Napsáno pro časopis Jóga dnes 3/2026

Ashtanga vinyasa jóga je jedním z nejpopulárnějších jógových stylů, který dost zásadně ovlivnil podobu moderní jógy. Dostal do ní dynamičnost a fyzičnost a prvky, jako je vinyasa (dynamický přechod mezi pozicemi v rytmu dechu vycházející z pozdravu slunci), dech udždžají (slavný šumivý dech) a jistý „základní“ repertoár pozic a struktury lekce, které se dnes v rámci jógových lekcích používají.  „Ashtanga“, tradičně cvičená v pevně stanovených sériích, je základem dnes tak populárních stylů, jako je „power jóga“ nebo vinyasa. Označení „power jóga“ je původně název knihy z roku 1995, kterou napsala Beryl Bender Birchová, jedna z prvních žákyň zakladatele ashtanga vinyasa jógy, Pattabhiho Joise. Jeho příběh je fascinujícím příběhem profesora v důchodu, který pokorně a dlouho „bez povšimnutí“ učil v malé shale, kam se „po indicku“ vešlo maximálně 12 lidí a který se, aniž by cokoli změnil nebo projevil touhu se proslavit, stal jedním z nejslavnějších moderních jógových učitelů – jeho styl svého času vyznávali celebrity jako Gwyneth Paltrow nebo Madonna a další od Stinga a jeho manželky Trudie Styler až po bubeníka Beastie Boys Mikea D nebo módní návrhářku Donnu Karan. Jeho příběh má i svou temnou stranu, ve které rezonují témata jako četná zranění, nevhodné adjustmenty a sexuální obtěžování.

Na kole do Maisúru

Krishna Pattabhi Jois, později známý jako „Guruji“, byl synem bráhmanského kněze a astrologa. Narodil se údajně za úplňku v malém městečku Kowshika (jižní Indie, stát Karnataka) 26. července  1915.  Již od pěti let byl svým otcem veden ke studiu sanskrtu a tradičních rituálů. O jógu se začal zajímat již jako chlapec poté, co se v roce 1927  v Jubilee Hall v Hassanu (jižní Indie, stát Karnataka) zúčastnil jógové přednášky a ukázky. Tu vedl Šrí T. Krišnamáčárja, muž, jemuž se často přezdívá „Otec moderní jógy“ (více o něm v JD 2/2022  a JD 3/2022 ). Později, když mu bylo 14 let, utekl z domova se dvěma rupiemi a jízdním kolem a odcestoval do Maisúru, aby studoval sanskrt. Znovu zde potkal svého gurua a pokračoval ve studiu i u něj. 

Jeho život nenabízel příliš překvapivých momentů: praktikoval u Kršnamáčarji v Maisúrském paláci, vedle toho nejprve studoval a poté vyučoval na tamější Sanskrit College, kde se později (od roku 1937) stal vedoucím jógových studií.

Také v osobním životě se držel obvyklé trajektorie, takže se v 18 letech (v červnu 1933) oženil se se Savitrammou, kterou rodina i později jeho studenti láskyplně nazývali Amma. Postupně se v manželství narodily tři děti: holčička Saraswathi a chlapci Mañju a Ramesh. 

Na první pohled to tak nemuselo vypadat, ale důležitým milníkem jeho života bylo založení  Ashtanga Yoga Research Institute v roce 1948, jehož cílem bylo „experimentovat s léčivými aspekty jógy“. Tato honosně znějící instituce sídlila u něj doma – to znamenalo v malém domě v jedné z okrajových částí Maisúru, zvané Lakšmí Puram. Později zde přistavěl sál, kam se vešlo oněch 12 cvičenců zmiňovaných v úvodu tohoto textu. 

Osudový Belgičan a americké návštěvy

Čas běžel dál, nic nenasvědčovalo tomu, že by se chudý profesor (tento titul získal roku 1956) ze Sanskrit College dělící svůj čas mezi malou skupinku svých žáků u sebe doma a svým působením na univerzitě měl stát celosvětově slavným. Nic na tom nezměnilo ani vydání jeho knihy Yoga Mala napsané v kannadě (jazyk indického státu Karnataka) v roce 1962 (ta získala svou proslulost až po svém anglickém vydání v roce 1999). Nicméně již o dva roky později se u Joise objevil slavný belgický učitel jógy a její popularizátor, v Čechách velmi dobře známý, André Van Lysebeth. Ten u Joise praktikoval ásany a pránájámu a otiskl jeho fotku spolu s adresou ve své knize Pránájáma XY. Tím se otevřely dveře i zahraničním zájemcům. První američtí studenti se objevili poté, co viděli ukázku Joisova syna Mañju v ášramu Svámího Gítánandy v Pondicherry. To bylo na konci 60. let. V této první „várce“ byli pozdější slavní jógoví učitelé –  Norman Allen, David Williams a Nancy Gilgoff. A to byla chvíle, kdy se to velmi nepravděpodobné začalo velmi pozvolna stávat skutečností.

V roce 1975 Jois na pozvání svých studentů dorazil do Encinitas v Kalifornii a tenkrát se začala psát historie ashtanga vinyasa jógy ve Spojených Státech. Tato první návštěva měla velmi silný iniciační nádech – menší skupinka „vyvolených“, které Pattabhi a Mañju učili v opuštěném episkopálním kostele. David Swenson, jeden z nejslavnějších učitelů „ashtangy“,  shrnul pro časopis Yoga Journal své začátky: „I když byla tato jóga tak náročná, že jsem nedokázal dokončit první lekci, zamiloval jsem si ji.“ Jiní pamětníci vzpomínali na to, jak vzhledem k náročnosti praxe a silnému pocení cvičili v podstatě ve spodním prádle. Norman Allen vzpomínal, že na začátku to bylo 20 možná 30 lidí se zálibou v této dynamické a fyzicky velmi náročné praxi – avšak ta se postupně v následujících 20 letech rozšířila do celého světa. V tomto období Jois opakovaně navštívil Spojené Státy a zároveň utěšeně narůstal počet zahraničních studentů v jeho skromné shale. Vytrvalý nárůst zájmu vedl až k otevření nové výrazně větší shaly v prestižní maisúrské čtvrti Gokulam v roce 2002.

Mračna na obzoru

Nyní jsme dospěli do bodu, ve kterém náš příběh kulminuje – chudý profesor v důchodu se proslaví po celém světě. Klíčem je odevzdanost svému systému jógy, který dlouhá léta učil navzdory nízké finanční návratnosti a tlaku rodiny, aby tohohle zvláštního koníčku zanechal a byl více doma. 

Jois v této době byl charismatický a přesvědčivý. Do jógy, kterou učil, vnášel radost a humor a působil jako hluboce moudrý a učený muž. To všechno přesto (a nebo proto?), že jeho angličtina byla omezená, ale jeho krátké, silné slogany – například že jóga je „z 99 procent praxe a z 1 procenta teorie“ nebo slavné „Practice, practice, all is coming“ – ožily a dodnes žijí vlastním životem. Nicméně se zdá, že někde v tomto bodě se nálada v ashtangistické komunitě začala zvolna měnit.

Říká se, že první náznaky přišly již po smrti Joisovi manželky Ammy. Ta byla velmi oblíbená mezi studenty pro svou laskavost a schopnost kdykoliv přispěchat s pohoštěním a silnou maisúrskou kávou. Amma zemřela v roce 1999. Další významnou změnou bylo otevření nové shaly v Gokulamu, luxusní maisúrské čtvrti. Nová shala pojala až 70 studentů (!), což zákonitě ovlivnilo způsob výuky. Tento fakt spolu s nabitým rozvrhem, který byl velmi nabitý a motivovaný tím, aby shaa za den „odbavila“ co nejvíc lidí hladových po ashtanze, vyvolával otázky, zda tu jde stále ještě o jógu nebo spíše o výnosný byznys (zvláště když ceny stouply na tisíce dolarů za kurz). Stejně tak se měnil i Guruji, jak mu jeho studenti s láskou říkali. Nyní se topil ve zlatých řetězech a dalších špercích (nutno podotknout, že některé z nich byly dary od studentů), a oblékal luxusní značkové oblečení – jeho šortky Calvin Klein byly vyhlášené.

Chuck Miller, jeden z prvních studentů Joise a jeden z nejpokročilejších praktikantů na světě, změnu atmosféry reflektoval následujícím způsobem: „Jakmile západní mysl začala zaplňovat místnost, změnila ji.“ Sám přestal do Maisúru jezdit: „Byla to pro mě příliš velká párty.“

Tento hodnotový posun od ryzího učení k byznysové stránce „věci“ popisoval i článek Bethany McLean Whose Yoga Is it, Anyway? ve Vanity Fair. Článek se mimojiné věnoval příběhu Sonii Jones, která se sice stala zapálenou ashtangistkou, ale získala v komunitě neúměrně velký vliv, kdy díky svému bohatství „přeskočila“ služebně starší praktikující. Stala se zakladatelkou sítě studií Jois Yoga snažící se kodifikovat Joisovo učení. Přitom se dostala do sporu s původními učiteli praktikujícími od 70. let, zejména s Timem Millerem, neboť jedno ze studií svého řetězce otevřela přímo v ulici, kde měl Tim své studio více než 30 (!) let. Toto a další odchýlení od původního étosu vyvolalo silnou odezvu mezi původními učiteli, kteří vyjadřovali své znepokojení, kam se ashtanga vinyasa jóga začala ubírat.

Dopomoci nemusí nutně pomoci

Další temnou stranou ashtanga vinyasa jógy a působení Pattabhiho Joise jsou četná zranění. Ashtanga vinyasa jóga je obecně styl jógy, který  je spojen s významným množstvím zranění – podle dostupných výzkumů násobně více než jiné styly jógy. Na těchto zraněních mají podíl i učitelé, kteří po Joisově vzoru provádějí hands-on adjustmenty (dopomoci). Je hodně svědectví, které říkají, že Pattabhi při svých dopomocích nevynikal zrovna ohleduplností. To rezonovalo i v nekrologu, který po jeho smrti otiskl The Economist. Mohli jsme se dočíst, že značná část Joisových studentů neustále kulhala vlivem potíží s koleny nebo zády, které utržili při „adjustmentech“. Nevybíravý přístup přiznávali i „pravověrní ashtangisté“. Například již zmiňovaný Tim Miller se nechal slyšet: „Korekce byly dost drsné. Žil jsi v hrůze z toho, že tě někdo opraví, a také v hrůze z toho, že tě někdo ignoruje.“ Další vzpomínky jsou (naneštěstí) více konkrétní.  Vyprávění jsou plná vyhřezlých plotének, prasklých vazů a dalších „obvyklých zranění“. V knize Guruji, což je portrét Pattabhiho Joise poskládaný z rozhovorů s jeho původními studenty, se dočteme dokonce o zlomení žebra jedné oddané studentky, která byla zrovna v pátém měsíci těhotenství (a pokud se domníváte, že ji Guruji praxi s respektem k jejímu stavu upravil, tak se mýlíte), což je asi vrchol pomyslné „hitparády“ zranění.

Je zajímavé, že přestože Joisova jóga byla velmi fyzická a on sám pomáhal (slovo nutil by bylo možná přiléhavější) své studenty do krkolomných pozic, tak sám série, které učil, necvičil – a podle dostupných zdrojů nejpozději od 70. let nepraktikoval žádné ásany. Tento fakt jeho žáci zdůvodňovali zraněním, které Jois utržil při pádu z kola, příp. je spojovali se ztrátou syna Rameshe. 

Nyní se ale vraťme k Joisovým adjustmentům. Ty nebyly problematické jen svou nebezpečností, ale také tím, že se mnohé z nich dají klasifikovat jako sexuální obtěžování. Pattabhi Jois při nich nepokrytě osahával ženy a na internetu najdete  plno svědectví a videí, které to dokládají. Nelze brát jako polehčující okolnost to, že stejně nevhodně dopomáhal také mužům. Podle svědectví byl na nevhodnost svého počínání opakovaně upozorněn, což mělo nápravný efekt pouze po omezený čas.

Pattabhi Jois zemřel 18. května 2009. Jeho příběh není černobílý. Můžeme na něm řadu věcí obdivovat a zároveň vnímat mnohé problematické body jeho odkazu. Nechť nám slouží jako připomínka toho, že dosažení úspěchu a popularity nemusí nutně znamenat, že je nějaká metoda „automaticky“ dokonalá a vhodná pro všechny, ani to, že člověk s inspirativním životním příběhem a spoustou lidí oslavovaný musí být nutně svatý muž.