Lidé se mě ptají na moje jógové začátky. A já tomu rozumím. Jen mám pocit, že jsem způsobil celou řadu nedorozumění. Rád bych je alespoň touto formou pokusil alespoň trochu vysvětlit.
Vždycky, když řeknu, že k józe mě přivedl můj táta, posluchači, kteří jsou zároveň rodiče, přestanou poslouchat – občas prohodí něco jako: „Takže je tu šance,“ – ma začnou snít. Jejich snění je zpravidla neopustí ani při setkání se svým potomkem. No a pak to přijde: jemná manipulace, tvrdá manipulace, nucení nebo výměnný obchod. Na tomto místě bych chtěl důrazně varovat před tím, aby uvědomnělého jóga-rodiče napadlo převzít výuku jógy svého potomka (nebo jiné členy rodiny s čestnou výjimkou domácích zvířat) osobně. Nicméně, ať již zvolíte nátlak nebo obchod, čeká vás tvrdá srážka s realitou. A tímto se chci veřejně omluvit všem, kteří byli do jógy nuceni svými rodiči na základě mého příběhu. Snažil jsem se to vysvětlit, ale byl jsem oslyšen. Rozumím tomu, pokušení bylo zkrátka příliš velké.
O co jde? V tom příběhu totiž nejde zas až tolik o to, jak k tomu setkání došlo (tím nechci svému tátovi brát kredit), ale mnohem více šlo o to, co tomu setkání předcházelo. Víte, že nejsem fanoušek jógových klišé, nicméně jedno tu s dovolením použiji. Říká: „Je-li žák připraven, učitel se vždycky najde.“ Takže jde o to být připraven. Co to znamená být připraven na jógu – lidé, kteří se s ní doopravdy potkají za sebou většinou mají nějakou krizi. Když jsem se tuhle bavil se svými spolu-cvičenci, zjistil jsem, že jsme pestrá směska předchozích zkušeností s alkoholem, drogami, vyhořením, depresí, pocitu existenciální tíhy a jiného podobného. Tím tedy nechci apelovat na rodiče, aby cíleně vystavovali své děti náročným životním situacím (což jako rodiče děláme jen tak „mimochodem“) nebo návykovým latkám. Jen pro pořádek;-).
Aby to do sebe mohlo „zaklapnout“, dostáváme se opět ke kvalitě śraddhā. „Srdce vložené do cesty“ v tomto případě znamená, aby člověk byl natolik otevřený, že na sebe nechá jógu upřímně působit. To se děje zpravidla v situaci, kdy člověk pochopí, že to, jakým způsobem se svým životem zacházel, nevede k požadovanému cíli (pocitu plnosti a štěstí). Možná ještě „lepší“ je, když člověk ztroskotá a zjistí, že neví, jak dál. Třeba v mém případě šlo o to, že jsem byl čerstvě po rozchodu, strávil jsem více jak týden v nemocnici (já takový mladý a vitální mezi těmi nemocnými a staršími) a počet sklenic, kterým jsem se podíval na dno, byl tak vysoký, až začalo být velmi podezřelé, že se tam neskrývalo nic, proč by to stálo za to opakovat. Zároveň jsem před tím – shodou náhod – shodil svou „bujnou“ kštici. Do své první jógové lekce tedy nastoupil s tím, že už nemám, co bych mohl ztratit nebo na čem lpět.
Dalším, co je dobré mít na paměti, je, že rozhodující bývá osobnost učitele a to, co se na tom jógocviku odehrává. Ano, tady si můžeme odsouhlasit, že některé styly nemají s jógou nic moc společného. Ale já říkám zaplaťpánbůh za to, že jsou. Kdybych tenkrát poprvé šel na lekci jógy, jak ji dnes vedu, pravděpodobně bych zemřel nudou a nic z toho následujícího by se neodehrálo – a ani byste si nemohli nyní číst tento text. Ještěže existuje něco jako power jóga a jiné urputné lámání – to mohlo totiž zprostředkovat zážitek bytí ve svém těle i takovému ignorantovi s kvalitou propriocepce blízkou ohoblované fošně, jako jsem byl tenkrát já.
Ještě jednou se tedy omlouvám všem, kteří byli do jógy nuceni na základě mého příběhu. Prosím ale, buďte ke svým rodičům laskavý. Velmi pravděpodobně pro ně jóga znamená tolik a tolik změnila jejich život k lepšímu (což možná napoprvé na kluzké jógamatce čpící vůní gumy v nemožné pozici nedoceníte), že ji považují za to nejlepší, co je v životě potkalo. A měli pocit, že by tento zážitek z čiré lásky, měli zprostředkovat i vám. Buďte na ně laskaví. Možná si najdete něco svého. Možná to za pár let sami pochopíte. Nicméně jóga může být v podstatě cokoli, co vám dělá radost a dostává vás blíže vyrovnanosti a harmonii, a tím se dostáváte i více sami k sobě.
