Přepis článku otištěného v časopise Jóga dnes.
Už jsme si zvykli, že když přijdeme do jógového studia, uvítá nás hudební podkres příjemné hudby a exoticky znějících sanskrtských slov. Zvykli jsme si, že nás mantry v libě znějícím hávu provázejí naším jógovým životem na podložce i mimo ni. V tomto textu se podíváme do historie, abychom zjistili, jak to bylo dříve a jak se stalo, že mantry dnes můžeme „konzumovat“ dle libosti a v různých hudebních úpravách.
Nejprve se podíváme na samotné slovo „mantra“, to se zpravidla překládá jako „nástroj mysli“, skládá se totiž ze dvou částí – man ze sanskrtského slovesa manas, což znamená „myslet“, „uvažovat“ nebo „vnímat“ (znalci jógové filosofie samozřejmě znají termín manas označující tzv. pracující mysl – jež je takovým prostředníkem mezi naší vědomou úrovní a okolním světem, filtruje nám přicházející informace, jsou v ní uloženy mnohé automatické reakce, emoce a vzorce našeho chování), druhou částí je – tra, což je nástroj nebo také „prostředek k“ nebo také „most“ či „skrze“. Takže tedy mantra může označovat nástroj prostředek ke zklidnění mysli nebo jakýsi „most“, skrze který můžeme projít k vyššímu vědomí.
Další významy slova mantra jsou posvátná formule nebo také védský hymnus. Z toho už můžeme zavnímat, že mantry nejsou jen tak ledasjaká slova, ale energeticky bohaté vibrace s velkým transformativním potenciálem. Jak uvidíme dále, již od védských dob sloužily k navození meditativního stavu a k navození kontaktu s tím, co nás jako lidské bytosti přesahuje.
Mantry, védy a jógové texty
S mantrami se setkáváme v nejstarších a nejposvátnějších textech indické tradice – védách, jen pro představu nejstarší sbírku védských textů Rg véd datujeme přibližně 1500 př. n. l. Tyto texty mají charakter „šrúti“, zjevených písem – nemají autora, ale dle tradice je dávní mudrci, tzv. zřeci, SLYŠELI přímo ve své hlavě při meditaci a ve ZVUKOVÉ podobě, tedy ústně, byly předávány dále. Jak je patrné z tohoto popisu zvuková stránka celé věci byla velmi důležitá. Tyto védské sbírky obsahovaly nejen konkrétní mantry, z nichž některé jsou známé snad každému modernímu jógistovi, ale také jakýsi „manuál“ k jejich „použití“. To bylo vázáno celou řadou pravidel. V prvé řadě, a co nás možná zarazí nejvíce, se mantry nezpívaly, ale recitovaly(!). Při recitaci bylo důležité dodržet celou řadu pravidel a bylo jasně stanoveno, kdy má hlas ze základního tónu v některých slabikách stoupat a nebo naopak klesat. Každá mantra tak měla specifické schéma, které zvyšovalo její účinek a zároveň pomáhalo udržet koncentraci. Tento plynulý vycentrovaný proud, kdy posuny nahoru a dolů nejsou nijak dramatické (půl tónu nahoru a tón dolů), pomáhá navodit a udržet meditační stav mysli. Když se bavíme o účincích manter, tak je třeba také zmínit, že jazyk manter je sanskrt, staroindický duchovní jazyk se silnou vibrací a s některými specifickými hláskami. Přestože je hlásková podoba češtiny sanskrtu poměrně blízká, obsahuje zvuky, které v češtině nemáme. Právě vibrace sanskrtu, které zapojují celé artikulační ústrojí, dodává mantrám i „hmatatelný“ fyzický efekt. Ten může být využit i při terapii. Ne nadarmo někteří ájurvédští doktoři dávají mantry „na předpis“ jako léčebný prostředek.
Ale zpátky k tomu podstatnému: recitace manter vyžadovala přesnost a soustředění. Správná intonace, rytmus a výslovnost byly považovány za klíčové, protože každá odchylka může narušit energetický účinek.
Když jsme zmínili védské mantry, bylo by dobré zmínit nějaké příklady. Ano, je to především mantra ÓM, pranava, prvotní zvuk Vesmíru, jejíž bohaté symbolice a navázanosti na stavy mysli je věnována celá Mándúkja Upanišada. Ovšem bohaté pasáže věnované ÓM najdeme i v dalších upanišadách (např. Prašna, Taittríja, Katha nebo Čhándógjá). Dále i dnes velmi známá Gájatrí mantra. Další mantry uvedeme dle jejich úvodních veršů, neboť jejich původní názvy nejsou tolik známé: Oṁ pūrṇam adaḥ, Óm Trajambakam jé džámahé, Asato má sat gamaja nebo Saha nāvavatu.
S mantrami se setkáváme i v jógových textech. Pataňdžali ve svých Jóga sútrách zmiňuje mantru ÓM jako prostředek, jak si připodobnit Íšvaru svého osobního Boha, soustředěním na něj se člověk může přiblížit žádoucímu klidu mysli.
V textech středověké hatha jógy se setkáváme s rozdělením jógy na čtyři základní druhy, kterými jsou: hatha jóga, mantra jóga, laja jóga a rádža jóga. Na kokrétní mantry jsou texty skoupé – pravděpodobně kvůli tomu, že byly zamýšleny jako maximálně inkluzivní – jmenováním kokrétní mantry by se autoři přihlásili k nějaké kokrétní tradici, a tím se vzdálili následovníkům jiných tradic. Nicméně i středověké hathajógové texty zpravidla opěvují mantru ÓM, která je univerzální a na její důležitosti se shodují všichni.
Hnutí bhakti
Z toho, co jsme dosud zmínili, může být člověk zmatený. Zatím jsme totiž hovořili o pevně stanovených pravidlech, důležitosti správné výslovnosti a preciznosti provedení. To je v přímém rozporu s tím, jak se s mantrami převážně setkáváme dnes, kdy je to do jisté míry „freestyle“. Jsme vyzýváni, ať to nějak zkoušíme, že hlavní, co hraje roli, je emoce, kterou do zpěvu (!) – již jsme si řekli, že mantry se původně recitovaly – vložíme.Předobraz tohoto „intuitivního“ přístupu můžeme najít v tradici hnutí bhakti – všichni jsme asi někdy slyšeli o bhakti józe jako cestě lásky a oddanosti Bohu. Bhakti se začalo rozvíjet přibližně od 7. století n. l. A přineslo novou dimenzi zbožnosti a také „práce s mantrami“. Namísto přísně formální recitace nastoupil zpěv s emocemi a oddaností. Mantry dostaly podobu písní oslavujících bohy, kterým se říká bhadžany, do obliby se dostaly také skupinové zpěvy zvané kírtany. Tímto byla nabídnuta cesta k Bohu i nižším vrstvám, které tak nemuseli spoléhat na profesionální kněží – bráhmany, ale cesta skrze emoci lásky a oddanosti byla otvřena všem bez ohledu na původ. Kdo někdy navštívil Indii ví, že indické duši je tento přístup velmi blízký. Nezůstalo jen u zpěvu, vítaný byl také tanec a extatické prožitky. Kdo zažil „mumraj“ indického kírtanu, nemůže se ubránit podobnosti s „kotlem“ na rockovém koncertě (byť tedy hudební produkce je jiná, čímž neříkám, že slabší, co se týká intenzity;-)).
V tomto volnějším pojetí založeném na sdíleném prožitku se otevřela cesta také pro využití hudebních nástrojů, které dokážou kýženou emoci ještě prohloubit – to je další odlišnost oproti recitaci, která byla doprovázena maximálně tampurou. Tampura (nebo též tanpura) je indický strunný nástroj s dlouhým rezoanančním tělem z tykve nebo dřeva se čtyřmi nebo pěti kovovými strunami, na které se hraje plynulým brnkáním prsty, čímž se vytváří kontinuální zvukový základ vyladěný dle hlasu recitujícího, což umocňuje meditativnost celého procesu.
To rejstřík hudebních nástrojů užívaných při bhadžanech a kírtanech byl mnohem širší – stejně jako dnes to byly všelajaké bubny (nejznámější a dodnes užívaný je mrdanga), tabla, různé činely (kartály) a také strunné nástroje jako již zmiňovaná tampura nebo ektar.
Možná vás překvapí, že na prvním místě není zmiňován nástroj, dnes typický pro doprovázení zpěvu manter kírtanů, a to harmonium. To má svůj důvod. Harmonium totiž není nepochází z Indie. Jeho původ muíme hledat v Evropě, kde se tento nástroj vyráběl jako přenosný klávesový nástroj. Do Indie se dostal spolu s Brity, kdy jej využívali misionáři jako vítanou náhráda zvuku varhan při bohoslužbách. No a jako v jiných případech indický duch ukázal svou otevřenou náruč a harmonium přijal a upravil, aby odpovídalo požadavkům klasické indické hudby. Tato úprava se velmi osvědčila, a tak se z harmonia stal oblíbený nástroj pro doprovod kírtanů a bhadžanů. A v nové exotické podobě se vrátil do Evropy, aniž by si někdo všiml, kde jsou jeho kořeny. Na tomto příkladu opět vidíme, jak se v průběhu času kultury propojovaly a navzájem inspirovaly. Jak jsme koneckonců viděli již v předchozích dílech našeho seriálu.
Moderní doba
Viděli jsme, že v indickém prostoru se mantry využívali dvěma základními způsoby – tradičním recitačním sloužícím k prohlubování meditačních stavů a novějším kreativnějším a extatičtějším, který pomocí posvátných písní sloužil k vyjádření emoce lásky a oddanosti k Bohu. A obě dvě tyto cesty se dostaly na Západ.
Stejně jako se ve 20. století začalo rozšiřovat povědomí o józe také na Zapad, stejně tak se Evropané dostávali do kontaktu s mantrami.
Opravdový boom „mantrování“ přišel od konce 60. let 20. století. Tehdy se v atmosféře experimentování s alternativními způsoby života a hledání jeho duchovního smyslu do Indie vydali slavní Beatles a navštívili ášram Maharišiho Maheše Jógiho v Rišikéši v Indii. Tam studovali transcendentální meditaci (meditační techniku postavenou na opakovaní mantry). Tato technika se stala posléze na Západě velmi populární. Člen Beatles, George Harrison, v roce 1970 nahrál slavnou píseň My Sweet Lord, ve které zazněla i mahámantra: Hare Kršna, Hare Kršna, Kršna Kršna Hare Hare Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare. Vedle toho natočil také album Radha Krishna Temple, které obsahovalo řadu manter v západních aranžích, z mnohých z nich se staly hity a mantry se tak celosvětově dostaly mezi široké masy. Harrison také aktivně podporoval mezinárodní hnutí Hare Kršna, které na Západ přineslo tradice kírtanů a pouličního skupinového zpěvu manter doplněné také o tanec (tzv. harinám). Takže ve velkých městech na Západě postupně nebylo prakticky nikoho, kdo by o mantry v této extatické podobě „nezavadil“.
A jak to bylo dál, můžeme vidět i dnes. Známe jména jako Henry Marshall, Krishna Das nebo Deva Premal. Stejně jako texty manter převedených do různých hudebních žánrů od reggae po metalové úpravy.
Shrnutí
Slovo mantra v užším významu znamená posvátnou formuli a ve védských dobách byla byla recitována při dodržování striktně daných pravidel, která umocňovala její účinek a pomáhala mysl uvádět do meditačního stavu. Postupem času se termín mantra rozšířil a dostal podobu i náboženských písní vyjadřujících lásku a oddanost k Bohu. Tato podoba na první pohled barvitější a blýskavější do sebe později „nasála“ i původní védské mantry. Dnes tedy můžeme slyšet například posvátnou Gájatrí v lecjakých hudebních úpravách. Přestože nám to může znít libě a můžeme mít pocit, že to je velmi duchovní a povznášející, měli bychom zároveň vědět (a případně to i vyzkoušet), že původně tyto mantry byly určeny k recitaci a že touto cestou z nich můžeme dostat kvalitativně jiný prožitek a účinek pro naši mysl.
Autor textu děkuje za inspiraci Evě Šafránkové, která se věnuje recitaci védských manter (www.evasafrankova.com/sanskrt)