Už nepočítám, kolikrát jsem slyšel: “Já bych rád/a něco dělal/a, ale nemám čas.” Vždy jsem nechápavě povytáhl obočí a bral to jako hodně lacinou výmluvu. Vnímal jsem to tak, že když já sám cvičím tři hodiny denně, “běžný člověk” si přece hodinku najde vždycky. Účastníci mých prvních kurzů mě brali za extremistu a já nechápal proč.
No a pak mě Život začal učit – začaly přibývat povinnosti. Ze tří hodin byla hodina (a přiznávám, někdy trochu ošizená) a já začal lépe rozumět, že ta hodina nemusí být samozřejmost. Přestal jsem na lekcích zdůrazňovat důležitost domácí praxe a “nutit” lidi cvičit. Začal jsem místo toho “nabízet” krátké sestavy – dvacet minutek a čekal, co se bude dít. No a nedělo se nic moc odlišného – opět málo času a opět nepochopení. Už jsem to nesl statečněji,i když speciální privátní kurz pro lidi, kteří deklarovali, že sami chtějí (já je nenutil) cvičit a pak si nebyli schopni najít čas deset minut denně na pozdravy slunci, ve mně hořkost zanechává stále…
No a pak mě Život opět začal učit. Jedno dítě, druhé dítě, další povinnosti a hodina praxe v kuse už vypadala jako úplné science fiction. Naštěstí se ke mně od Honzy Pletánka dostal koncept “pohybových svačinek”. Deset minut sem, deset minut tam a ono to takhle po kouskách přes ten den dalo docela solidní výsledný čas, ale hlavně občerstvující pocit a průběžný restart mysli. A takhle to sdílím s lidmi. Už jsme se trochu lépe pochopili a byl by to hezký happy end… Jenže…
Pak mě Život začal učit znovu a důkladněji. Přibyly různé přesuny, přibyla únava, přibyly nové povinnosti najednou se stalo, že se vyskytly dny, kdy to nebylo ani na tu pohybovou svačinku. Nebylo jich úplně hodně, ale byly. A tuším, že ještě budou. V duchu se omlouvám za své nepochopení. Už si to dokážu představit…
Nicméně praktikovat se dá stále. Opravdová jóga totiž není to, že rozložím podložku a něco na ní předvedu. Je to otázka pozornosti – a je stále, co pozorovat: jak stojím, jak chodím, jak dýchám, jak se chovám… V jakých situacích ztrácím kontrolu, jak si to nastavit, abych to nejcennější, co mám, svou pozornost si nenechal krást všemi těmi moderními svítícími udělátky, jak zklidňovat mysl, jak ze sebe setřásat stres…
A pak se dostavuje poznání, že je výhodné “něco se sebou dělat” a že neudělat si na to čas je hodně nerozumné a poměrně výrazně snižující kvalitu života.
Dávkování je dle potřeby a možností, ale je dobré tuto medicínu nevynechat, přestože si nyní již dokážu představit, že není úplně těžké se nechat pohltit a uvěřit tomu, že čas na to není.