Text původně otištěný v časopise Jóga dnes (4/2024)

V našem seriálu jsme skrze různorodost jógových průkopníků navštívili různá místa ať již v Evropě, Americe nebo Indii. Nyní nadešel čas podívat se také zpátky domů. Z dnešního pohledu je možné překvapivé, že náklonost k Indii i u nás byla ve druhé polovině 19. století velmi silná. Je zajímavé, že mnohé postavy našeho národního obrození, které známe z hodin literatury, k Indii a jejímu jazyku a kultuře vzhlíželi a poskytovala jim cenné inspirace v jejich práci. Samozřejmě hinduismus a jóga ovlivňovala i dění na duchovní scéně, kde se ústupem katolické církve z její dominatní role vytvořilo výrazné volné místo. Nová doba si žádala nové nároky – především se vyrovnat s dominancí racionality a vědeckého přístupu a zároveň s tímto novým nazíráním skutečnosti a v souladu s ním nasytit potřebu po kontaktu s tím, co nás jako lidské bytosti přesahuje. 

Indie a Západ a České země

Indie se na Západě těšila velkému zájmu. Na různých úrovních – na první pohled odlišná kultura s příchutí orientu probouzela zvědavost běžné populace a cestopisy z exotických destinací byly ve své době bestsellery. Zájem o Indii byl ale hlubší. To, co začalo jako praktická nutnost, kdy se Britové, jakožto noví správci Indie, snažili získat alespoň základní přehled ve věcech indické kultury a náboženství, mělo nakonec výrazně větší dosah. Ukázalo se, že pod „barbarským“ nánosem se skrývá netušené bohatství, kde si každý najde „to svoje“. Jazykovědci obejvili sanskrt – jako matku všech jazyků, bohatá indická historie s nepředstavitelně hlubokými kořeny mohla poskytnout oporu pro pojetí Indie jako „kolébky“ civilizace. A duchovní hledači viděli v hinduismu (resp. v tom, jak byl hinduismus prezentován na Západě) prapůvodní náboženství, ze kterého se postupně vydělila ta ostatní. Opravdu, ač se to dnes zdá neuvěřitelné, tak svého času se velké popularitě těšil názor, že křesťanství je „pouze“ jednou z verzí hinduismu. Všechny tyto roviny najdeme i v Českém prostředí.

 Čeští čtenáři se toho více o Indii mohli poprvé dozvědět v knize V. M. Krameria Historické vypsání velikého mongolského císařství (1803), jejíž druhý díl byl zaměřený výlučně na Indii (Druhý díl Indie, to jest Historické vypsání mnohých království a krajin, jenž na druhém Indickém polouostrově v Azii leží, 1804). Indie zde byla představena formou konverzace, v níž se sedlák toužící po informacích  vyptává na zvyky a obyčeje jejích obyvatel a nakonec svého informátora ujišťuje, že takové vyprávění „mnohé z nás přiměje také k takovým ctnostem a chválihodným skutkům.“ Další zmínky o Indii můžeme najít ve společenských časopisech jako Květy nebo Česká včela – tyto zprávy měly především ukojit zvědavost veřejnosti po zvláštnostech exotických krajů.

Indii a sanskrtu věnovali v rámci národního obrození nemalou pozornost také naši přední jazykovědci. J. Dobrovský zkoumal tvary slovanských a indických sloves. Zkoumání jazyků bylo v té době na vzestupu a sanskrt se těšil velkému zájmu celosvětově – badatelé zevrubně zkoumali tento prastarý jazyk a jeho vztahy s ostatními světovými jazyky. Stranou nezůstávali ani ti slovanští, kteří se snažili dokázat spřízněnost slovanských a indických jazyků. To bylo velmi důležité – jak jsme již uvedli, Indie byla považována za „kolébku civilizace“ a vědecky doložená příbuznost přišla velmi vhod při boji o oprávněnost národní suverenity. 

Josef Jungmann, autor slavného česko-německého slovníku, se nechal slyšet, že:  „sanskrt jest ‚pravou matkou slovančiny‛ a ‚jazyk pod sluncem nejdokonalejší‛!“ Jeho zkoumání se zaměřovalo na indické básnictví a jeho metriku – ta byla odlišná od tehdejších forem používaných v Německu. Jungmann zde tedy cítil možnost, jak se od německých vlivů i v této oblasti (navíc tato metrika lépe vyhovovala češtině jako jazyku). Sám v ní skládal verše a podněcoval k tomu ostatní. V Časopise českého muzea tak mimojiné vyšel překlad části slavného indického eposu Máhábháráty.

Údajná blízkost Slovanů a Indů fascinovala též Josefova bratra Antonína Jana Jungmanna (1775-1854), bratra slavnějšího Josefa. Podle něj (a také podle autora Rukopisů Václava Hanky) řeč dávných Indů byla dokonalejší než stará latina a řečtina a byla to řeč filosofická. Vzhledem k uvažované blízkosti sanskrtu a slovanských jazyků, tím povznášel i češtinu. Další zálibou Antonína Jungmanna byla mytologie a i zde se neváhal inspirovat indickým prostředím – při doplňování a uspořádávání české mytologie volil kreativní přístup a jako předloha mu sloužily indické a řecké mýty. Nechal se slyšet, že to dodávalo „rekonstruovanému“ slovanskému bájesloví zvnějšku řád a přitom zůstalo zachováno zdání, že jde o původní řád. Takto bychom mohli pokračovat i dále – např.  Jan Kollár, autor slavné Slávy Dcery  – vnímal indickou mytologii jako strom, jehož štěpy byly přeneseny na evropskou půdu. 

Současníci viděli i jiné paralely mezi českým a indickým osudem. Inspirací byl indický boj o emancipaci a velký ohlas mělo i indické povstání z let 1857–1859, o němž dobové noviny bohatě informovaly. 

České publikum rovněž bylo postupně seznamováno i s indickou filosofií a dodnes slavnými jógovými texty. První krok byl učiněn v 70. letech 19. století, kdy vyšlo čtyřdílné Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvláště křesťanských a vůbec náboženských. Jeho autorem byl František Čupr (1821–1882), společensky aktivní filosof , který byl mimo jiné poslancem Českého zemského sněmu. Po rodinné tragédii, kdy mu zemřela manželka, se uchýlil do ústranní a věnoval se studiu východní filosofie. Ve svém díle zveřejnil překlady (byť ne z původních textů) částí védských sbírek (sanhit) a upanišad (védských filosofujících textů) a dalších textů i budhistických nejen z Indie, ale také těch klasických ze staré Číny. Čupr ve svém díle pojednával již výše zmiňovanou tehdy populární myšlenku, že křesťanství ve skutečnosti vzniklo před Ježíšem a je to forma hinduismu.   

Učení staroindické sice nemělo větší společenský vliv, ale bylo inspirací pro další důležité postavy své doby. Víme, že kromě jiných knih věnovaných staroindické filosofii jej četl básník symbolista Otokar Březina, další postava, kterou známe z dějin literatury. Karel Weinfurter, velmi vlivný popularizátor okultismu a jógy, o kterém bude řeč dále, jej doporučoval svým čtenářům v rámci „předběžného studia mystiky“.

Mimo vydání Učení staroindického se František Čupr osobně zasloužil o první vydání Bhagavad Gíty přeložené do češtiny (jeho překlad byl složený z překladů do jiných evropských jazyků). Stalo se tak v roce 1877.

Mystika, okultismus a jóga

Jak jsme viděli v předchozích dílech našeho seriálu, druhá polovina 19. století bylo období, ve kterém na celém Západě vzrůstal hlad po jiné spiritualitě, než jakou nabízely dlouhá léta monopolní křesťanské církve. Vědecké objevy a osvícenský důraz na racionalitu vedle omezování moci církve zbavovaly svět tajemna a nadpřirozena . Avšak pouhý rozum nemohl nasytit odvěkou touhu po Absolutnu. Východiskem se stávaly alternativní podoby zbožnosti a zrak duchovních hledačů nemohl minout ani Indii, v té době viděnou jako kolébku civilizace (a také opravdové „čisté“ duchovnosti). Bylo nasnadě, že v novém neotřelém výkladu světa, který usmiřoval spiritualitu a moderní vědu nemohly chybět indická vlivy a jóga. Když slyšíme slovo „jóga“, neměli bychom si ji představovat v moderním pojetí jako převážně fyzickou praxi. Jóga  byla tehdy vnímána velmi odlišně. Evropští okultisté v ní spatřovali formu „orientální magie“(techniky zaměřené na ovládání těla a vůle, ovládnutí přírodních sil a získávání zvláštních schopností a dokonalostí – tzv. siddhi) nebo jako orientální verzi mystiky (hledání cest, jak nalézt kontakt s Bohem a jak s ním splynout). Velkou roli v duchovním propojování Západu sehrála Teosofická společnost (viz texty v JD 4/2023 a 5/2023 ). A ta stála i na počátku jógy v Čechách .

V roce 1891  byla založena teosofická „Lóže u Modré hvězdy“ – stalo se tak v zájezdním hostinci U Modré hvězdy v Českých Budějovicích, kde se scházela, než se později přesunula do Prahy. Mezi její zakládající členy patřili: Baron Leonhardi, dr. Eckstein, Hrabě Leiningen-Billigheim, hrabě Jan Harrach, okultista a mystik Karel Weinfurter, Gustav Meyrink (vl. jménem Meyer) a také básník, dramatik a spisovatel Julius Zeyer. Z těchto osobností jsou pro historii jógy důležití především Gustav Meyrink a Karel Weinfurter.

Gustav Meyrink a jóga – krátce, ale intenzivně 

Gustav Meyrink (1868-1932) je známý především jako německy píšící spisovatel, kterého inspirovala atmosféra staré Prahy a především židovského ghetta. Jeho nejslavnějším dílem je fantaskní román Golem z prostředí pražského židovského města. Meyrink sám v Praze pobýval mezi léty 1884 ař 1903.

Jeho život byl velmi pestrý, svého času byl spoluzakladatel bankovního domu a  člen pražské německé smetánky a vlastnil jeden z prvních pražských automobilů. Věnoval se sportu (veslování a šermu) a vedl nevázaný život spolu s mladou generací židovsko-německých umělců. Vedle toho ve svém bytě Na Příkopech, který byl údajně plný sošek, zrcadel a jiných okultních, často velmi bizarních předmětů, pořádal spiritistické seance. V jejich rámci se nerozpakoval užívat ani omamné látky (především hašiš a opium). Za nedlouho však Meyrink spiritismus, stejně jako užívání opiátů, zavrhl.  Jeho pozornost se přesunula k józe.

V období založení jmenované lóže byl Meyrink vegetariánem a začal praktikovat jógu podle teosofických instrukcí. Jeho praxe byla postavena  na praxi meditačních ásan a pránájámě. Po třech měsících, kdy žil „na pokraji šílenství“ ale na tuto praxi zanevřel. Pránájámu zpětně vnímal jako formu autohypnózy a hatha jógu jako černou magii nebo sebemrskačství bez valného významu. Nakonec opustil také samotnou teosofii a věnoval se alchymii (později po opuštění Prahy se v rámci svého mystického zkoumání věnoval buddhismu). Jeho život v Praze nabral zvláštní obrat, kdy se po křivém nařčení z bankovních podvodů dostal do vězení, ve kterém strávil tři měsíce. Jeho život byl velmi zajímavý a plný zvratů i po té, co Prahu opustil, ale to už je jiný příběh.

Karel Weinfurter – mystik a překladatel

Karel Weinfurter (1867-1942) sám sebe považoval za křesťanského mystika. Nejvíce jej na poli okultismu proslavilo dílo Ohnivý keř čili odhalená cesta mystická (1. vyd. 1923). Také vedl spolek praktické mystiky Psyché a vydával stejnojmenný časopis. Mezi jeho důležitá témata patřila i jóga. Přestože k ní býval kritický, skrze své překlady byl na přelomu 19. a 20. století jejím největším popularizátorem v Českých zemích.

Jeho cesta k okultismu a duchovnu začala velmi záhy. Když se od učitele náboženství na reálce dozvěděl o spiritismu, zkoušel se svými kamarády duchy jednak spatřit, ale také získat schopnosti média. Byl v tom údajně úspěšný a prý obdržel z říše duchů proroctví o smrti korunního prince Rudolfa. Tyto experimenty jej natolik pohltily, že musel opustit školu a na nějaký čas pobýval v psychiatrickém ústavu. Nicméně jeho hlavní životní zájem tím byl jasně určen. Vedle spiritismu  jógy se věnoval také astrologii, magii a mystice.

Ve svém běžném životě se přes pozice poštovního úředníka, asistenta prodavače obrazů, tajemníka básníka Jaroslava Vrchlického, novináře a pomocného učitele dostal až k překladatelství, které se stalo jeho hlavním zdrojem obživy. Pro historii jógy u nás byly jeho překlady (byť to byly překlady  překladů) velmi důležité. Krátce zmíníme čtyři z nich.

V roce 1913 vychází jeho kniha „Divy a kouzla indických fakirů“. Mimo informací o józe obecně, tato kniha obsahovala také překlady části Jóga súter a části Ghéranda-sanhity.

Dalším milníkem byl v roce 1926  jeho překlad Bhagavadgíty (z anglického překladu). Byl to sice již čtvrtý překlad Bhagavadgíty do češtiny (první byl ten Čuprův), nicméně tento zasáhl nejširší publikum a probudil tak větší zájem o jógu a indickou duchovnost.

Weinfurter se také zasloužil o překlad (opět z anglického překladu) ikonického hatha-jógového textu Hatha jóga pradípiká z 15. století, který vyšel v roce 1936.

Již o rok později vyšel jeho překlad knihy Paula Bruntona Tajnosti Indické. Tato kniha probudila širší zájem o indické učení. Paul Brunton popisuje své cestování po Indii a duchovní hledání, kdy poznává různé učitele až nakonec dojde k Ramanovi Maharšimu, který se stane jeho učitelem. Paul Brunton se stal v Čechách velmi populárním a měl zde celou řadu následovníků a žáků. Poprvé Čechy navštívil také v roce 1937. Brunton se osobně velmi zasadil o popularitu svého gurua Ramana Maharišiho v Českých zemích.

Ale zpátky k Weinfurterovi – jeho život skončil za pohnutých okolností. Zemřel za heydrichiády na následky velmi nešetrných výslechů gestapa.

Další jógové knihy

V kruzích duchovních hledačů, nebyl přes velký úspěch svých knih Karel Weinfurter přijímán výlučně kladně. Měl vleklé spory mimojiné se slavným okultistou  Otakarem Griesem (1881-1932). Bylo by nad rámec tohoto článku pojednávat o povaze jejich konfliktu. Ovšem přidržíme se svého tématu a v souvislosti s přerovským a vydavatelem Griesem zmíníme jeho zásluhy o jógu. Ty spočívaly ve vydání prvního českého překladu jóga súter (opět překlad z anglického překladu). Ty vyšly jako Patanjaliho systém Radža-Jogy v roce 1909. V roce 1920 Griese vydává knihu Praktická Joga (nejedná se o překlepy, opravdu v názvech bylo u slova „jóga“ krátké „o“) od autora Hašnu Hara. Ta je podle všeho hodně ovlivněna teosofií a svým hodně inkluzivním přístupem (výklad tibetské mantry OM mani padme hum, kapitola věnovaná perské magii aj.)  se velmi podobá západním okultistickým příručkám. Možná nejzajímavější na ní je to, že to byla první kniha tohoto zaměření, která se dostala do rukou Květoslavu Minaříkovi (1908–1974), další z významných postav historie jógy u nás, přestože později e těžištěm jeho zájmu stal mahájánový buddhismus.

V minulém díle jsme se věnovali postavě  W. W. Atkinsona alias Yogiho Ramacharaky (JD 3/2024). I jeho dílo mělo v českém prostředí svůj ohlas. V roce 1908 vychází kniha „Tajemství indické jogy“. Ta by se dala označit za první českou učebnici jógy – ač je věnována různým okultistickým praxím. Její značná část jsou překlady z Atkinsonových knih. Přestože jako autor je uveden jistý „Hermes“, má se za to , že se jedná o pseudonym výše zmiňovaného Otakara Grieseho.

Další kniha, která přebírá Atkinsonovo pojetí – respektive jeho praktická cvičení, je  Zdravá krev bohatstvím národa. Katechismus Hatha yogy od Alexandra Batěka. Autor hatha jógu pojímá jako dechová cvičení. Zajímavostí je, že autor jógu zařazuje do kontextu v té době sílícího nacionalismu. Podobně jako jinde na světě v očích autora mělo být  péčováno o zdraví národa, aby tento dosáhl zdraví a síly a prosadil se v běhu dějin.

„Přiznaného“ překladu se Yogi Ramacharaka (Atkinsonův pseudonym) dočkal v roce 1923 , kdy vychází „Indických Yogiů tajemství dechu“.

Závěr

Jak jsme dosud viděli – tyto jógové počátky se týkaly jógy spojené s okultními naukami, mystikou a meditací. Nicméně jsou zmínky o tom, že na konci 30. let  se začínají pořádat kurzy hatha jógy. Pro uzavřené a nepočetné skupiny adeptů. Cvičilo se v malých, téměř rodinných skupinkách. Podle dochovaných svědectví každý cvičil na „svou vlastní pěst“ a vlastní poznatky byly posléze sdíleny s ostatními. Teprve po druhé světové válce začala být i u nás jóga vnímána převážně jako fyzická praxe v moderním pojetí, jak známe dnes.