Text otištěný v časopse Jóga dnes 3/2025
Když vstoupíme do libovolného jógového studia, zcela jistě potkáme na sebe navazující duhové barvy – mohou být na láhvi na vodu, na náramku, který nás má harmonizovat, nebo v podobě barevných lotosů na jógamatce. Automaticky tyto prvky přiřazujeme k čakrám a to nemusíme být nějaký velký znalec jógové filosofie a energetiky. Toto duhové spektrum proniklo do naší kultury a krom jiného má obrovský komerční potenciál. Dnes si již neuvědomujeme, že to, co dnes vnímáme jako samozřejmé a vycházející z dávné tradice, muselo urazit velký kus cesty. Cesty, co začala v tajných tantrických textech, a přes nejednu zatáčku a křižovatku západního i indického okultismu, chromoterapii a západní psychologii, a která symbolicky vyvrcholila v roce 1990, kdy herečka Shirley McLaine v Tonight Show před celou americkou veřejností u televizních obrazovek připevnila moderátorovi Johnnymu Carsonovi na tělo a hlavu barevné kruhy reprezentující čakrový systém. Cesta to byla dlouhá. A jak už to tak bývá – cestou se něco ztratí, něco pozmění a také něco nového získá. A jak se říká na konci cesty zpravidla stojí někdo jiný než na jejím začátku.
Čakry ve starých textech
Slovo čakra je dnes nototricky známé, pro jistotu připomeneme, že v sanskrtu toto slovo znamená kolo, disk nebo kruh. Tento pojem je primárně spjat s tantrickými tradicemi, které dosáhly největšího rozkvětu mezi lety 600-1300 n. l. V praktickém slova smyslu jsou čakry (někdy označených také jako slovem padma (lotosy), ádhára, nebo lakšjá (ohnisko) ohniskové body pro meditaci v lidském těle, vizualizované jako struktury energie připomínající disky nebo květy v místech, kde se sbíhá řada nádí (kanálů nebo meridiánů). Jejich systémy jsou velmi rozmanité a fluidní, nicméně tyto „body“ se obvykle nacházejí na místech, která mame spjata s prožitky emocionální a / nebo duchovní energie. To je důvod, proč jsou centra, která se vyskytují ve všech systémech: konkrétně se jedná o podbřišek (neboli sexuálním centrum), oblast srdce a temeno hlavy. V těchto místech lidé na celém světě prožívají emocionální i duchovní jevy. Ostatní místa se liší v závislosti na konkrétní tantrické linii nebo technice. Setkáme se tedy s popisy pěti čaker, šesti čaker, sedmi, devíti, deseti, dvanácti, jednadvaceti nebo i více.
Jistě nás napadne otázka: „Jak je to možné?“ V podstatě jednoduše. Čakry z tantrických textů nemají být pevně dané skutečnosti, které můžeme objektivně zkoumat. To také zjistil dle tradovaného příběhu někdy v roce 1855 Dajánanda Sarasvatí, pozdější zakladatel spolku Ārya Samāj. Ten pitval nalezené mrtvé tělo a byl velmi zklamán, když v něm nic, co by připomínalo čakry, neobjevil.
Není divu, protože popisy a obrazy, které nalézáme v tantrických textech, nebyly míněny tak, že tyto „útvary“ – lotosy různých barev s různými počty okvětních lístků – se opravdu nacházejí v lidském těle. Spisy naproti tomu předpokládají, že si adept vizualizuje na jistých místech v těle jemnohmotný „objekt“ z barevného světla ve tvaru lotosu a nebo točícího se kola a v něm posléze aktivuje mantrické slabiky. Jinými slovy: texty nepopisují, co v těle reálně EXISTUJE, ale co si má adept VIZUALIZOVAT.
Pokud toto uvážíme, zmiňované odlišnosti počtů čaker a jejich umístění dávají smysl. Nicméně co měly čakrové systémy společné, bylo, že fungovaly jako šablona pro njásu (doslova „umístění“), což znamená postupnou instalaci manter a energií božstev na konkrétní místa jemnohmotného těla.
Postupem času – zhruba od dvanáctého století, s rozvojem hatha jógy, se ustálilo šest čaker, jejichž umístění přetrvává i v moderním západním systému: hráz (mūlādhāra), pohlavní orgány (svādhiṣṭhāna), pupek (maṇipūra), srdce (anāhata), hrdlo (viśuddhi) a bod mezi obočím (ājñā). Z tohoto čakrového systému, v odborné literatuře nazývaného zpravidla 6+1 (protože sahasrára, tisícilistý lotos na temeni hlavy, není technicky vzato čakra – ty jsou podle definice pronikány energií Kuṇḍaliní, zatímco sahasrára je jejím konečným cílem a domovem).
Čakry a jejich dávná symbolika
V původních pramenech každá čakra, zpravidla v podobě květu lotosu, nesla na okvětních lístcích slabiky sanskrtské abecedy – zvuky sanskrtu byly vnímány jako jedinečně silné vibrace, které tvoří účinnou součást praxe. Při výše zmiňované njáse byla vizualizována konkrétní mantrická slabika na daném místě (okvětním lístku) v příslušné čakře, zatímco byl tiše intonován její zvuk.
Dále je každá čakra spojena s určitým Živlem (již od časů sánkhji, nejstarší z tradiční filosofických škol, jsou to: Země, Voda, Vítr, Vzduch a Prostor). V rámci některých technik se počítalo s tím, že adept tyto živly v jednotlivých čakrách postupně rozpouští a tím se přibližuje Absolutnu.
Vedle toho jednotlivé čakry byly propojeny s určitým hinduistickými božstvy (jednotlivě nebo v páru reprezentující ženský i mužský aspekt). Prostřednictvím rituálu pak dochází k nanášení božstev do těla a tím k jeho zbožšťování.
Vše výše zmíněné vytváří jistou mandalu – barevné lotusy s různým počtem okvětních lístků se sanskrtskými slabikami, jantra daného elementu a zpodobnění božstev – jako podklad pro meditaci a mystickou praxi, jež ve svém výsledku přináší duchovní osvobození nebo světské výhody.
Zde se možná dostaví mírné zklamání, neboť z dnešní doby známe celou řadu dalších souvislostí, se kterými jsou čakry propojeny – namátkou drahé kameny, psychologické apsekty, vnitřní orgány a tělesné okruhy a mnohé další. Hned se dostaneme k tomu, jak a kdy bylo původní pojetí přetransformováno do dnes obvyklé podoby.
Čakry v moderním světě
Snad první zmínku o čakrách, kterou mohla zachytit široká anglicky mluvící veřejnost, najdeme v textu Physical Errors of Hinduism z roku 1849. Autorem byl jistý Bipin Behari Shom. Tento mladý indický vzdělanec (nutno podotknout, že své vzdělání získal na Free Church Institution v Kalkatě a na svět tedy hleděl západníma očima) ve svém textu ukazoval, jak je tradiční indické poznání a vědění méněcenné oproti moderní vědě. Krom jiných disciplín jako botanika, chemie či astronomie se ve své eseji dotkl také anatomie. V rámci toho představil dva staré tantrické nákresy jemnohotného těla, která vzal doslovně a podle vzoru „při pitvě jsme nic takového nenašli“ je odsoudil jako pavědecké a méněcenné.
Mnohem většího „zastání“ se čakrám dostalo na půdě Tesofické společnosti. Této okultní organizaci založené v New Yorku roku 1875, která vnímala „mystický Východ“ jako zdroj prastaré náboženské moudrosti jsme se věnovali v předchozích dílech našeho seriálu (JD 4 a 5/2023). Helena Blavatská a Henry Olcott, zakládající členové této společnosti, se poměrně rychle přesunuli do Indie, aby byli co možná nejblíže ke „Zdroji“. Společnost vydávala časopis The Theosophist, který sdružoval teosofy indického i západního původu. Vzniklo tak zvláštní společenství lidí, kteří se ocitli v rozporu s tradicemi svých původních kultur. Indové, většinou západně vzdělaní příslušníci vyšší třídy, chtěli rekonstruktovat své náboženské dědictví, aby vyhovovalo moderním hodnotám (viz článek v JD 2/2024 o Svámím Vivékánandovi). Na druhé straně západní teosofové chtěli své učení primárně vzešlé ze západních esoterických systémů (jako je spiritualismus, mesmerismus, svobodné zednářství, rosenkruciánství a další) obohatit o exotické duchovní koncepty a zároveň dokázat, že Učení, o jeho univerzalitě jsou přesvědčeni, je přítomno i v duchovní tradici staré Indie. Došlo tedy k výměně hodnot a syntézi myšlenek, která jak vzápětí uvidíme, posunula čakry na novou úroveň, odrážející potřeby moderní doby.
Tento přenos byl ovlivněn teosofickou vírou, že esoterické znalosti dávných civilizací budou nakonec potvrzeny pokrokem moderní vědy, čímž by se prokázala jejich účinnost i pro skeptickou mainstreamovou společnost.