Vždycky jsem ty řeči o tom, jak se někdo bojí cvičit sám „bez dozoru“, bral jako nepříliš dobrou výmluvu maskující nedostatek vnitřního žáru (ano, správně tím rozumíte lenost, jednu ze zásadních překážek na cestě😉).
Ale co když na tom něco je? Vždyť jóga nikdy nebyla a ani dnes není bezpečná. S trochou nadsázky, kdo si u ásanování alespoň „trochu“ neublížil, jakoby nikdy pořádně necvičil😂. Zápěstí, bedra, kolena, krk – a vlastně by výčet různých částí těla mohl vesele pokračovat – naštěstí v těle máme limitovaný počet kostí a svalů. Nejen milovníkům katastrofických filmů doporučuji příslušnou kapitolu knihy Jóga,: fakta a mýty. A podobné statistiky a příběhy bychom jistě našli i u jiných pohybových aktivit.
„Osudnou“ se vám může stát „obyčejná“ chůze, ano, klidně po rovině a klidně za střízlivého stavu – a váš kotník už nikdy nemusí být jako dřív. U otevírání dveří si klidně vyhodíte žebro… A mohli bychom jít dál a dál.
Smyslem není Vás vyděsit (to jsem možná mohl napsat na začátek tohohle textu😉). Ono totiž nikdo nevymyslel žádný lepší prostředek k udržení těla ve formě, než je pohyb. Všichni v mém okolí (mě nevyjímaje), kteří v jeden čas měli za to, že je to zbytečné, že stačí sedět (a dýchat /meditovat), se k němu zase pokorně vrátili.
S pohybem se to má tak, že může zafungovat i přesně obráceně, než jsme tady apokalypticky vylíčili. Může a častokrát zafunguje i obráceně. Dobře mířený pohyb může pomoci od bolesti. Může poskytnout slovy nevyjádřitelnou úlevu. A nebo nám jenom dělá dobře to, že tělem pohybujeme – že jej používáme k tomu, k čemu bylo navrženo a určeno.
My fanoušci pohybu jej často bereme jako něco samozřejmého. Jsme zvyklí na to, že naše tělo nějakým způsobem funguje. Své běžné „ládování se“ do pozic bereme jako své základní právo, a ne jako priveligium a dar. Se stejnou mírou automatiky očekáváme, že nám k němu naše tělo bez odmluv poslouží a ještě se mu to bude dokonce líbit. Ne vždy tomu tak je a my jsme častokrát sami k sobě málo upřímní ve vyhodnocování toho, co nám tělo říká.
Samozřejmé není nic. Okamžiky, kdy si to uvědomujeme, nejsou vždy příjemné, ale jsou velmi potřebné.
Jen takový „detail“ jako ukopnutý prst vám kompletně překope např. Pozdrav slunci nebo cokoliv. Vyhozené žebro vás dostane hodně blízko k zemi. Nikdy nevíte, kdy se všechny možné vlivy nasčítají a vaše tělo podlehne… Ať již při nějaké vrcholné ásaně, a nebo cestou do koupelny.
Řešením není se bát, nebo se „nebezpečným“ pohybům vyhýbat.
Řešením je oslavovat každý pohyb – být vděční, že můžeme… A vnímat tento velký dar s jistou posvátnou bázní, že nic není napořád a že každý okamžik může přinést nečekané vyústění… ať již nahoru, nebo dolů. Jako celý Život.