Po stopách moderní jógy, Texty

Sítaráman Sundaram: Jógin “v utajení”

Text otištěný v časopise Jóga dnes 6/2021 (http://www.jogadnes.cz)

Vítejte u dalšího dílu našeho seriálu mapující renesanci ve světě jógy, která se odehrála na počátku 20. století. Naše předchozí vyprávění se týkala průkopníků, jejichž jména jsou sice dnes už zapomenuta, ale kteří ve své době byli známí a určovali směr, jakým se jóga ubírala. Hrdina dnešního povídání byl jiný. To, že vedle svého stálého zaměstnání praktikoval jógu, nedával nikterak na odiv. Přestože při propagaci tělesné kultury a jógy stával doslova v první linii a stal se autorem prvního jógového manuálu na světě, pro své blízké okolí zůstával řadovým právníkem působícím v jihoindickém Bangalore. Není proto divu, že jeho jméno dnes je zapomenuto. I když sám netoužil po slávě, dovolím si jej připomenout, to jméno zní Sítaraman Sundaram.

Než se na něj zaměříme, věnujme pár řádků jednomu z jeho učitelů a vlivných jógových průkopníků, kterým byl K. V. Iyer (1897–1980). Pozorným čtenářům našeho seriálu jeho jméno není neznámé – zmiňovali jsme ho v minulém díle pro jeho zásluhy o pozdrav slunci. Taktéž jsme zjistili, že v jeho podání byl bodybuilding věda a také že jóga k němu měla v těchto časech dosti blízko. Iyer ostatně tyto dva systémy zdařile propojoval. Své pojetí osobně v doprovodu svých studentů propagoval v rámci putovních propagačních vystoupení.

Iyer se rozhodně nebál moderních přístupů. Ve svém silovém tréninku odvrhl klasické způsoby indických zápasníků – dandy (tzv. indické kliky), bethaky (speciální dřepy), jors – mávání různými těžkými kyji a zvedání kamenů. Podle něj tělo formovaly nerovnoměrně a zároveň při přetěžování orientovaném na maximální výkon hrozilo zranění. Oboje dvoje (nerovnoměrně rozvinuté tělo i jeho přetěžování) považoval za svého druhu barbarství. Jeho cílem bylo tělo rovnoměrně rozvinuté a zdravé – zde se na scéně ocitají hathajógové ásany. Opět cvičené moderním způsobem. Iyer byl svého času absolutně ponořen do studia lidského těla a možností, jak s ním pracovat. Traduje se historka, že když se ho jeden z jeho přátel a studentů T. P. Kailasam, mimochodem známý autor divadelních her a také fanoušek bodybuildingu, ptal zda něco četl o divadelních hrách Oscara Wildea. Iyer odpověděl, že ne, že on sám čte knihy pouze o cvičení a že ho nic jiného nezajímá. Na to mu divadelník odvětil něco ve stylu: „Ó bože, pořád jenom posilování, ale co tvůj mozek? O svalovcích se říká, že čím větší svaly, tím menší mozek. Měl bys ukázat, že mozek i svaly mohou fungovat zároveň.“ Tato promluva měla na Iyera údajně velký dopad a vedla ho ke změně přístupu k tréninku i studentům. Později se stal dokonce spisovatelem, kdy psal vedle svých knih o kulturistice také beletrii.

Iyerovo novátorství bylo patrné i v tom, že byl velkým fandou filmové techniky a hlavně fotografie. O důležitosti vývoje fotografické techniky pro historii moderní jógy by se dal napsat celý článek – zájemcům doporučuji příslušný oddíl v knize Marka Singletona Yoga Body. V tomto článku se omezím na konstatování, že Iyer sám byl náruživý fotograf a že tato skutečnost pro nás bude v jisté chvíli našeho příběhu velmi důležitá. S Kolarem Venkateshem Iyerem, jak zní jeho celé jméno, se rozloučíme konstatováním, že přes svou modernost měl zároveň úctu k tradici. Se studenty, kteří trénovali v jeho tělocvičně, každý týden prováděl púdžu (hinduistický rituální obřad). Jedním z jeho studentů, který vystupoval po jeho boku při propagaci tělesné kultury, kdy předváděl ásany a vysvětloval jejich působení, byl právě Sítaráman Sundaram.

Jeho život nabízí celou řadu kontrastů. Ten pravděpodobně nejmarkantnější vidím v tom, že Sundaram působil zároveň jak v duchovní, tak světské sféře. Asi nejlépe to dokládá následující příběh. Jeden bývalý soudce vystupuje roku 1949 z vlaku v jihoindickém Bangalore a vidí procesí významných osobností a jóginů, jak projevují respekt svému guruovi s věncem květin na krku. Ten přijímá jejich dary a nastupuje do vlaku. Onomu ex-soudci je nějaký povědomý, jde blíž a neomylně poznává právníka, kterého vídal mnohokrát u soudu. Jde za ním, a ještě se ujistí, že je to opravdu on, a zároveň vyjádří svůj údiv. Sítaráman (jistě jste poznali, o koho se jedná) jen skromně odvětil, že tamti lidé se domnívají, že jsem jejich duchovní průvodce.

Další kontrast, který se nabízí, jsou samotné postavy K. V. Iyera a Sundarama – lišili se jednak tělesnou konstitucí, Sundaram byl rozhodně blíže naší představě asketického jógina než „nasvalený“ Iyer. Zároveň tu máme na jedné straně fanouška pokroku a milovníka filmu a na straně druhé tradicionalistu, který za celý svůj život kino ani divadlo nenavštívil nikdy. Z jejich interakce později vzniklo dílo, které bylo určující pro následující desetiletí. Než se k tomu dostaneme, pojďme alespoň v hrubých obrysech nastínit Sundaramův život.

Narodil se roku 1901 v Madurai (hlavní město jihoindického státu Tamil Nadu) v bráhmanské rodině, a jak již bylo naznačeno po celý život zůstal věrný tradičnímu způsobu života. Již jako malý přišel o svou matku a s macechou neměl úplně idylické vztahy. Rodinný život se pro něj nestal klidnou zátokou, ani když se po přesunu rodiny do Bangalore (hlavní město jiného jihoindického státu Karnataka) oženil. Ve věku 14 let mu bylo domluveno manželství s 10letou dívkou Nágalakšmí. Alespoň zpočátku jejich soužití mělo k harmonii daleko, to můžeme usoudit i z toho, že svou manželku dokonce poslal zpátky k jejím rodičům. Nicméně čas a úsilí obou dvou dotčených rodin vykonaly své a manželé se opět shledali. Po čase se jim narodila dcera. Od té doby nastal zlom a Sundaram vystupuje jako spokojený a zodpovědný manžel a otec. Co se týká jeho kariéry, postupně se z něj stal právník a jak již bylo naznačeno výše, toto jsou ty role, ve kterých si přál být viděn především.

Nyní se podíváme na jeho jógovou dráhu, která je o poznání zajímavější. Na jejím začátku stál již v tomto textu mnohokrát zmiňovaný Iyer, do jehož tělocvičny mladý Sundaram docházel. Vedle jógy tak byl velmi dobře obeznámen ze současnou gymnastickou a kulturistickou scénou – a skrze Iyera včetně té západní. Důležitá byla jména Eugen Sandow a jak uvidíme dále také Maxick. Sundaram se vyprofiloval v jógového experta a podílel se na její propagaci hned dvojím způsobem. Jeden jsme naznačili v úvodu. Šlo o Iyerovy kolikrát i výjezdní předváděcí akce a přednášky propagující cvičení a jógu. Právě jógu měl na starosti Sundaram a o účincích pozic, které sám předváděl, prý hovořil s takovou zasvěceností, až jej diváci „podezírali“ z toho, že je civilním zaměstnáním doktor (lékař). Sundaram, sice doktor, ale práv, jen dobře zužitkovával znalosti získané z vlivného časopisu Yoga Mimansa (více o něm jste se mohli dočíst ve druhém díle našeho seriálu). Mimochodem mezi dalšími zdroji, ze kterých Sundaram čerpal, musíme zmínit hlavně spisy vydávané Theosofickou společností – ty měli široký záběr od jógy přes egyptskou mystiku, spiritismus až po křesťanské Nové myšlení. Ovšem pojďme zpět k Sundaramovi jako populizátorovi tělesné kultury. Vedle Iyerových propagačních aktivit se Sundaram zapojil i do dobročinné iniciativy, která se snažila jógu dostat k těm nejvíce potřebných v chudinských čtvrtích Bangalore.

Při svých aktivitách propagujících jógu si uvědomil, že by bylo dobré, kdyby lidé dostali nějakou pomůcku, která by jim umožnila praktikovat samostatně. Od téhle myšlenky už byl krůček k rozhodnutí vytvořit jógový manuál. To se podařilo a v roce 1928 byl vydán pod názvem Yogic Physical Culture or the Secret of Happiness jako první moderní jógový manuál. Toto prvenství bývá někdy zpochybňováno – dědici Šrí Jógendry tvrdí, že první vydání jeho knihy Yoga Asanas Simplified bylo dřívějšího data, ovšem nepředložili pro to žádný důkaz. Prvenství bývá někdy připisováno R. S. Gherwalovi, ale jeho dílo je dle E. Golberga plagiát, a navíc se nejedná o manuál, ale přepis přednášek. Nicméně, jak uvidíme dále, Sundaramův manuál byl významný svou formou, která ovlivnila i jeho následovníky. K manuálu se dostaneme hned v následujících odstavcích. Nyní dokončeme shrnutí Sundaramovy jógové kariéry. Dalšími milníky na jeho cestě bylo otevření jógového studia Yogic School of Physical Culture a osudové setkání s jeho guruem svámí Šivaprakáša Ánanda Giri, pod jehož vedením prý dosáhl samádhí. Pro většinu lidí ale Sundaram zůstal řadovým právníkem, aniž by se jim dostalo možnosti jej vidět v jiném světle – jako měl bývalý soudce z úvodního příběhu. Jak už to u průkopníků moderní posturální jógy bývá, i Sundaram se dožil požehnaného věku – zemřel 26. prosince 1994.

Nyní se podívejme na to, čím Sundaram ovlivnil moderní jógu. Samozřejmě se jedná o zmiňovaný manuál Physical Culture. Co se týká jeho obsahu, respektive ásan a technik, které v něm byly popsány, o nic převratného se nejedná. Jako nadšený čtenář Kuvalajánandova časopisu Yoga Mimansa Sundaram vycházel z ikonické sestavy v něm otištěné. K jejím jedenácti základním pozicím (které jsou základem pozdější dnes slavné rišikéšské sestavy) přidal dvě další, a to pádahastasánu a trikónásanu. Obě dvě jsou dnes velmi dobře známé. Zatímco provedení pádahastásany se od dnešního v podstatě neliší, u trikónásany by poučeného čtenáře překvapilo postavení nohou – na rozdíl od dnešního provedení jsou totiž rovnoběžně, resp. obě špičky mírně vytočené směrem ven. E. Goldberg popisuje, že s první variantou této pozice přišel nám dobře známý Šrí Jógendra. Ten při kreativním přebírání prvků dánského kulturisty J. P. Müllera přišel s úpravou jeho úklonové pozice. Namísto snožmo se postavil do širšího stoje rozkročného a zároveň ruku vytáhl vzhůru, aby zvýraznil protažení svalů na příslušné straně těla. Podle J. P. Broada finální podobu této pozici dal B. K. S. Iyengar, který si uvědomil, že když přední nohu vytočí (do podoby, jak ji známe dnes), tak mu to umožní sklopit pánev a dostat se do pozice hlouběji. V manuálu, kterém se bavíme, je tedy zafixována fáze vývoje ještě před Iyengarovým zásahem. Nutno podotknout, že některé školy (např. ta Svámího Gítánandy) zůstaly u varianty s nohama rovnoběžně.

Když se vrátíme k manuálu Yogic Physical Culture, to hlavní, co přinesl, byl formát a způsob, jakým pozice popisoval. Je to přesně tak, jak jsme zvyklí i z dnešních jógových publikací. U každé pozice najdeme její popis, popis jejích účinků (zde se nezapře Sundaram jako poctivý čtenář Yogy Mimansy) a (nově!) nabídka různých modifikací téže pozice odstupňovaných podle obtížnosti. To bylo to hlavní, čím nový manuál vynikal. A samozřejmě ke každé pozici byla připojena její fotografie. Sundaram nebyl jenom autorem textu, ale také modelem pro fotografie.

Největší dopad tohoto manuálu nespočíval v tom, že by se nějak závratně rozšířil po celém světě a stal se bestsellerem, jak se nás snaží přesvědčit někteří Sundaramovi životopisci. E. Goldberg ale poukazuje na to, že Sundaram, pracovně a rodinně velmi vytížený, připravil druhé vydání až v 60. letech. Z toho lze usuzovat, že počet knih v oběhu byl limitovaný nákladem prvního vydání. Jen pro zajímavost zatím poslední (osmé) vydání je z roku 2000. Důležitost Yogic Physical Culture je v tom, že ovlivnil ostatní autory. Ti “automaticky” přejímali v té době novátorský formát, na který jsme dnes zvyklí.

V souvislosti se Sundaramovým manuálem bych rád zmínil ještě dvě věci. První z nich jsou fotografie. Ty samy o sobě nebyly žádnou převratnou novinkou. Co je na nich fascinující, je jejich umělecká stylizace. Hra světel, tmavé pozadí a Sundaram praktikující na světlém podloží, které jakoby vyplouvalo z temnoty. To má hodnotu nejen informační, ale také estetickou. Je zde vidět vliv K. V. Iyera a jeho fotografické vášně. Nutno podotknout, že v novém vydání, které se mi dostalo do rukou, byly původní fotografie naředěny novějšími ne tak stylisticky vybroušenými. To spolu s tím, že fotografie jsou otištěné v menším formátu a v horší kvalitě, podstatně narušuje čtenářův umělecký zážitek.

Poslední věcí, kterou se Sundaram vymykal bylo jeho pojetí relaxace. Ano, velmi populární pozici šavásana najdeme již v ústředním díle středověké hatha jógy – Hatha Jóga Padípiká. Ovšem je velký rozdíl v jejím popisu, a tím, kam svého čenáře navádí Sundaram. Tomu rozhodně nestačí „suché“ konstatování, že tato pozice v lehu na zádech připodobňuje mrtvé tělo (HJP 2,32). Ani pozdější Gheranda Samhitá tuto pozici více nerozpracovává. Sundaram velmi sofistikovaně navádí člověka k uvědomění jednotlivých svalů a posléze i vnitřních orgánů. Jedná se o jistou formu tělesné meditace. Zde musíme zmínit vliv německého kulturisty Maxicka (1882–1961). Ten vyvinul vlastní systém posilování založený na uvědomování si jednotlivých svalů a jejich izolované kontrakci. Hlavním pilířem jeho systému byla schopnost tyto svaly nejprve relaxovat. Právě jím se Sundaram inspiroval a velmi podobnou techniku vložil do svých instrukcí k šavásaně. Maxickovu metodu poznal v rámci svého tréninku u Iyera a samotného Maxicka zmiňuje ve svém manuálu.

Použité Informační zdroje:

Broad, William J. (2013) Jóga Fakta a mýty

Goldberg, Elliot (2016) The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice

Singleton, Mark (2010) Yoga Body: The Origins of Modern Posture Practice

Sundaram, Sitaraman (2000) Yogic Physical Culture or the Secret of Happiness

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.