinu zájmu a bylo o něm v různých periodikách referováno na neuvěřitelných 2194 tiskových stranách. Nyní se zaměřme na to, proč se tomu tak stalo.
Z dostupných svědectví se zdá, že se Vivékánandovi podařilo vzbudit zvědavost posluchačů už svým zjevem – zde je třeba zmínit jeho ikonický turban – který nejvíce naplňoval o exotičnosti. Tato zvědavost sílila s přibývajícím časem konference, neboť Vivékánanda vystoupil až jako poslední. Prý dokonce před sebe pustil několik řečníků, aby se stal tím, kdo celé setkání završí. To se ukázalo jako velmi dobrý „taktický“ tah. Všichni totiž čekali, s čím přijde onen „exotický princ“, který tak upoutal jejich pozornost. Toto očekávání se v daný moment přelilo v ohromující aplaus, který následoval hned po prvních slovech pozdravu, které pronesl. Dalším faktorem bylo to, že zatímco ostatní řečníci představovali svá náboženství a jejich odlišnosti, Vivékánanda vystoupil s tím, že všechna náboženství jsou si rovna a vedou ke stejnému cíli. Odkazoval se na advaita védántu, dle které je v tomto vesmíru skutečná jen jediná věc, a tou je brahma. vše ostatní je neskutečné, vytvořené a projevené z Brahma mocí máji. Smyslem lidské existence je dojít zpět k Brahma. A právě tento návrat k prapodstatě je tím, o co usilují všechna náboženství. Na hinduismu a Indii vyzdvihoval především toleranci a bezpodmínečné přijetí všech náboženských směrů. Tím dokázal všechna náboženství dostat na stejnou úroveň, nicméně z nich vycházel nejlépe právě hinduismus, protože v sobě zahrnoval všechny možné podoby náboženské zkušenosti.
Tajemství úspěchu
Při analýze jeho projevů na kongresu docházejí badatelé k závěru, že Vivékánanda dokázal své pojetí hinduismu takřka dokonale přizpůsobit tomu, co „chtěli“ tehdejší Američané a Evropané „slyšet“. Vedle již zmiňované inkluzivity to bylo pojetí jógy a hinduismu jako duchovní vědy. V té době byl vědecký světonázor na vzestupu a z toho pramenily potíže náboženských směrů trvajících na dogmatech neslučitelných s poznatky moderní vědy. Vivékánanda jim podobně jako Teosofie nabídl možnost jak vědu a duchovnost propojit. Vedle toho měl výhodu v tom, že byl přijímán jako autentický zástupce indické duchovnosti – a to v období, kdy byl celý Západ fascinovaný Indií a jejím bohatým kulturním dedictvím a Indii považoval za „kolébku civilizace“. I tomuto šel Vivékánanda „naproti“ a ve svých promluvách posiloval povědomí o Indech, kteří byli zrozeni pro duchovno, naproti tomu Západ byl předurčen k tomu, aby porozuměl materiálnímu světu a vyvíjel užitečné technologie. K tomu musíme připočítat Vivékánandovo nepopiratelné charisma a jeho rétorické umění.
K tomu můžeme přidat i schopnost se dobře rozhodovat a improvizovat – to jsme mohli docenit už na samotném rozhodnutí se vydat na konferenci. Po svém ohromujícím úspěchu si správně vyhodnotil, že bude lepší svůj návrat do Indie odložit a namísto toho „sklidit“ to, co svým vystoupením zasel. Ve Spojených Státech se zdržel až do roku 1897. Toto období vyplnil přednáškami na různých místech a také založil Vedanta Society, náboženskou organizaci, která zvnějšku velmi připomínala ty protestantské, ovšem poselství bylo samozřejmě v duchu filosofie advaita védanty. Z jeho horečné činnosti – přednášení a setkávání se jednak se svými následovníky a také s představiteli jiných duchovních a esoterických směrů – se „za pochodu“ tvořilo jeho učení a také velmi úspěšná kniha Rádža jóga, poprvé vydaná v roce 1896. Vivékánanda pro velké množství svých aktivit neměl čas psát, a tak kniha byla záznamem jeho přednášek. Při svých přednáškách rád improvizoval a pokračoval v naznačeném trendu, kdy se snažil, aby jeho učení bylo dobře „stravitelné“ pro západní uši.
Triumfální návrat
Po svém návratu do Indie byl Vivékánanda oslavován jako hrdina. V době kdy Indie prožívala své národní obrození bylo velmi oceňováno, že ve Spojených státech prokázal hodnotu indického náboženství, a vedle dokonce získal západní konvertity, které oblékl do typických oranžových rouch a přijal od nich mnišský slib. Získanou popularitu Vivékánanda využil k založení mnišského společenství a charitativní organizace Ramakrishna Mission.
Poté se ještě jednou vydal do Spojených států na přednáškové turné mezi léty 1899 a 1900. Po svém návratu do Indie se ale stáhl zveřejného prostoru – důvodem byly četné zdravotními problémy (astma, diabetes a chronická nespavost). Zemřel 4. července 1902 pravděpodobně na následky prodělané mrtvice. Jeho následovníci byly nicméně přesvědčeni, že jejich guru dosáhl mahásamádhí a opustil tento svět v okamžiku, kdy splnil svůj historický úkol.
V Indii se Svámí Vivékánanda těší velké popularitě – v den jeho narození se slaví národní den mládeže a na připomínku jeho slavné řeči na Parlamentu náboženství je 11. září připomínán jako Světový den bratrství.
Svámí Vivékánanda a jóga
Jak říká nadpis tohoto článku – Vivékánanda byl prvním indickým guruem, který se vydal na Západ, aby (a nutno podotknout, že velmi úspěšně) šířil povědomí o józe. Když ale hovoříme o józe, musíme ji zavnímat Vivékánandovou perspektivou, tedy ne jako převážně fyzickou aktivitu založenou na ásanách a dechových technikách, ale jako duchovní vědu, jejímž prostředkem člověk může dosáhnout kýženého spojení s Bohem nebo-li s již zmiňovaným Brahma. Ano, Vivékánda hovořil také o hatha józe orientované více fyzicky, ovšem vnímal ji jako podřadnou disciplínu bez valného významu. Jeho přístup k hatha józe by se dal parafrázovat zhruba takto: K čemu je člověku zdraví a dlouhověkost, když nedosáhne opravdového poznání? Je trochu hříčkou osudu, že Vivékánanda se s tímto přístupem dožil „celých“ 39 let, kdežto kupříkladu Kršnamáčarja, známý „Otec moderní jógy“ a zakladatel hned několika škol moderní posturální jógy zemřel v o poznání požehnanějším věku 101 let. Nicméně Vivékánandovi nelze upřít přínos i pro fyzickou jogu – nejen podle hesla „špatná reklama, také reklama“. Vivékánanda byl tím, že jógu (která se v té době v Indii netěšila velké oblibě) uvedl na scénu a mezinárodní úspěch jí dodal sílu i v indickém prostředí, připravil půdu také pro jím vysmívanou hatha jógu. Ta se, jak jsme viděli v předchozích dílech našeho seriálu, postupně stala dominatní podobou jógové praxe.
Dalším Vivékánandovým vkladem do jógové „pokladnice“ je jeho pojetí čtyř druhů jógy. Vivékánanda, jak jsme již řekli výše prezentoval hinduismus jako nejtolerantnější a nejkomplexnější náboženství. Podle něj lze každou tradici a všechny náboženské či filosofické směry zařadit do jedné ze čtyř cest (základních typů lidské zbožnosti). A kouzlo hinduismu tkví v tom, že v sobě zahrnuje všechny tyto základní cesty. Těmi jsou člověku, který se setkal s jógovou filosoií, dobře známé: cesta konání (karma-jóga), cesta oddanosti (bhakti-jóga), cesta poznání (džňána-jóga) a mystická-královská cesta (rádža-jóga). Mezi nimi člověk může volit dle svého temperamentu a svých možností a tyto cesty vedou k Osvobození. U karma jógy je nejdůležitější nesobecká motivace konání a pomoc druhým. Bhakti jóga je založená na oddanosti k osobnímu Bohu, skrze kterou adept dosahuje osvobození. Džňána jóga je cestou racionality, kdy člověk rozumem dojde k poznání, že jediné, co doopravdy existuje, je Brahma a lidská duše a uvědomí si jednotu mezi nimi. A konečně rádža jóga je nám dobře známá aštánga jóga – osmidílná stezka jógy, kdy člověk pomocí osmi jógových disciplín dosahuje mystického stavu, ve kterém zažívá svou opravdovou podstatu. Jak jsme již psali tyto čtyři druhy jógy jsou nám dnes dobře známé. Co je známé již méně je, že do moderní jógové filosofie je uvedl právě Vivékánanda, který se u toho odkazoval na dávné spisy především Bhagavad Gítu. Ovšem tato čtveřice se v žádném spise v této podobě nevystuje takto pohromadě a explicitně pojmenovaná. V jógových spisech se setkáváme s jinou čtveřicí typů jógy, a sice: hatha jóga, laja jóga, mantra jóga a rádža jóga. Zdá se tak pravděpodbnější, že se Vivékánanda inspiroval u jednoho z vůdců Brahma Samádže – Kéšabčandra Sena (1838–1884), který v rámci svých ášramů nechával oddané, ať si vyberou jednu z cest, kterou chtějí dospět k Bohu, oddaný se tak mohl stát karmínem, bhaktinem, džňáninem a nebo jóginem. Podobnost je tady více než zřejmá – a toto rozdělení se ukazuje jako velmi intuitivní a životné.
Svámí Vivékánanda a Guru
Již v předchozích dílech našeho seriálu jsme narazili na to, že vzhledem k povaze indického prostředí, které si více než na originalitu potrpí na kontinuity tradice – to je důvodem, proč se Vivékánanda odkazoval vedle dávných spisů také na Šankaru, zakladatele učení advaita védánty, přestože se jeho pojetí v některých ohledech výrazně odlišovalo ood originálu. Vedle Šankary se odkazoval také na svého gurua Rámakršnu. Již jsme ukázali, že Vivékánanda a Rámakršna se v mnohých tématech dost zásadně rozcházeli a že Vivékánanda se svou agendou „narazil“ u Rámakršnových žáků. Kritickým bodem byla Vivékánandou prosazovaná idea sociálních reforem a péče o druhé, o což tradiční Rámakršna nejevil zájem. Dokonce dle některých svědectví tímto směrem vyloženě pohrdal. To Vivékándovi nebránilo, aby svého slavného gurua použil jako pomyslný „štít“. Po svém triumfálním návratu ze Spojených Států založil Ramakrishna Mission, jejíž charitativní aktivity plně vystihovaly Vivékándův ideál. Vedle toho se Vivékánanda stal strážcem Rámakršnova odkazu – který „očistil“ jednak, aby byl ve shodě s jeho učením, a jednak aby byl zbaven všech „nečistých“ detailů. Těmito detaily byla především Rámakršnova homosexualita a fakt, že měl tantrické zasvěcení a více než Brahma uctíval Bohyni Matku. Vivékánanda velmi nelibě nesl, když některé životopisy Rámakršny tento směr narušovaly a snažil se dokonce jejich autory ovlivnit, aby nešpinily jím pracně budovaný a očišťovaný odkaz Rámakršny jako dokonalého gurua vždy ponořeném v Brahma s velmi vyvinutý sociálním cítěním.
Závěr
Příběh Svámího Vivékánandy v jakékoli podobě, ať již té „oficiální“ – hagiografické, nebo té vnímající jeho osobnost a skutky a motivace kritičtěji, je fascinující. Nelze mu upřít velkou dávku kuráže a charismatu, kdy se jako neznámý indický mnich vydal do neznáma a toto velké dobrodružství skončilo úspěchem, který snad nikdo nemohl očekávat. Dalo by se říci, že byl ve správnou dobu na správném místě, zároveň byl schopen velmi dobře naslouchat „tepu doby“ a stát se jakýmsi urychlovačem sbližování a prolínání mezi Indií a Západem, ke kterému v té době již docházelo. Dokázal výborně propagovat Indii a i jógu na Západě a dost zásadně tak přispět k tomu, že jóga je dnes celosvětově populární.
Použité informační zdroje:
E. De Michelis: A History of Modern Yoga (2004)
N. P. Sil: Vivekananda’s Ramakrsna: an Untold Story of Mythmaking and Propaganda
in: Numen (1993)
K. Válková: Svámí Vivékánanda a jeho pojetí hinduismu: Indie v dialogu se západním modernismem in:
Mé zlaté Bengálsko (2008)
M. Fujda: Akulturace hinduismu v českém okultismu Sekularizace a zrod moderní spirituality (2007)