V předchozích dílech našeho seriálu jsme viděli, že to, jak vnímáme jógu dnes, bylo výsledkem dlouhého vývoje. Že pojetí jógy zaměřené na ásany a relaxaci je reakcí na potřeby moderní doby. Ať již na ásany (myšleny ty „nemeditační“), nebo na relaxaci se důraz přesouval postupně v závislosti na celosvětovém trendu rozvoje tělesné kultury a péče o zdraví. Tato jógová revoluce – nebo někdy se etkáme s termínem „jógová renesance“ se odehrála přibližně před 100 lety. 

Nyní se dostáváme k dalšímu prvku, který i lidé jógou nepolíbení řadí mezi hlavní jógové pilíře – a to je pozornost, kterou jóga věnuje dechu a jeho ladění skrze různé dechové techniky. I zde došlo k jistým posunům – což je logické, neboť se v průběhu času měnil smysl jógové praxe. Ta od snahy o konečné osvobození ze samsáry (věčného koloběhu života a smrti) přes zásadní ovlivňování proudu energií v těle dospěla ke své dnešní podobě, kterou dobře známe. V následujícím textu se podíváme, jaké pozornosti se dech a snaha o jeho kultivaci těšily v průběhu času.  . 

V indickém prostoru je dech v podstatě odjakživa považován za základního nositele životní síly a těší se velké vážnosti. Důležitost dechu pěkně zdokumentuje příběh z Brhadárjankópanišady (jedné z nejstarších upanišad, upanišady jsou indických posvátná písma, jakýsi základ pro všechny indické původní duchovní školy). Ve zmiňované scéně se jednotlivé životní funkce těla (řeč, zrak, sluch, mysl a dech) přou o to, která z nich je nejdůležitější. Rozhodnou se, že o výsledku jejich hádání rozhodne poměrně jednoduchý test – každá z funkcí má na rok opustit tělo, aby se ukázalo, jaký to bude mít vliv. Následně se tak stane a účinky si asi každý dokážeme představit. Jako poslední se hotoví k odchodu dech, jenže ostatní funkce ho zastaví, protože si uvědomí, že bez dechu by tělo nemohlo přežít. Tím celá věc uzavřena a dech se těší ze svého vítězství.
Dech, resp. životní síla prána, je rovněž považován za nositele vědomí a jistý tmel, který propojuje tělo a delší jemnější vrstvy lidské bytosti. To má svoje zákonitosti a skýtá to i praktické využití pro duchovní cestu. Již ve zmiňovaných upanišadách nacházíme pasáže osvětlující souvislost mezi pohybem prány v těle a pohybem mysli. Zastavením toku prány (tj. dechu) dojde i k zastavení mysli a adept duchovní cesty pak může prohlédnout svou pravou podstatu a také povahu okolního světa. To byl od začátku cíl jógové cesty – ovládnout smysly a mysl a dosáhnout pravého poznání. V tomto snažení mohl dech velmi pomoci, což je důvodem, proč mu byla věnována patřičná pozornost, a to zejména okamžikům zastavení dechu – tzv. kumbhakám. 

Pránájáma v jógových textech

Když toto uvážíme, nepřekvapí nás, že pránájáma je jednou z částí Pataňdžaliho osmidílné stezky jógy. I zde se pohybujeme v naznačených intencích. Kontrola dechu (reps. pohybů prány), který se postupně prodlužuje a zjemňuje, pomáhá odstranit závoj bránící poznání a připravuje mysl na koncentraci, čímž se adept přibližuje konečnému osvobození. Pataňdžali se zmiňuje také o čtvrtém typu pránájámy, který přesahuje ty ostatní (nádech, výdech a zastavení dechu).  Toto spontánní zastavení dechu má dle něj největší efekt. Podobně, jak jsme viděli u ásan, se v Jóga sutrách nesetkáváme s propracovaným popisem konkrétních technik.

Ve středověku se rozvinula praxe hatha jógy, jejímž cílem bylo ovlivnit žádoucím a zásadním způsobem ovlivnit tok energie v těle a docílit toho, aby se probudila hadí síla (kundaliní), která následně od kořene páteře vystoupá vzhůru centrálním energetickým kanálem (sušumnou). To s sebou nese žádoucí stav mysli a také celou řadu efektů, kdy fyzické tělo dosáhne dokonalosti a zvláštních schopností (siddhi). 

 Vzhledem k tomu, že životní síla je úzce propojena s dechem, v hathajógových textech najdeme popis konkrétních dechových technik. (Ne)překvapivě mezi nimi najdeme techniky známé a používané na dnešních jógových lekcích. V následujícm stručném přehledu se zastavíme u těch nejznámějších a popíšeme, jaké měly mít efekty dle středověkých hatha jóginů.

Začneme s technikou nádí šodhana (očista nádí), ktero doporučovaly začít i středověké texty. Jedná se o dnes často používané střídavé dýchání, kdy se nadechuje a vydechuje střídavě jednou nosní dírkou. Tuto techniku „obohacenou“ o zádrže dechu je dle hathajógových písem nutné provádět čtyřikrát denně – ráno, v poledne, večer a o půlnoci. Pokud toto bude adept provádět po dobu tří měsíců, jeho nádí budou očištěna. Toto vyžaduje z dnešního pohledu nemalé úsilí by mělo vést k tomu, že tělo adepta se stane ohebným a hubeným, bude vyzařovat energii a trávicí oheň bude velmi silný. 

Velmi podobnou technikou, také často zmiňovanou hathajógovými texty je  súrja bhédana. Jedná se opět o střídavý dech, ovšem pokaždé se nadechuje pravou nosní dírkou a vydechuje levou, aby se podpořila činnost slunečního nádí ústícího do pravé nosní dírky. Tato technika, která by měla být často opakovaná dle textů očišťuje lebku, odstraňuje dysbalance váty v těle a také z něj odstraňuje parazity.

Dech udždžají je charakteristický svým šumivým zvukem. V moderní józe je velmi často používaný při dynamické praxi ásan. I tento dech najdeme ve středověkých textech. Jen při jeho popisu narazíme na jisté odlišností od toho, jak s tímto dechem pracujeme dnes. Je zmiňováno, že tento dech může být praktikován v sedě, ve stoje či v chůzi a nebo v pohybu – což nevylučuje jeho využití při provádění sestavy pozic, jak dobře známe z lekcí vinyasa jógy. Ovšem zatímco dnes nadechujeme a vydechujeme plynule oběma nosními dírkami, tak se v  textech dozvíme, že po nádechu oběma nosními dírkami následuje zádrž dechu a po ní výdech měsíční nádí (tj. levou nosní dírkou).Tento způsob dechu zbavuje ohně v hlavě, očišťuje hrdlo od hlenu (kaphy), zbavuje otoku nádí (pozn. pojem nádí vedle energetických kanálů mohl označovat také nervy nebo cévy) a celkově vyrovnává energii v těle. 

Následující technika má i dnes své místo v jógové praxi – jedná se o bhastriku, rytmický dech ve stylu kovářských měchů, podle kterých má své jméno. Dnes jej známe jako intenzivní dech, kdy se snažíme zhluboka prodýchat celé tělo a nebo jeho jednotlivé části. Původní popis ovšem hovoří o malém množství vzduchu rychle nadechovaným a vydechovaným v oblasti srdečního centra. Když je adept tímto dýcháním unaven, nadechne pravou nosní dírkou, zadrží dech a poté vydechne levou nosní dírkou. 

Efekty tohoto cvičení jsou dle dávných hatha-jóginů závratné – vedle toho že očišťuje hrdlo od žluči, probouzí hadí sílu (kundaliní) a proráží tři uzly (granthi) bránící k jejímu vzestupu a ještě navíc je její praxe příznivá a příjemná. Kdyby snad toto samo o sobě nestačilo jako motivace, texty přidávají, že je povinností každého správného jógina bhástriku praktikovat.

Také dnes se především v Indii (vzhledem k podnebí) můžeme setkat s dechovou technikou šítalí, což je chladivý dech, kdy nadechujeme ústy skrze srolovaný jazyk a následně vydechujeme nosem. Tato technika redukuje horkost způsobenou přebytkem pitty a odstraňuje související problémy se zažívacím ústrojím. Tím její účinky dle středověkých spisů nekončí, neboť také ničí působení různých jedů v těle. 

Další takovou dodnes používanou technikou je brahmarí – dech s typickým „bzučivým“ zvukem. V Hatha józe pradípice (nejdůležitější středověký hathajógový text z 15. století)  je jeho praxe popsána tak, že nádech by měl znít jako zvuk trubce černé včely a výdech a jako samička černé včely. Co se týká účinků tohoto dechového cvičení i tentokrát jsou dle tohoto textu velmi slibné – adept se stane Pánem jóginů a jeho mysl se rozpustí v blaženosti. 

Jen pro zajímavost – v jiném textu, Gherandě Samhitě ze 17. století, najdeme jinou variantu tohoto cvičení, které spočívá v tom, že si adept zacpe uši a naslouchá vnitřnímu zvuku. 

Vedle těchto technik byly zmiňovány i další dnes ne tolik známé jako múrčha, nebo pláviní. Vedle toho také sítkarí – podle popisu relativně jednoduchá technika, kdy adept nadechuje skrze ústa vydávaje syčivý  a následně vydechuje nosem. Ovšem ty účinky! Adept se stane druhým Kámadévem (božstvem lásky), který bude obdivován všemi jóginími (ženskými adepkami jógy), vedle toho získá kontrolu nad procesem tvoření i zániku a je osvobozen od hladu, žízně, spánku a lenosti.

Na tomto místě je dobré udělat malou odbočku a zamyslet se nad smyslem uváděných účinků. Asi jsme si všichni povšimli, že se zdají dnešní optikou výrazně nadhodnocené až přehnané. Může se jednat o snahu upoutat možné adepty. Nejen dnes, ale i tehdy fungovalo něco jako „duchovní trh“ a bylo jistě záhodno adeptům slíbit něco více než „konkurence“. Další možné vysvětlení říká, že toto „přehánění“ bylo jistou rétorickou figurou, která měla zdůraznit důležitost uváděných technik.
Vedle toho různých jiných jmenované techniky mají často také očistný efekt a působí na vyvažování základních substancí v těle, při jejichž popisu je využíváno ájurvédského názvosloví. Očistné techniky (šat karmy), které plní podobnou funkci, totiž nebyly ve středověké hathajóze používány všemi školami. Jak se dozvídáme z Hatha jóga pradípiky, dle některých učitelů se očista těla a jeho základní vyvážení, které je předpokladem pro další energetickou práci, děje právě prostřednictvím pránájámy. Čistota a očista na více úrovních byla s pránájámou úzce spjata. Pasáže textů věnované pránájámě zpravidla začínaly tím, jak by mělo vypadat místo, kde by uváděné techniky měl adept provádět a jakou by měl dodržovat dietu. Původně tedy pránájáma znamenala výrazně více, než pár dechových technik v rámci jógové lekce, která dnes kolikrát nepředpokládá nějakou přípravu nebo návaznost.  

Zmiňované techniky byly považovány za přípravné – neboť pomáhaly tělo očistit a vyrovnat z hlediska základních substancí. Byly ale považovány za přípravné i z hlediska hlavního cíle pránájámy, kterým bylo dosažení spontánního zastavení dechu – tzv. kévala kumbhaky. Zde se dostáváme k tomu, že právě okamžik zastavení toku prány byl pro jóginy tím nejzajímavějším z hlediska možnosti se „podívat“ hlouběji pod závoj běžného vnímmání reality. Hathajógové texty hovoří o tom, že jógin ovládnuvší kévala kumbhaku je nezávislý na nádechu a výdechu a může zadržovat dech dle svého přání. Když je dech zadržen, jak již bylo řečeno ustanou pohyby mysli a adept vnímá nejvyšší realitu, zároveň centrální energetický kanál sušumna je otevřen a kundalini může stoupat.

Moderní doba 

Jak známe z dnešních lekcí i v dnešní době jsou používány jmenované techniky. Pravda děje se tak v jiném kontextu a s jiným cílem. Velkou péči jejich převodu do moderní doby věnoval Svámí Kuvalajánanda (JD 4 2021) Ten se věnoval vědeckému zkoumání účinků jógových technik a ty dechové rozhodně neopomněl. Na základě svého výzkumu vyvrátil ve své době populární mýtus, že hlavním přínosem pránájámy je zvyšování hladiny kyslíku v těle. Naproti tomu hlavní přínos pránájámy shledával v jejím blahodárném působení na nervový systém. 

Moderní doba také přinesla novinku, která se ujala tak dobře, že dnes tvoří základ jógového dýchání – a to je plný jógový dech. Jak jste mohli zaznamenat v našem stručném historickém exkurzu nebyl zmiňován a  nebylo to náhodou. Informace o něm totiž ve starých textech nejsou. Při pátrání po něm se totiž dostaneme „pouze“ na začátek 20. století k dílu ve své době vlivného Yogiho Ramacharaky, kterým ve skutečnosti nebyl nikdo jiný než původem americký právník W. W. Atkinson (více o něm v JD 3/2024), který pouze publikoval pod indickým pseudonymem. Tento způsob dýchání byl v jógovém kontextu představen v knize Hindu Science of Breath. Atkinson ve své knize, která je mimochodem stále na trhu, vycházel z mylného předpokladu, že to nejdůležitější je prostřednictvím dechu tělu dodat co možná nejvíce kyslíku.  Každopádně plný jógový dech se od něj rozšířil do všech důležitých jógových učebnic a nejen v nich zůstal dodnes, jak můžeme lehce zjistit při návštěvě v podstatě jakéhokoliv jógového studia.