Článek napsaný pro časopis Jóga Dnes (září 2024)
V předchozích dílech našeho seriálu jsme představili moderní jógové průkopníky, kteří se zasloužili moderní jógovou renesanci na začátku 20. století a zasloužili se o export jógy na Západ a do celého světa. Poté jsme svou pozornost stočili ještě hlouběji do historie a vnímali myšlenkové proudy, které na Západě umožnily přijetí jógy a které se s moderní jógou navzájem ovlivňovaly.
Nyní půjdeme ještě hlouběji do historie – nebudeme se již zastavovat v období přelomu 19. a 20. století jako dosud. Na své cestě se budeme zaměřovat na vybraná témata, která jsou pro moderní jógu typická. Prvním takovým tématem budou ásany. Tato volba je logická – běžný člověk si praxi jógy spojí v první řadě s pozicemi. Ty jsou pevným základem moderní jógy, někdy se hovoří o moderní posturální józe. V našem dnešním povídání se podíváme na to, jak se v průběhu času měnilo vnímání ásany, jak měnily jejich počty a typy v průběhu času.
Ásany u Pataňdžaliho
Svou cestu začneme u Jóga súter – základního textu jógové filosofické školy ze čtvrtého století našeho letopočtu. Je již v podstatě notoricky známé, že Pataňdžali se při popisu svého systému aštánga jógy – osmidílné stezky jógy – kde ásany tvoří třetí pilíř, samotným pozicím příliš nevěnuje. Ve třech sútrách (z celkového počtu 195, což samo o sobě může napovědět, jakou roli ásany hrály v jeho systému) věnovaných ásaně nejmenuje žádné konkrétní pozice, nicméně stanovuje vlastnosti, jaké by měly mít. Ásana dle Pataňdžaliho by měla být pevná, stabilní (sthira) a zároveň uvolněná, příjemná (sukham). To bylo velmi žádoucí, protože při praxi jógy v té době nešlo o pozici samotnou, ale o to, aby v ní „uvelebený“ adept mohl provádět další techniky (jmenované další díly stezky, tj. pránájáma, koncentace a meditace). Primární význam slova ásana v sanskrtu v té době byl sed, případně se pojem vztahoval k tomu, na čem se za účelem meditace sedávalo. Až později, ve středověku, se pojem ásana rozšířil a vztáhl se na jakoukoli tělesnou pozici, a to nejen jógovou. Nicméně nepředbíhejme a vraťme se zpět k Pataňdžalimu. Ten vedle zmiňovaného popisu vlastností správné pozice (vsedě) popsal i jak toho žádoucího stavu dosáhnout: a to uvolněním úsilí a nebo pohroužením se do nekonečna. Všechny tři sútry věnované ásanám pak znějí takto: Ásana [se stává] pevnou a pohodlnou (sthirasukha) prostřednictvím uvolněním úsilí nebo pohroužením se do nekonečna. Pak vymizí ovlivňování dvojicemi protikladů (2.46-2.48).
Aby naše první zastávka nebyla taková „dietní“ bez žádných konkrétních pozic, je dobré zmínit, že nejstarší komentář k Jóga sútrám uvádí seznam 13 ásan – a je to nejstarší seznam pozic v sansrktské literatuře. Vzhledem k výše uvedenému asi nepřekvapí, že 11 z nich jsou pozice vsedě (nechybí mezi nimi dodnes ikonická padmásana, pozice lotosu). Dvanáctá z nich je vleže na zádech a poněkud překvapivě se nejmenuje šavásana, nýbrž parighásana („lehni si na zem jako tyč“). A poslední pozice je nepopsaná – má to být jakákoli pozice, ve které se adeptu nejlépe podaří naplnit výše zmiňované kvality stability a uvolnění.
Středověká hatha jóga
Desáté století začalo období, kdy se stala dominantní praxí hatha jóga – ovšem přestože tento název velmi dobře známe z rozvrhů jógových studií, rozhodně se nejednalo o pojetí, které vyznáváme dnes. Středověká hatha jóga byla primárně postavená na praxi pránájámy, muder (energetických gest) a bandh (energetických uzávěrů). Jejím ultimátní cílem bylo dosažení tělesných dokonalostí (siddhi) a nesmrtelnosti. Tomuto zaměření a obsahu praxe odpovídal i rejstřík používaných ásan, které máme doložené z hatha-jógových textů. Opět dominují sedy – velké popularitě se těší již zmiňovaná padmásana, k ní se často přiřazuje siddhásana (jiná varianta překříženého sedu) a další různé varianty sedu, kdy zkřížené nohy zaujímají různé pozice, pro dnešního běžného člověka obtížně představitelné, natož proveditelné.
Z dnešního pohledu, kdy většina lidí praktikujících jógu se k pozicím staví podle hesla „čím víc pozic znáš („umíš“), tím víc jsi jogínem,“ se zdá zvláštní, že některé texty popisují jen jednu pozici. Případně jich nabídnou více (např. dvě nebo čtyři), ale apelují na adepta, aby si vybral JEDNU a tu praktikoval. A opět připomínáme, že nešlo o samotnou pozici, ale o to, co v ní bylo prováděno, tj. pránájáma, mudry a bandhy.
Pro náš popis – dosud poměrně monotónní – je dobře, že se pozvolna začínají objevovat i jiné než meditační pozice vsedě. Začalo to velmi pozvolna, ve 12. století se v textu Vašišta samhitá objevují první nemeditační pozice. Z pohledu dnešní praxe se nečekaně jedná o majurásanu (pozici páva), což je poměrně náročná balanční pozice na rukou, kterou doprovázela kukuttásana (pozie kohouta), opět balanční pozice na rukou, kdy ruce jsou provléknuty skrze nohy založené v lotosovém sedu.
Po tomto nesmělém začátku „cvičebních“ pozic začalo přibývat. Vrcholné dílo středověká hatha jógy – Hatha jóga pradípiká z 15. století – vyjmenovává 15 ásan s tím, že poměr těch vsedě a těch „nemeditačních“ je vyvážený. Z dnes používaných pozic se zde setkáváme např. s paščimottanásanou (předklon vsedě s nataženýma nohama, někdy česky označován jako pozice kleští), matsjédrásanou (rotace vsedě se specificky poskládanýma nohama), již zmiňovanými balančními pozicemi na rukou (majurásana a kukuttásana), dhanurásanou (dnes hojně používnou pozicí luku vleže na břiše, která se ale soudě dle popisu v textu praktikovala jiným způsobem, než je dnes obvyklé, pravděpodobě vsedě) a nechyběla ani dnes oblíbená šavásana (relaxační pozice mrtvoly vleže na zádech). Každá z těchto pozic ale měla v systému hatha jógy jiný smysl než dnes. Nešlo o rozhýbání těla nebo jeho posílení, ale o energetické, příp. léčebné působení každé jednotlivé pozice.
Ke jmenovaným ásanám můžeme připočíst i některé mudry – slovo mudrá si dnes spojujeme především s gesty rukou, ale v hatha-jógovém pojetí energetické gesto často zaujímalo celé tělo. Např. viparita karaní mudrá (viparita karaní v dnešní józe označuje pozici „zalomené“ svíčky) byla popsána jako převrácená pozice, kdy ze stručnosti popisu nejsme schopni posoudit, zda se jednalo o stoj na hlavě (dnes známý jako šíršásana) nebo o stoj na ramenou (svíčka, sarvangásana), mahámudrá zase svým popisem na první pohled připomíná dnešní džanu šíršásanu (předklonová pozice v sedě, kdy je jedna noha pokrčená v koleni chodidlem přiložená na stehno natažené druhé nohy).
Pozdně středověká hatha jóga
Dosud jsme viděli, že postupně přibývaly „nemeditační“ pozice. V následujících obdobích se jejich nárůst ještě urychloval – máme doložené texty ze 17., 18. nebo 19. století, které obsahují seznamy a popisy desítek pozic, např. text Šrítattvanidhi obsahuje popisy a ilustrace 122 ásan. Některé z nich byly vleže na zádech, jiné na břiše, na zemi, další dokonce počítaly se zavěšením adepta na lano, některé počítaly s dynamickým prováděním a velkou fyzickou náročností.
Nabízí se otázka odkud se všechny ty pozice „vzaly“ a proč jejich počet tak narůstal. Nejprve se zastavme u původu jednotlivých pozic. Již v raných textech jsme mohli narazit na formulaci, že Šiva, božský pán jógy, sám praktikoval tolik pozic, kolik je na světě živých bytostí – tj. 8 400 000 (v indickém počítání 84 lákkhů) a z nich učil 84. Tento počet býval ve starých textech pouze zmíněn a dále byl rozpracován a vysvětlen jen omezený počet pozic. Vedle toho např. Svátmáráma, autor zmiňované Hatha jóga pradípiky, přiznával, že ve svém textu uvádí pouze některé pozice. Z těchto zmínek můžeme usuzovat, že pozic „v oběhu“ bylo více, než uváděly rané hatha-jógové texty. Ty byly velmi stručné, pravděpodobně psané praktikujícími pro praktikující a zaměřovaly se pouze na to nejdůležitější. Zmiňované náznaky, že pozic prováděných hatha-jóginy bylo více, než uvádějí texty, podporují i reliéfy na sloupech chrámu v jihoindickém Hampi (stát Karnátaka) ze 16. století. Jsou na nich zobrazení jógini v pozicích, které nejsou popsány v té době známých textech (a některé z nich objevíme v pozdějších textech). Co se týká vlasního původu nemeditačních ásan, dnes se usuzuje, že jedním z jejich zdrojů byla praxe některých asketů, kteří v rámci své askeze zaujímali různé tělesné pozice. Dalším z možných inspiračních zdrojů mohou být pozice, které v rámci svého tréninku použivali zápasníci a bojovníci.
Narůstající počet pozic v hatha-jógových textech můžeme přičíst jednak rivalitě mezi jednotlivými školami – ty se jednoduše snažily nabídnout více pozic než konkurence (možná se tehdejší doba od té dnešní v jistých ohledech příliš nelišila). Dalším vlivem byla proměna vlastních hatha-jógových textů. Již se nejednalo o stručné poznámky k praxi, ale o delší propracovanější díla častokrát doplněná i obrazovou přílohou. Jejich autory pravděpodobně nebyli pouze hatha-jógoví praktikující, ale spíše učenci. Ti se snažili o to, aby výsledné dílo bylo ucelené a vše bylo podložené. A číslice 84 byla velmi přitažlivá v symbolické rovině – jak jsme již uvedli, 84 pozic učil pán Šiva, a tak snahou každého autora bylo, aby jeho příručka obsahovala „alespoň“ 84 ásan. Tomuto záměru odpovídalo, že rozdíly mezi jednotlivými pozicemi byly častokrát marginální.
V neposlední řadě nešlo jen o pozice – hatha jóga se postupně stávala více fyzickou praxí (v dnešním slova smyslu) zohledňující hodně zdravotní aspekty a jako taková se stávala dostupnou pro větší spektrum lidí.
Přesah do dnešních dnů
Co si z toho vzít pro podobu jógy, jak ji známe dnes? Naznačili jsme, že celá řada pozic z dnešních lekcí se zrodila ve středověké, případně pozdně středověké hatha józe (tj. ještě před kontaktem se Západem). Sem bychom mohli zařadit celou řadu zkrutů, pozic na zemi, převrácené pozice (v pozdějších textech narazíme i na jasné rozlišení stoje na hlavě a stoje na ramenou) a balanční pozice na rukou. Ne vždy se jmenovaly stejně jako dnes – názvy procházely velkými obměnami a častokrát se jedna pozice jmenovala v různých školách různě. Také moderní učitelé ásany často přejmenovávali, aby se odlišili od ostatních.
Čím se však moderní jóga, co se týká podoby pozic, které používá (o způsobu provádění těch středověkých nemáme z textů příliš informací, a tak to nemůžeme kvalitně posoudit), rozhodně liší, je počet pozic ve stoje. V uváděných a častokrát velmi početných seznamech pozic najdeme velmi málo pozic ve stoje. Jsou jisté výjimky – jako uttkatásana (pozice židle) nebo vrkšásana (balanční pozice stromu) a garudásana (balanční pozice orla). Celá řada pozic dnes praktikovaných se na první pohled nápadně podobá cvikům evropské gymnastiky a kalisteniky, případně tyto pozice mohly být součástí tréninkového drilu indických bojových umění. O tom, jak působily mimo-jógové inspirace na podobu moderní jógy jsme pojednali v první řadě našeho vyprávění. Hezky je to vidět na příkladu pozdravu slunci (JD 5/2021) – také ten v jógových textech chybí a jeho cesta k tomu, aby se stal jógovou ikonickou sestavou nebyla vůbec přímočará.
Při zamýšlení se nad rolí ásan v jógové historii je dobré si uvědomit, že zpočátku ásany nebyly tou nejdůležitější složkou praxe, „pouze“ poskytovaly výchozí bod pro další zkoumání a objevování cest, jak se přiblížit opravdovému poznání. Byl bych moc rád, kdybychom i dnes byli schopni k ásanám přistupovat stejně – jako k nástroji, který nám může pomoci sami sebe navnímat z nové perspektivy (bez ohledu na konkrétní formu ásanové praxe) – a ne jako k vysněné formě, kterou je třeba za každou cenu dosáhnout.