Ashtangisté to velmi dobře znají – na konci série ásan, která Vás kolikrát donutí si sáhnout na dno a i mnohem hlouběji (než se člověk naučí jemnosti a alespoň elementární sebelásce;-) přichází mosty a pro gurmány mosty ze stoje. Pokud jste ovšem v jihoindickém Maisúru, musíte si připočítat nejen plus dvacet stupňů celsia, což způsobí, že si opravdu hrábnete hluboko, a to „pro gurmány“ i škrtněte. Most ze stoje – drop back alias česky „dro(p)bek“ – je jaksi povinný. Slovy klasika není čas ptát se, kdo je kdo. To je ta horší zpráva. Ta dobrá zpráva je, že vlivem tepla a opravdu intenzivní praxe se každý ještě před uplynutím jednoho měsíce ten „drobek“ naučí.
Stejně tak i já. Úskalí ale tkvělo v dávkování. Zatímco my v Evropě máme rádi číslovku tři – třikrát pozdrav slunci A, třikrát pozdrav slunci B, třikrát navásana (pozice loďky, která vám důrazně připomene, že na svém těle máte také břišní svaly;-), třikrát most … tak v Maisúru mají rádi číslovku pět – pět podravů slunci, pět … a samozřejmě i pětkrát most a také navrch pětkrát most ze stoje.
V té době bych o sobě mohl říct řadu věcí – rozhodně bych o sobě neřekl, že jsem málo zapálený nebo lenivý – na jógamatce jsem v té době trávil více času než dnešní teenageři na sociálních sítích a tělesná bolest mi rozhodně nebyla cizí. Přesto má opakovaná čelní srážka s „drobkem“ dopadla tak, že mi moje tělo velmi intenzívně naznačilo, že je rozhodně z „evropského těsta“ a číslo tři je výrazně lepší než pět, a že by ani na tu trojku nemuselo dojít. Zkoušel jsem na toto téma pohovořit s učitelem, který byl ale „sekáč, co se nezakecá“, a navíc mu chyběla osobní zkušenost s tím, co znamená mít v těle evropskou páteř, která předchozích skoro třicet let nebyla nucena se jakkoli hýbat – takže místo pochopení, přišlo: „keep trying“. Dilema zda následovat učitele, nebo svoje tělo, jsem vyřešil českou „plíživou“ cestou, kdy jsem si své drop-backy pečlivě plánoval na chvíle, kdy byl můj milý učitel zaneprázdněn u někoho jiného a neměl tedy kapacitu počítat, kolik jsem jich (ne)udělal.
V rámci naší cvičební skupiny jsem mohl pozorovat i zcela odlišný přístup – hned vedle mě cvičil Ying z Thajska a na první pohled bylo evidentní, že i jemu jeho tělo říkalo, že tohle není dobrý nápad. Jenže autorita učitele u něj vítězila na plné čáře. Řeklo se pět, tak jich tam dal pokaždé pět – že z toho venkovního pozorovatele doslova bolely oči (a i meziobratlové ploténky) a že u toho Ying vypadal, že až příště spadne, už se nezvedne, nehrálo roli. Pět je pět a nikdy méně.
V té době jsem tuhle oddanost, které jsem nebyl schopen Yingovi záviděl. Vnímal jsem jako svůj deficit, že nejsem schopen takového sebedestruktivního přístupu (byť jógou ublížit jsem si také uměl poměrně dovedně).
Dnes jsem za to, že jsem tenkrát poslechl svoje tělo, rád. Dnes ásanovou praxi nevnímám jako urputnou snahu o dosažení formy, ze které se nedá uhnout, ale spíše jako dialog s vlastním tělem a hledání optimálního tvaru – optimálního tvaru pro ten konkrétní okamžik, který je jedinečný a pomíjivý. A stejně tak další den to bude zase (trochu) jinak.
Zároveň jsem rád, že jsem to zkusil „naplno“ a „upřímně“. Pak tu věc můžete doopravdy pozná. Jako učitele mě nejvíc zamrzí, když se někteří cvičenci rozhodnou to, co jim nabízím, ani nezkusit. Neudělat si na věc názor podepřený vlastní zkušeností (a třeba u toho zjisti, že to není technika pro ně). Vím, že na to mají právo, a respektuji to. Jen za sebe doporučuji zlatou střední cestu ani nekritické přijímání navzdory varovným signálům, ani odmítání na základě prvního dojmu, který může být velmi klamavý.