Přepis článku z Jóga Dnes 6/2024

Závěrečná relaxace je to, čím se dnešní jógové lekce odlišují od většiny ostatních pohybových aktivit. Jedna moje kamarádka s nadsázkou říká, že právě závěrečná relaxace (a možnost si lehnout a nic nedělat) je důvod, proč lidé cvičí jógu. Je to nadsázka, ale ne uplně velká. V následujjícím textu se podíváme, jak to bylo s relaxací v průběhu jógové historie a zkusíme vystopovat dnes tak populární šavásanu (pozici mrtvoly) ve starých jógových textech.

Potřeba mít uvolněné tělo se v józe objevuje v podstatě od začátku – vzpomeňme na slavnou Pataňdžaliho definici ásany z Jóga súter: jógová pozice by měla být pevná a zároveň uvolněná (příjemná). Je zajímavé, že zatímco dnes je uvolnění hlavním cílem celé jógové lekce (šavásana bývá zpravidla na jejím konci) a lidé sami dost často říkají, že na jógu se chodí hlavně uvolnit, tak dříve bylo ono uvolnění předpokladem ke smysluplné jógové praxi. Jak známo Pataňdžali sám žádné konkrétní pozice nejmenuje, ovšem ve Vjásově komentáři najdeme výčet 13 (meditačních) pozic. Jedná se o sedy, nicméně dvě z nich (sthiraprasrabdhi a yathāsukha) nejsou pevně definované – ta první se v překladu jmenuje pozice stálé relaxace a ta druhá ve svém názvu odráží i svůj „návod k použití“ – pozice by měla být zaujata tak, „jak je pohodlné“. Pod tyto pozice nedefinované formy tedy můžeme s přivřením oka přiřadit i naší oblíbenou pozici mrtvoly v lehu na zádech.

Pozice mrtvoly napříč kulturami

„Doopravdy“ se s pozicí mrtvoly šavásanou setkáváme poprvé v nejvýznamější spise středověké hatha jógy, Hatha jóga pradípice (HJP), v 15. století. Šavásana (dokonce je tak i pojmenovaná) je popsána velmi stručně (jak je u starých hatha jógových textů obvyklé): „položení se na zem jako mrtvola se nazývá šavásana. Odstraňuje únavu a mysli dodává klid.“ (HJP 1,32). V podstatě stejně pozici popisuje i Ghéranda samhitá ze 17. století (GS 2,19), jediným rozdílem je, že pozicese  jmenuje mrtásana, což je ovšem pouze jiný název pro pozici mrtvoly. Tyto popisy se zřejmě modernímu praktikujícímu budou zdát poněkud „ošizené“ a neuspokojivé, neboť v šavásaně bývá zvykem toho prožít mnohem víc, než se „jen“ položit na zem. Postupem času se podíváme, jak byla jógová relaxace postupně „obohacována“.

Je zajímavé, že s velmi podobnou technikou se setkáváme v knize německého spisovatele, filozofa a dramatika Johanna Jakoba Engela Praktické ukázky rétorických gest a pohybů poprvé vydané v roce 1774. Pro Engela (stejně jako pro jeho následovníky, o kterých bude ještě řeč) bylo uvolnění základním předpokladem pro dosažení přirozeného a účinného výrazu, který bude rezonovat s publikem. Jako jednu z technik prý popisoval následující: žák si lehne na zem a stáhne veškerou volní nervovou sílu z končetin a myslící části těla a napodobuje smrt. Toto je důrazně doporučeno jako začátek veškerého ovládání těla. Podobnost této techniky s popisem šavásany je značná – dokonce se objevuje také spojitost se smrtí, resp. jejím předstíráním – přesto se zdá spíše nepravděpodobné, že by Engel „opisoval“ ze jmenovaných jógových textů, neboť první německé vydání Hatha jóga pradípiky je z roku 1893 a Gheranda samhita byla přeložena ještě později. Elliot Goldberg se přiklání k názoru, že jako inspirace spíše mohly sloužit zprávy o cestách do Orientu, které se v jeho době těšily velké oblibě. V nich byly popisovány zvyky kočovných Arabů, členů karavan, cestovatelů a obchodníků, kteří si lehali na zem, aby se zotavili z fyzického vyčerpání.

Nicméně zpátky k příběhu relaxace – myšlenky Engela později dále rozpracoval François Delsarte (1811–1871). Delsarte byl francouzský herec, zpěvák, pedagog a teoretik, který se proslavil svým jedinečným přístupem k pohybovému a dramatickému výrazu. Jeho práce byla zaměřena na studium přirozených pohybů a gest těla a na jejich vztah k lidským emocím a myšlenkám. Jeho přístup byl velmi ve své době velmi vlivný a dostal se také do Spojených států, kde na něj navázala Genevieve Stebbins (PŘECHYLOVAT NEBO NE?), která vyvinula vlastní variantu jeho systému, která kombinovala Delsarteho metodu s gymnastikou a jinými pohybovými formami. Vyvinula také praktické kurzy zaměřené na přirozený pohyb, harmonii a výraz, čímž přispěla k rozvoji moderního tance.

Pro Stebbins stejně jako pro Engela a Delsarta bylo uvolnění naprostým základem nějaké smysluplné práce s lidským tělem. Používala různé relaxační techniky – její adepti byli vedeni k tomu a pozorovali, kde je v jejich těle napětí, také je vedla k uvědomování si jednotlivých částí těla, jejich napínání a následnému uvolňování (což je stejný princip, na kterém stojí progresivní svalová relaxace Edmunda Jacobsona a na kterou můžeme narazit i dnes na jógových lekcích), k uvolňování také používala dechové techniky a vizualizace.

A zde se dostáváme zpátky k józe – jednak nám uvedené techniky jsou povědomé, dnes a denně se s nimi setkáváme. Velkou zásluhu na tom má náš „starý dobrý známý“ – Šrí Jógendra (článek o něm najdete v JD 3/2021). Jógendra, který jako první začal s jógovými lekcemi v dnešním pojetí, si dobře uvědomoval důležitost relaxace pro moderního člověka. Byl to právě on, kdo zařadil na konec lekce šavásanu, což nebylo samozřejmé. Ve jmenovaných jógových textech nebylo uvedeno, v jakém pořadí by se měly jednotlivé pozice cvičit (ani zda bylo nutné cvičit všechny uvedené „nemeditační“ pozice). Šavásana byla v HJP uvedena sice na konci sekce „běžných“ pozic, ovšem po ní ještě následovaly ty nejdůležitější pozice (rozumějte ty meditační), v GS byla  mrtásana uvedena uprostřed výčtu pozic a opět nebylo nijak naznačeno, že by měla být tou závěrečnou. Spíše se předpokládalo, že jógová praxe bude zakončena nějakou meditační pozicí. Byla to právě meditace, příp. Energetická práce, pomocí kterých se směřovalo k cílům tehdejší jógové praxe. Nicméně Jógendra pojetí praxe jógy aktualizoval pro potřeby nové doby a na konec své sestavy zařadil právě šavásanu. A ve své knize Yoga Asanas Simplified popisuje důležitost relaxace velmi podobnými slovy jako Stebbins, kterou dokonce cituje.

Také další z jógových průkopníků Svámí Kuvalajánanda (článek o něm najdete v JD 4/2021) řadil šavásanu na konec své ásanové sestavy. Jeho pokyny k relaxaci obnášely pozornost k různým částem těla a snahu o jejich uvolnění (je na studentovi, jaké zvolí pořadí, ve kterém bude procházet své tělo), postupně by se měl adept snažit uvolňovat více a více částí najednou, až se mu podaří uvolnit najednou celé(!) tělo. Po uvolnění následuje rytmické dýchání (ve třech fázích – nejprve pozorování dechu, pak vyrovnání délky nádechu a výdechu a nakonec prodlužování jejich délky).

Relaxační techniky na Západě a jejich odraz v praxi jógy

Tím, kdo měl asi největší vliv na pozdější podobu jógové relaxace jako postupného procházení celého těla byl Sítáráman Sundaram (o kterém jsme pojednali v JD  JD 6/2021). Sundaram se pohyboval v prostředí pěstujícím tělesnou kulturu – kulturistiku a bodybuilding, a tak jej nemohl minout přístup ve své době velmi populárního bodybuildera Maxicka (1882–1961). Ten udivoval obecenstvo nejen svou vypracovanou postavou a svými výkony, ale také dovedností izolovaně zatínat jednotlivé svaly. Maxick vyvinul vlastní systém, ve kterém hrála hlavní roli relaxace. Dle Maxicka můžeme mistrně ovládat pouze takový sval, který jsme schopni dokonale uvolnit. Vytvořil tedy systém, kdy člověk procházel celé tělo a učil se postupně (!) svaly vnímat a uvolňovat. Ano, každému dnešnímu jógovému praktikujícímu toto připadá povědomé. Byl tam jen jeden zásadní rozdíl – Maxick své cvičení prováděl ve stoje. A zde do hry vstupuje Sundaram – veden svou znalostí tehdejší jógy (ve které, jak jsme si již ukázali šavásana hrála důležitou úlohu) i Maxickova tréninku – oba dva prvky propojil a popsal ve svém manuálu. V něm mimojiné zmiňuje také Maxicka. Autorství Maxickovi nepřiznal, alespoň jej pochválil, že „znovuobjevil“ něco, co jóga dávno znala (nicméně je výrazně pravděpodobnější, že se u něj Sundaram poměrně výrazně „inspiroval“).  

Ve zbývající části tohoto článku bychom rádi zmínili ještě dvě relaxační techniky, jejichž odraz nacházíme i v jógové praxi. První z nich je svého času velmi vlivná progresivní svalová relaxace Edmunda Jacobsona. Jacobson byl americký lékař a fyziolog, který si povšiml, že uvolnění tělesného napětí pomáhá uvolnit také to psychické. Vytvořil relaxační metodu, která měla blahodárný vliv na jeho pacienty při léčbě úzkostí, stresu a psychosomatických problémů. Tato metoda spočívala v tom, že postupně napínáme svaly svého těla, které se posléze „ochotněji“ uvolní. Jacobson tedy využil to, na co jsme narazili u Stebbins a Jógendry, kteří říkali, že klíčem k uvolnění je nejprve vědomá svalová aktivita. Jacobson ale nešel cestou cvičení celého těla a následné relaxace, ale cestou vědomého zatínání svalů (na 5 až 10 vteřin) následované uvolněním sevření a pozorováním uvolňujícího efektu. Takto se v logické posloupnosti procházelo celým tělem zpravidla od nohou k hlavě. Tato „nevinně“ vypadající relaxace pomáhala snižovat úroveň stresu, přinést úlevu od bolesti, zlepšovat kvalitu spánku a léčit úzkostné poruchy. I s touto relaxací se můžeme setkat v dnešních jógových lekcích, často v „hutné“ formě (kdy se několikrát zatíná celé tělo najednou) jako tzv. „rybí relaxace“.

Druhá technika relaxace, kterou zde chceme zmínit, je autogenní trénink J. H. Schultze (1884–1970) , německého psychiatra a psychoterapeuta. Také on hledal způsob, jak svým pacientům pomoci dosáhnout relaxovaného stavu. Inspirován hypnózou (ve své době vědecky zkoumanou) přišel se svou metodou postavenou na kombinaci autosugesce a prožívání tělesných pocitů. Schultz totiž vypozoroval, že během hluboké relaxace lidé prožívali specifické pocity těžkosti a tepla. Jeho záměrem bylo, aby si člověk v těle navodil tyto pocity a tím se dostal do stavu dokonalé relaxace. Postupoval od pocitu těžkosti a pocitu tepla přes sugesci klidného srdečního rytmu a dechu, relaxace orgánů dutiny břišní až k pocitu chladného čela. Jeho metoda se ukázala jako účinná nejen v redukci stresu a při léčbě psycosomatických poruch, ale také ke zlepšení sportovního výkonu a zvýšení kvality spánku. Při jógových relaxacích se často setkáváme s navozováním různých tělesných pocitů. Velmi důležité je to hlavně u techniky jóga nidrá bihárské školy jógy svámího Satjánandy, kde navozování tělesných pocitů tvoří jednu ze složek této komplexní relaxační praxe.

Závěr

Jak jsme již mnohokrát viděli a vidíme to i dnes, podoba, jakou má jógová praxe, se pružně mění v závislosti na tom, co lidé v dané období nejvíce potřebují. Šrí Jógendra a další jógoví průkopníci velmi dobře odhadli, že hlavním problémem ohrožujícím zdraví a prožívání moderního člověka je stres a s ním související kumulace fyzického napětí. Přizpůsobili tedy své pojetí jógy těmto potřebám, a když se naskytla příležitost, inspirovali se i dalšími technikami, které zařadili do funkčního jógového rámce.