Článek pro časopis Jóga Dnes (1/24)
Uznáváme, že nadpis tohoto článku se na první pohled může zdát přehnaný. Nicméně je vysoce pravděpodobné, že takhle o sobě Svámí Vivékánanda přemýšlel a že byl tak i vnímán svými početnými následovníky a žáky. Tato postava, jejíž jméno je dnes v našich končinách pozapomenuté, byla průkopníkem v řadě ohledů. Předně byl to první indický guru, který úspěšně „exportoval“ jógu a své pojetí hinduismu jako ideálního náboženství pro moderní dobu na Západ. Byl to první indický guru, který „ve velkém“ přijímal západní žáky a který velmi silně ovlivnil to, jak dodnes vnímáme indickou kulturu a duchovnost. Vepsal si i do dějin moderní jógy, přestože hatha jógou – to on představil Pataňdžaliho osmidílnou stezku jógy širokému publiku, stejně tak Bhagavad Gítu. „Jeho“ čtyři druhy jógy jsou vyučovány dodnes snad v každé západní škole pro jógové lektory. Z toho můžeme usuzovat, že jeho mis(i)e byla nadmíru úspěšná. Nic na tom nemění fakt, že Svámí osobně hathajógu nikdy neprovozoval a vyjadřoval se o ní spíše s despektem.
Úvod
Vzhledem k důležitosti odkazu Svámího Vivékánandy rozhodně netrpíme nedostatkem informací o jeho životě. Problém je ovšem s jejich důvěryhodností – hlavním zdrojem je totiž Vivékánanda sám (nebo jeho žáci). Každý, kdo od něj něco četl, ví, že byl mistrem nadsázky a patosu a ve svých promluvách se nechával strhnout až k přehánění a kreativnímu zkreslování skutečnosti, aby dosáhl přesně takového dojmu, jaký chtěl vzbudit ve svých posluchačích. Tato jeho vlastnost se propsala i do jeho osobních vzpomínek. Jeho žáci, kteří je zaznamenávali a dále šířili, rozhodně nebyli těmi, kdo by přistupovali kriticky a nějak je dále ověřovali. Naopak, častokrát vědomě či nevědomě posilovali Vivékándův obraz jako světce, jakého si „bojového“ mnicha s hlubokým duchovním vhledem, který silou získanou božským vnuknutím dokázal propojit Západ a Indii a celému světu nabídl cestu ke smíření skrze jedno univerzální náboženství, kterým byl samozřejmě hinduismus, resp. jeho Vivékánandou aktualizovaná verze. K tomu se dostaneme později. Nyní si pojďme načrtnout životní příběh mladého Naréndranátha Datty ještě před tím, než se osudově v září roku 1893 pod jménem Svámí Vivékánanda nesmazatelně zapsal do světových dějin svým vystoupením na mezinárodním Parlamentu náboženství konaném v Chicagu.
My se nicméně pokusíme k jeho příběhu přistoupit poněkud kritičtěji a nabídnout i alternativní výklady, které se vymykají obvyklému hagiografickému líčení
Dětství a mládí
Naréndra se narodil v Kalkatě 12. ledna 1863 v zámožné právnické rodině Višvanátha Datty. Traduje se, že malý Naréndranáth byl mimořádně živé dítě, které plně zaměstnávalo dvě chůvy i svou matku, která jeho hyperaktivitu prý často řešila tím, že mu dávala hlavu po ledovou vodu z pumpy, aby nezbedného synka trochu doslova „zchladila“. Jinak se mluví o jeho genialitě, kdy si vymýšlel i velmi zvláštní hry – jako například na rozvádění plynového potrubí a nebo na továrnu na provzdušňování vody. Dnes rozhodně nejsme schopni přesně říci, na co si malý Vivékánanda hrál, ale z těchto zmínek je patrné, že byl již od útlého mládí moderně smýšlející člověk. Později se jeho schopnost kombinovat moderní myšlení s tím tradičním stala spolu s neppiratelným charismatem klíčem k jeho úpěchu a věhlasu. Vedle živého zájmu o vědu prý malý chlapec vykazoval také duchovní aspirace – dle svých slov začal s meditacemi ve svých sedmi letech a v osmi letech poprvé zažil samádhí.
Jeho oficiální životopisy pokračují v líčení jeho studijních úspěchů, které pokračovaly i poté, co začal studovat na prestižní Presidency University Scottish Church College, kde studoval práva. Naréndra se začal živě zajímat o filosofii, dějiny a literaturu a údajně mezi ostatními studenty vynikal svou genialitou podpořenou fotografickou pamětí. Tento obraz narušuje svým článkem o Vivékánandovi a jeho Mistrovi (o něm si povíme později) N.P. Sil. Ten říká, že popis Vivékánandy jako extrémně talentovaného studenta až příliš odpovídá obrazu Svámího jako velkého učence, jak sám sebe vnímal Vivékánanda a jak chtěl být viděn. Všechny tyto odkazy nepřicházejí z nezávislých zdrojů – šířili je jeho stoupenci a obdivovatelé. Pohled do jeho studijních výkazů jej naproti tomu vykresluje jako veskrze průměrného studenta. Dle vzpomínek jeho pedagogů mezi jeho silné stránky patřila schopnost se pohybovat v kolektivu a strhávat ostatní, jeho forenzní schopnosti a také jeho umělecké cítění, nikoliv jeho studijní výsledky a bystrost jeho intelektu.
Pro náš další příběh je třeba si uvědomit, že prestižní britská univerzita jej důkladně obeznámila se západní filosofií a vědou a s křesťanskou teologií. Mezi západní filosofy, kteří jej inspirovali, patřili mimojiné J. S. Mill a H. Spencer. J.S. Mill byl předním utilitaristou – dle něj eticky správné jednání je takové, které přinese co největší blaho co největšímu množství lidí. Spencer zase aplikoval Darwinovu evoluční teorii na sociální sféru – dle něj se společnost a kultura vyvíjejí dle principu přežití nejsilnějšího a že je to konkurence, která otevírá cestu k vývoji. Tyto myšlenky se poté odrazily ve Vivékánandově poselství sociálně uvědomělé činnosti pro blaho společnosti (karma jóga v jeho pojetí se vyznačovala právě tímto podtextem, zatímco původní karmajóga byla byla primárně zaměřena na jednotlivce, který měl konat povinnosti vyplývající z jeho postavení ve společnosti a jeho životní fáze, co nejlépe byl schopen a bez ohledu na „plody svých činů“ za účelem povznesení sebe sama) a jeho odpor k rigidnímu a neprostupnému kastovnímu systému.
Brahmasamádž a snaha o reformy
Abychom dodali širší kontext – Naréndra byl jedním z indické vzdělané vrstvy, která se vlivem britského způsobu vzdělávání zhlédla v pozitivistickém a vědeckém světonázoru. Britové totiž svou správu Indie opírali o již existující administrativu, do které dosazovali místní úředníky. Aby si je náležitě „vychovali“ zakládali celou řadu vzdělávacích institucí. Uvědomovali si totiž, že se ocitli v prostředí kulturně natolik odlišném, že se v něm orientovali jen velmi obtížně. Jejich cílem se stalo „vychovat“ úředníky schopné se „fungovat“ v obou kulturách. I sami Britové se ovšem snažili proniknout do tajů té indické kultury – její zkoumání a studium starých písem bylo začátkem moderní orientalistiky.
Toto prolínání kultur vyvolávalo na obou stranách celou škálu různorodých reakcí. Na straně orientalistů, kteří studovali indickou historii a její památky, často vzplanul obdiv k dávné indické kultuře. Tento obdiv dal vzniknout mýtu o „zlatém věku“, období, kdy Indie dosáhla svého kulturního a náboženského vrcholu.
Na indické straně se mimo jiné vyčlenila skupina toužící Indii reformovat tak, aby odpovídala nárokům moderní doby a vyrovnala se společensky a kulturně západnímu ideálu. Tito lidé v řadě tradičních zvyklostí, jako je neprostupný kastovní systém, velmi omezená práva žen (symbolem tohoto byl zvyk (ne)dobrovolného upalování vdov na jedné hranici spolu s manželovým tělem – tzv. sátí) spatřovali brzdu možného vývoje k modernosti a chtěli změnu. Vedle toho jim některé typicky indické projevy zbožnosti připaly jako úpadkové a primitivní s nádechem modlářství. I oni věřili v indický zlatý věk, který v rovině náboženství představovala advaita védanta (Šankarova monistická filosofie postavená na totožnosti individuálního vědomí átman a univerzálního vědomí brahma), ke které se stačilo „vrátit“, neboť toto je forma vrcholná podoba náboženství, která obstojí i v moderní době. V čele tohoto reformního proudu stál tzv. „Otec moderní Indie“ Rámmohan Ráj (1772–1833) a jeho společnost Brahmasamádž (Společnost brahma). Do stejného reformního proudu, dokonce přímo do jedné z pozdějších odnoží Brahmasamádže, se později zařadil i náš Narédranáth Datta alias Svámí Vivékánanda.
Setkání s guruem a cesta do Chicaga
Nyní už něco víme o Naréndrových názorech na společnost, náboženství a potřeby jejich reforem. Dalším důležitým mezníkem v jeho životě bylo setkání s guruem Rámakršnou. Rámakršna byl v té době velmi populární bengálský světec proslulý svými extatickými stavy a mystickými prožitky. Proslul také rčením, že k Bohu vedou různé cesty – osobně vyzkoušel mimo hinduismu i cestu křesťanství a islámu. Utvořila se kolem něj skupina následovníků převážně z vyšších společenských vrstev. Mezi ně se v 80. letech 19. století zařadil i náš hlavní hrdina. Běžné životopisy jejich setkání líčí tak, že Rámakršna okamžitě rozpoznal značný duchovní potenciál a v podstatě okamžitě zařadil Naréndru mezi své nejbližší žáky a určil jej za svého hlavního následovníka, na což jej připravoval a opakovaně mu svým dotekem zprostředkoval zkušenost hlubokého samádhí.
Skutečnost ale pravděpodobně byla poněkud všednějšího rázu, neboť jak píše Kristýna Válková ve své studii o Vivékánandovi: „Rámakršna byl téměř vším, čím Vivékánanda nebyl.“ Na jedné straně vzdělaný právník z bohaté bengálské rodiny z formálně nižší kasty, s reformním světonázorem,uctívající neosobní brahma a na straně druhé chudého nevzdělaného tradicionalistického bráhmana a extatického tantrika uctívajícího bohyni Kálí. Nicméně N.P. Sil zabývající se vztahem obou dvou mužů a tím, jak později Vivékánanda „kreativně pracoval“ s Rámakršnovým odkazem (čemuž se budeme věnovat v následujícím díle našeho povídání) oběma přiznává i shodné rysy – na prvním místě velmi silné charisma a také náladovost a emotivnost, která pomáhala strhnout jejich stoupence.
Sil také dokládá svědectví o tom, že Rámakršnu – proslulého svými homo-erotickými vizemi – přitahoval Naréndra spíše jako muž než jako duchovní adept. To údajně dával najevo verbálně a dost otevřeně. Naréndra reagoval spíše rozpačitě, a tak není divu, že zpočátku nebyl mezi nejbližšími žáky. Tento autor také spekuluje o tom, že důvody, proč Naréndra natolik odlišného nastavení a ladění navštěvoval setkání Rámakršnových oddaných, byly primárně zištné. Možná se chtěl dostat do kontaktu s nejvyššími bengálskými vrstvami, zejména poté, co se po smrti otce dostal do těžké finační situace. Toto zmiňujeme k dokreslení toho, že se můžeme setkat s různými výklady vztahu těchto dvou slavných postav indické moderní historie. A že pravda může být a častokrát bývá výrazně obyčejnější než živoucí mýtus.
Nyní se ale vraťme k faktům. Po Rámakršnově smrti (1886) se Naréndra stává jeho následovníkem (ne úplně standardní cestou) a přijímá jméno, pod kterým má vejít do dějin – Svámí Vivékánanda. Vzhledem k tomu, že má velmi odlišnou agendu od svého gurua, není kroužkem Rmakršnových věrných přijat. Putuje tedy po Indii jako sanjásin (pozn. potulný mnich – tak to alespoň líčí on sám) a konfrontován s bídou obyčejných indických lidí spřádá plány jak Indii povznést. Když se dozvěděl, že se v Chicagu koná u příležitosti 400. výročí Kolumbových cest jako doprovodná akce k velké světové výstavě Parlament náboženství světa, vycítil svou velkou šanci. Jeho plán byl jednoduchý, když budeme parafrázovat jeden z jeho dopisů – „Západ má peníze, ale nemá duchovno; já mám duchovno, ale nemám peníze. Já jim dám duchovno, oni mi dají peníze.“ Nutno podotknout, že tyto finanční prostředky chtěl využít k povznesení Indie.
Odcestoval tedy do Chicaga, a přestože nebyl členem oficiální indické delegace, stal se jedním z řečníků. A zde bez přehánění můžeme říci, že udělal díru do světa. Když vystoupil – jako charismatický mladý muž s rysy vznešeného mahárádži s uhrančivýma očima, oděný v šafránovém vlajícím rouchu se žlutým turbanem – a promluvil hlubokým a zvonivým hlasem, pouhý jeho pozdrav: „Bratři a sestry …“ vyvolal několikaminutový nadšený potlesk a ovace.
V příštím díle si povíme, jak si můžeme vysvětlit Vivékánandův úspěch ve Spojených Státech, jak jej zužitkoval, jak se stavěl k józe a jakým způsobem představil světu svého gurua Rámakršnu.
Použité informační zdroje:
E. De Michelis: A History of Modern Yoga (2004)
N. P. Sil: Vivekananda’s Ramakrsna: an Untold Story of Mythmaking and Propaganda
in: Numen (1993)
K. Válková: Svámí Vivékánanda a jeho pojetí hinduismu: Indie v dialogu se západním modernismem in: Mé zlaté Bengálsko (2008)
M. Fujda: Akulturace hinduismu v českém okultismu Sekularizace a zrod moderní spirituality (2007)