Článek vyšel v časopise Jóga dnes 4/2021 (http://jogadnes.cz/)

Jak jsme naznačili v minulém díle našeho povídání, jóga a jógini měli na začátku 20. století jisté reputační problémy. Ony podivné rituály, bojůvky a jiné nonkonformní znaky a chování, např. zmiňované únosy dětí – to vše její pověsti zrovna nepřidávalo. V dnešním díle se podíváme na postavu, která měla zásadní podíl na očištění jógy a její převedení do moderního světa. Ustavil jógu jako tělesnou disciplínu plně srovnatelnou se západními systémy a zasvětil svůj život tomu, aby mechanismy jejího působení na lidské tělo “přeložil” do jazyka moderní vědy. Dnes se budeme věnovat Ganéši Džaganáthu Gunemu, který vstoupil do jógové historie jako Svámí Kuvalajánanda. Nebylo to jeho duchovní jméno, jak by se nabízelo podle označení “Svámí”, nýbrž umělecký pseudonym. Pod tímto jménem vystupoval, když psal nacionalistické básně oslavující velikost Indie a později se k němu vrátil, když stanul v čele instituce, která měla naprosto zásadní vliv na vnímání jógy a její praxi v celé Indii. Také zde můžeme vidět, že v jeho životě rezonovalo velmi silné nacionalistické cítění. To bylo v jistém ohledu typické pro tělesnou kulturu začátku 20. století a étos budování silných národů.

Ganéš Džaganáth Gune se narodil 30. srpna 1883 do chudé tradiční rodiny (otec byl učitel, matka v domácnosti) v Dabhoji v Gudžarátu (stát na západě Indie). V roce 1897 ve věku 14 let se z něj stal sirotek a byl příbuznými – přiliš chudými, aby jej vzali k sobě – poslán na střední školu do Pune. Tu dokončil, přestože si rozhodně nemohl vyskakovat a byl jedním z pravidelných konzumentů madhukari, jídla pro potřebné bráhmanskými rodinami poskytované formou almužen. Po střední škole se Gune mihnul v Barodě (třetí největší město v Gudžarátu) na tamní univerzitě. Jeho studium nemělo dlouhého trvání, neboť se pod vlivem “otce indického nacionalismu” (pod tímto přízviskem je dnes znám Bál Gangadhar Tilak, 1856–1920)připojil k hnutí za nezávislost. Byl nadšeným čtenářem listu Kesari (Lev), hlásné trouby hnutí za nezávislost. Jeho výbušné řádky burcovaly lid, aby bojkotoval britský vliv, na Britech nezávisle se vzdělával a směřoval k samostatnosti. Gunemu toto vše velmi imponovalo a plně se oddal boji za svobodu – složil slib celoživotního celibátu, oblékal se pouze do khadi (prosté podomácku tkané látky jako protiklad oblečení z britských látek). Hodně času strávil prováděním nacionalistického kirtanu (zpěvu písní)v kombinaci přednáškami a disputacemi přímo v ulicích a na cestách od vesnice k vesnici. Ve svém buditelském zápalu a v kontaktu s kolikrát negramotnými masami rozpoznal, jak důležitou roli při povznášení národa hraje vzdělání. O vedlo jeho další kroky.

V roce 1907 se vrátil do Barody ke studiu na univerzitě. Nicméně jeho hlavní zájem si získalo studium šastar vidjá – umění zbraní, což bylo sikhské bojové umění ze 17. století, využívající celou škálu chladných zbraní. Jeho učitelem byl slavný profesor Manick Rao. Ten samý Manick Rao dobře známý čtenářům knihy Yoga Body Marka Singletona jako jedna z důležitých postav indické fyzické kultury a boje za nezávislost (jeden z militantních revolucionářů, v jehož pojetí tělocvičny byly místem propagace původní tělesné kultury a sociální péče). Vidíme, že názorově si byli blízcí, ač Guneho k profesorovi původně přilákal článek oslavující dechberoucí vystoupení se zbraněnmi, které Manick Rao předvedl na celoindické přehlídce v Kalkatě.

Manick Rao sehrál velmi důležitou roli v Guneho životě. Nejenže mu v průběhu tří let, co u něj studoval, byl náhradním otcem, ale zároveň jej uvedl do světa tělesné kultury. Ze zkušeností s jeho drilem čerpal Gune i později, kdy se od šastar vidji odklonil. Právě profesorův dril je považován za velmi důležitou inspiraci nejen pro praxi jógy, ale pro tvorbu osnov tělesné výchovy, na nichž se později Kuvalájánanda dost zásadně podílel. A právě tyto osnovy hromadného cvičebního drilu spolu s dynamickou dánskou gymnastikou vytvářely kontext, v němž později v Maisúru Kršnamáčarja vytvořil nové pojetí jógy. Ale to bychom předbíhali a zároveň se dostali mimo téma našeho článku.

Manick Rao a jeho pozorný student se nakonec rozešli, neboť intenzita tréninku nutná k mistrovství šastar vidji byla pro Guneho příliš vysoká. V mezičase ale získal bakalářský titul na univerzitě v Bombaji a poté plynule přecházel mezi povoláním středoškoského učitele a sociálního pracovníka. Postupně opustil Barodu a přesídlil do Amalneru (město v dnešním západoindickém státě Maháráštra), kde dostal další učitelské místo.

Věnujme nyní pár slov Gunemu učitelskému působení. Jako zapálený vlastenec si vzal za úkol probouzet stejný cit i ve svých studentech. K tomu využíval také hodiny tělesné výchovy. V jejich rámci dobře využíval, co senaučil u Manicka Raa. Jeho dril si příliš nezadal s vojenským výcvikem probouzejícím národní hrdost. S tím souvisela i Guneho angažovaná umělecká tvorba – jako Svámí Kuvalajánanda se stal autorem několika patriotických pochodových písní a také básní se stejným vyzněním. Jeho politická ngažovanost byla důvodem jeho častého stěhování. Britská správa si na podobné projevy příliš nepotrpěla, a tak Gune přecházel z místa na místo.

V soukromém životě se Gune postupně přiklonil k praxi jógy. K ní přistoupil s podobným zápalem jako k šíření vlastenectví. Postavil si skromnou chatrč obklopenou malou zahradou, kde jeho jediní dva stálí společníci byli srnec jménem Venu a indický modrý páv Uddhav. Tato chýše se časem stala tajným centrem, kde se scházeli vlivní sympatizanti a propagátoři jógy a advaita védanty z širokého okolí. Mezi ně patřil i jistý Pratap Seth. Dobře si toto jméno zapamatujme. Tento bohatý továrník vedle upřímného zájmu o jógu oplýval i ochotou své prostředky investovat. Právě to se pro náš příběh později ukázalo jako rozhodující.

Po nějakém čase, kdy se s jógou seznamoval samostudiem, projevil Gune touhu věnovat se józe pod vedením učitele. V roce 1918 jej za svého žáka přijal Mádhavadásdží (ano, ten samý, se kterým jsme se setkali při našem povídání o Šrí Jógendrovi). Podobně jako Jógendra, ani Gune nezůstal u svého guru déle než několik let. I jeho přitahovalo možné spojení jógy a moderní vědy. Gune toužil po vědeckém vysvětlení jednak jóginských siddhi a jednak toho, jak jóginské techniky fungují terapeuticky. Studoval dostupnou vědeckou literaturu, jógové spisy, konzultoval jóginy, lékaře i vědce, ale stále nedostával odpovědi na svoje otázky. V tomto okamžiku ve věku bezmála čtyřiceti let si uvědomil, že právě hledání odpovědí se stalo jeho hlavním životním zájmem. Okolnosti mu brzy měly poskytnout příležitost vykročit novým směrem. Když jej britské úřady připravily o místo ředitele National College v Amalneru (škola vlastněná již zmiňovaným Pratapem Sethem, který mu toto místo předtím “dohodil”). Gune cítil, že jeho poslání není být učitelem nebo ředitelem školy, ale vnímal, že jeho místo je v čele ášramu. Ovšem ne tradičního ášramu, kde by se vyučovala jóga jako cesta ke konečnému osvobození, ale ášramu jako místu, kde se budou setkávat různé terapeutické a tělocvičné přístupy spolu s hatha jógou a moderní vědou. Místo, které bude nabízet vědecky podloženou jógovou terapii pro ty, kteří touží po přírodním léčení.

A nyní se již po několikáté dostává na scénu dříve zmiňovaný Pratap Seth. Ten poskytl vstupní vklad 5000 rupií na vybudování vysněného ášramu. Dne 8. října roku 1924 se Svámí Kuvalajánanda (Gune se přiklonil ke svému pseudonymu) oficiálně založil Kaivalyadhama Yoga Institute and Research Center v Lónavle (jižně od Bombaje). Postavil laboratoř vybavenou nejnovějšími přístroji, najal asistenty a sám, ač nebyl ani vědec ani lékař, oblékl bílý laboratorní plášť. Zároveň založil čtvrtletník Yoga mimansa, ve kterém zveřejňoval výsledky svých výzkumů. Jazykem jeho časopisu se stala angličtina, aby byl zajištěn co možná největší dosah.

Pamětiv své minulosti Kuvalajánanda dbal na to, aby měl v ášramu dost místa pro ty, kteří přijdou studovat jógu, její působení na zdravotní stav a v neposlední řadě její výuku. Jeho plánem bylo vysílat z ášramu mladé lidi, kteří posléze budou nabyté vědění šířit a přispívat k rozvoji indického národa. Na tomto místě ožily minulé kapitoly Kuvalajánandovy cvičební historie a byly k vidění opět scény masového propagandisticky pojatého cvičení hatha jógy.
Hatha jóga k tomuto šíření musela být samozřejmě ideologicky nezávadná. Na řadu přišlo v úvodu zmiňované očišťování jógy od nežádoucích konotací. Slovo “tantra” se stalo v prostoru institutu tabu, stejně tak některé techniky popisované v hathajógových textech, které příliš odrážely tantrické dědictví. To měla hatha jóga ve vínku. Všechny nečisté věci byly vytěsněny. To dokládá i fakt, že v ášramu se léčily veškeré choroby, až na ty pohlavní. Zkrátka (ideologická) čistota především. V tomto světle může být překvapivé, že praxe jógy v ášramu byla relativně rychle zpřístupněna i pro ženy, a dokonce byla propagovaná pro ně jako obzvláště vhodná.

Vedle toho se Kuvalajánanda pustil do propagace svého institutu a shánění postředků na jeho rozšiřování. Svůj čtvrtletník kupříkladu zdarma posílal indickým maharádžům, vládcům jednotlivých indických statečků, kteří módně podporovali umění a kulturu. A jóga do této kategorie spadala také. Není divu, že Kuvalajánanda se svým zápalem a tahem na branku uspěl. Byl vnímaný jako někdo, kdo v čele vědců představuje jógu jako starobylou disciplínu pro dosažení objektivně měřitelného zdraví a kondice. Úspěch, který Kuvalajánanda zažíval, byl raketový. Ani ne tři roky od založení Kaivalyadhamu a Yoga Mimansy (a ne daleko od doby, kdy byl obyčejným nezaměstnaným učitelem) se dostal do blízkosti Gándhího. I velcí duchové své doby mívají zdravotní potíže. A pokud jste vůdčí postava indického boje o nezávislost a trápí vás vysoký krevní tlak, je jasné, že se obrátíte k józe. A když byste kolem roku 1927 hledali renomovaného experta na jógu, který je navíc zaštítěný prestižní výzkumnou organizací a časopisem s obrovvským dosahem, nevybrali byste nikoho jiného než Svámího Kuvalajánandu. S nadsázkou by se dalo říci, že po úvodnm osobním setkání byl Gándhí u Kuvalajánandy na distanční výuce. Ta probíhala formou dopisů. V dnešní době si dokážeme myslím dost dobře představit, že distanční výuka má své limity. Možná i proto navržený postup, mimochodem jeho hlavní ásanovou složkou byla šavásana a sarvangásana, nezafungoval optimálně. Těžko říci, čím konkrétně to bylo způsobeno. Svou roli mohla sehrát také různost názorů na ideální léčbu slavného pacienta. Jako takto významná osobnost máte i své vlastní lékaře, kteří vás zkrátka nenechají léčit se na dálku bez toho, aby vás nekonfrontovali se svými závěry. Ty bývaly i protikladné k tomu, co čtete v dopisech. V těch dopisech se nám dochovaly i kouzelné pasáže týkající se toho jistých pochybností ze strany té v významné osobnosti, dále využití úhloměru při praxi jógy nebo Kuvalajánandovy obavy o to, aby i tento případ, byť mimořádný věhlasem pacienta i jeho životním stylem, byl vnímán v celkovém rámci statistiky podobných případů.

Kuvalajánanda plně využil výšin, kam se mu podařilo vystoupat a pokračoval v rozvíjení svého životního díla. V letech 1927 až 1937 působil v komisi pro tělesnou výchovu při vládě v Bombaji. Za svého působení navrhoval schémata pro masová “jógová” cvičení, která byla zařazována do školních osnov napříč Indií. Řadu obrázků z Kuvalajánandovi publikace Yaugik Sangh Vyayam (Skupinová jógová cvičení) použil Mark Singleton pro ilustraci toho, že Kršnamáčarjovo pojetí plné všeljakých proskoků a jiných až gymnastických prvků (které známe dnes z ashtanga vinyasa jógy) se v řadě ohledů podobalo i jiným systémům – indickým i západním.

Vedle politické expanze se Kaivalyadhama se rozšiřoval i fakticky – byly zakládány další pobočky, především v okolí Bombaje a v Radžkútu. Všeobecný vzestup prestiže celé organizace byl dotvářen i tím, že se na výzkumu v Lónavle podíleli také vědci z prestižních univerzit z USA – z Kolumbijské Univerzity, Yaleovy Univerzity, Kalifornské Univerzity nebo Michiganské Univerzity. Přestože po získání indické nezávislosti se jógový boom poněkud utlumil, Kaivayladhama Institute otevíral další pobočky a celá organizace funguje dodnes. Stejně tak Yoga Mimansa stále publikuje výsledky jógového bádání. Samotný zakladatel zemřel 18. dubna 1966 na opakovaný infarkt ve věku 82 let.

Jak již bylo řečeno, hlavní vklad Svámího Kuvalajánandy byl v propagaci jógy a ve výzkumech účinků její praxe. Vzpomínaný široce rozšířený čtvrtletník Yoga Mimansa vždy obsahoval vždy praktickou část a popis účinků jednotlivých technik a pozic. Podle Goldberga první studie pojednávající o účincích sarvangásany (pozice svíčky, ústřední pozice Kuvalajánandova systému, sám ji nazýval královnou všech pozic) na endokrinní systém nebyly úplně přesvědčivé. Úroveň výzkumů postupně stoupala, jak jsme mohli vidět i na angažmá vědců z amerických univerzit. Výzkum byl v Kayvalyadhamu rozdělen do tří hlavních kategorií – ásany, techniky pránájámy a další techniky především krije, mudry a bandhy. U každé zkoumané techniky byla prováděna důkladná studie jejích efektů na fyziologii člověka s využitím všech dostupných přístrojů. Tyto výzkumy pomohly pochopit, jak praxe jógy ovlivňuje lidské tělo ve všech měřitelných ukazatelích (např. okysličení krve, její PH, krevní tlak, vliv na funkci kardiovalskulárního systému obecně, hladina cholesterolu, hormonální aktivita a další s využitím všech tehdy dostupných přístrojů). Hlavní směr výzkumu bylo využití těchto poznatků při terapii.

Vedle dnes běžně užívaných technik se zkoumaly i jógové “nadpřirozené” schopnosti jako schopnost zastavit srdce nebo být pohřbený zaživa. Podle W. J. Broada je jáma na pokusy s pohřbením zaživa i nyní připravena pro potencionální zájemce. Z 11 statečných, kteří se o to pokusili, nikdo nebyl schopen v ní setrvat kýžených 40 dní. Na tento čas se nechávali pohřbívat dávní jógini, aby ukázali svoje zvláštní schopnosti. Často za úspěšnou exibici dostávali tučnou odměnu.

Pokud se podíváme na Kuvalajánandův odkaz pro dnešní praxi jógy, měli bychom zmínit zejména to, že v časopise Yoga Mimansa byla poprvé zveřejněna kanonická jógová sestava. Tato sestava, kterou později Kuvalajánanda popsal i ve ve své knize Asanas, se stala jednou z nejpopulárnějších hathajógových sestav a později ji zpropagoval Svámí Šivánanda a ve svých knihách i v Čechách dobře známý André Van Lysebeth. Tuto sestavu s výkladem autora tohoto článku najdete na: www.tao-yoga.cz/po-stopach Na stejném místě jsou i odkazy na další díly tohoto seriálu.

Když se zamýšlím nad významem Svámího Kuvalajánandy pro rozvoj moderní posturální jógy v Indii, je mi líto, že přízvisko “Otec moderní jógy” už bylo přiděleno jinému průkopníkovi. Kuvalajánanda by si ho zasloužil. Byl tím, kdo svým zápalem a politickým vlivem pomáhal jógu rozšiřovat po celé Indii, ale také její pojetí zásadním způsobem změnil a přizpůsobil moderním časům. V době převratných objevů ve fungování těla (zejm. týkajících se hormonálního systému) a rozvoji nových přístupů ke zdraví a terapii (např. osteopatie a chiropraxe) zařadil jógu do tohoto vlivného proudu. Jako indický nacionalista chtěl ukázat, že jóga, dávné indické dědictví, byť patřičně upravené a očištěné, uspěje i v moderním světě vědeckého výzkumu. Nutno podotknout, že ač profesně nebyl vědec, výsledky vědeckého výzkumu uznával, i když byly v rozporu s jeho očekáváními a tím, co bylo v jógovém světě považováno za dané. Pro českého jógového čtenáře není bez zajímavosti, že Kuvalajánandova Jógová terapie byla první knihou tohoto druhu u nás vydanou. O tom, že onu kanonickou sestavu z Yoga Mimansy později nejen u nás zpropagoval André Van Lysebeth již byla řeč.

Použité informační zdroje:

• Alter, Joseph S (2007).: Yoga and Physical Education: Swami Kuvalayananda´s Nationalist Project, In: Asian Medicine 3, s. 20–36
• Broad, William J. (2013): Jóga Fakta a mýty
• Goldberg, Elliot (2016) The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice
• Kuvalayananda Swami (2012): Asanas
• Kuvalayananda Swami, Vinekar S. L.(1990): Jógová terapie
• Kuvalayananda Swami (2010): Pranayama
• Singleton, Mark (2010) Yoga Body: The Origins of Modern Posture Practice