Přepis článku uveřejněného v časopise Jóga dnes 1/2022.

V našem seriálu jsme se seznámili s celou řadou zajímavých postav moderní jógové historie. Postav, jejichž jména jsou dnes vesměs zapomenuta, ale které byly zásadní pro vývoj jógy tak, jak ji známe dnes. Tento díl bude speciální v tom, že se pokusíme shrnout specifika doby, ve které tyto osobnosti žili a tvořili.

Myslím si, že toto ohlédnutí je velmi vhodné před tím, než se budeme věnovat těm opravdu velkým jménům moderní jógy, jako jsou Kr3namáčarja, Pattabhi Jois nebo B. K. S. Iyengar.

V tomto článku si můžeme dovolit stručně zavnímat širší historické souvislosti. Víme, že v 18. a 19. století se Indie postupně dostala pod nadvládu Britů. Přišlo tedy setkání dvou naprosto odlišných kultur. Britský oficiální přístup byl velmi pragmatický – chtěli dosud neznámou kulturu poznat a pochopit zákonitosti jejího fungování. Při tomto zkoumání Britové pochopili, že nemají co do činění s nějakými barbary, ale že se ocitli v prostředí s bohatou kulturní tradicí, mnozí z nich se nadchli pro sanskrt, dávné védské spisy a advaita védantu. Dalším krokem, o který se britská správa snažila, bylo vytvořit místní vzdělanou a loajální úřednickou vrstvu, která by zemi spravovala. To přineslo zakládání nových prestižních škol a otevření komunikačního kanálu, kterým se západní kultura a trendy dostávaly do Indie. Vzpomeňme na Šrí Jógendru, který na takové škole studoval a tam se seznámil se západními tělocvičnými systémy, ale k tomu se ještě vrátíme.

Reakce Indů na britskou kulturu byly v zásadě trojího typu. Nejprve se věnujme extrémům. Byli tací, kteří britské způsoby nekriticky přejali – začali se oblékat západním způsobem, změnili si jméno, případně konvertovali ke křesťanství. Samozřejmě byl i druhý extrém, absolutní popření a dogmatické lpění na svých tradicích, jako kdyby žádní Britové neexistovali. Jak už to bývá, pro nás nejzajímavější byla třetí reakce: a sice obdiv toho „nového“ britského, ovšem vědomí vlastních kořenů, kterým dávali kredit také obdivovaní Britové. Přesvědčení, že my máme na to se Britům vyrovnat, resp. že v minulosti naše kultura byla na stejné výši, jen se to někde „po cestě“ ztratilo. Naší snahou tedy je si „vzpomenout“ a zároveň se zbavit různých nemoderních prvků, jako jsou kastovní systém, (ne)dobrovolné upalování vdov a nedostatek pomoci potřebným. Tento pohled je velmi zjednodušený a schématický. Berte ho prosím jenom jako takové přiblížení toho, že interakce mezi kulturami může být různá a že zpravidla dochází ke vzájemnému ovlivňování. Jak jsme viděli na příkladech moderních jógových průkopníků.

Z pomyslné třetí skupiny vyšel také Svámí Vivékánanda (v jeho životě se modernita mísila s tradicí: vystudovav prestižní britskou školu se stal vlivným následovníkem bengálského světce Rámakršny) – člověk, kterým svým vystoupením na Parlamentu náboženství v Chicagu v roce 1895 uvedl jógu na světové jeviště. Jógou myslel duchovní disciplínu, a proti tělesné hatha józe se důrazně vymezoval, ale učinil zásadní krok k očištění jógy. Možná se ptáte, proč bylo jógu potřeba očišťovat. Zde bych vás opět odkázal a příběh Šrí Jógendry, kterého potulní jógini jako malé dítě málem unesli. Jóga to pro běžného Inda znamenalo něco velmi blízkého černé magii s příchutí tantry (ta se rozhodně netěšila velké popularitě), případně podobného potulným lapkům, a nebo pochybným existencím předvádějícím fakírské triky a extrémní tělesné pozice. No a když takoví dorazili do blízkosti vaší vesnice, vaše první starost byla, aby vám neunesli děti. Pozdější jógoví průkopníci jógu vnímali více fyzicky. V souladu s celosvětovým trendem usuzovali, že pro klidnou mysl je zásadní zdravé a dobře fungující tělo. Přesto cítili potřebu jógu postavit na pevné základy odstranit nánosy pověr a zaříkávání a na pomoc si brali vědu a západní lékařství s jejich možnostmi exaktně zkoumat fungování lidského těla.  Vlastně všichni z těch, o kterých jsme dosud mluvili, používali západní jazyk pro popis účinků jednotlivých pozic a technik, přestože původně jóga hovořila jazykem ájurvédy. Není náhoda, že Šrí Jógendra a Svámí Kuvalajánanda dokonce v rámci institucí, které založili, vedli také laboratoře s moderním měřicím vybavením. Malinko jsme odbočili, k tomuto tématu se ještě vrátíme.

Když jsme naznačili, jak vypadala situace v Indii, pojďme se podívat, jaké trendy v té době dominovaly na západě. Možná tím hlavním trendem a nejvíce skloňovaným hybatelem v rámci našeho seriálu byl rozmach tělesné kultury, zejm. gymnastiky a kulturistiky. Jeho začátek můžeme vysledovat v 18. století a musíme zmínit autora prvního populárního cvičebního systému, kterým byl Švéd P. H. Ling. V průběhu našeho vyprávění jsme narazili na jména, jak je Dán J. P. Müller, který svým systémem inspiroval Šrí Jógendru. Dále pak E. Sandow, kterého následovali Bhavanarao a K. V. Iyer, a nebo Maxick, který ovlivnil S. Sundarama. Později si budeme povídat o dánském gymnastovi N. Bukhovi, který proslul svým dynamickým cvičením. Inspirace probíhala buď formou knih, nebo skrze tělesnou výchovu ve školách, případně od učitele zběhlého v daném systému. Nutno podotknout, že cvičení bylo zaměřeno jednak k navýšení svalové hmoty a formování těla a jednak k nápravě držení těla a ozdravování vnitřních orgánů a udržení jejich správné funkce.

Další, co je potřeba vzít do úvahy, je velký rozvoj lékařské vědy. Jak už zaznělo, pro jógové průkopníky bylo velmi přitažlivé nějakým způsobem ověřovat účinky daných technik. Všichni bez výjimky přijali za své lékařské názvosloví a orientovali se směrem ke zdravotním benefitům praxe ásan. Velkým zlomem byl objev hormonálního systému a speciálně funkce štítné žlázy. To přimělo Svámího Kuvalajánandu, aby ústřední ásanou svého systému ustavil sarvangásanu pro své údajné zázračné účinky na tuto žlázu.

Ve stejné době se rozvíjela také osteopatie a chiropraxe, které zdůrazňovali důležitost správného fungování páteře. Vedle toho také naturopatie s využitím všech možných přírodních ozdravných procedur, zde nelze opět nepřipomenout jesenického rodáka V. Priessnitze, jehož knihy dorazily až do Indie. Na vlně zájmu o přirozené ozdravné prostředky se v první fázi své kariéry svezl Šrí Jógendra. Bhavanarao se zase při propagaci pozdravu slunci odkazoval na helioterapii (cílené vystavování se slunečním paprskům).

Dalším trendem byl zájem o exotickou spiritualitu, který živila zejména Teosofická Společnost (založená v roce 1875) svou bohatou publikační činností. V pestrém mixu vycházejících knih vydala i některé jógové spisy. Také tím se na západě živil zájem o jógu. Toho, že lidé mají rádi exotiku, se rozhodl využít jistý W. W. Atkinson. Ten se zaměřoval na propagaci myšlenek amerického křesťanského hnutí New Thought. Atkinson publikoval pod různými pseudonymy, ovšem ten zdaleka nejúspěšnější byl Yogi Ramacharaka. Pod tímto jménem publikoval učení New Thought namíchané s vlastní představou o učení jógy. Jeho knihy vycházely ve velkých nákladech, a to nejen na Západě, ale i v Indii samotné.

Pojďme tedy zpět do Indie. Tam se všechny tyto vlivy setkávali ještě s jednou příměsí. Tou byl postupně sílící nacionalismus (to nebylo specifikum Indie, ale celosvětový trend) a touha po osvobození. Všimli jsme si toho už u příběhu Svámího Kuvalajánandy, který zasvětil svůj život boji za nezávislost. Mimochodem složil i slib celoživotního celibátu, aby se odevzdal Indii opravdu cele. Založení svého institutu zcela nepochybně bral jako svůj příspěvek k osamostatňování Indie a propagaci její prastaré kultury. Co snaha se Západu vyrovnat a ještě lépe jej předehnat a ukázat vlastní dokonalost, udělala s jógou a s indickou tělesnou kulturou obecně? Jak již bylo naznačeno, indičtí průkopníci v těchto odvětvích se rozhodně nebránili tomu si tu a tam něco vypůjčit. To jsme viděli u Šrí Jógendry, K. V. Iyera nebo i S. Sundarama. I Svámí Kuvalajánanda byl obeznámen s celosvětovými trendy a neváhal je zapracovat do designu svých hromadných cvičení. O Bhavanaraovi a jeho odkazech na helioterapii již byla řeč. Z našeho úhlu pohledu slabší to bylo s přiznáváním této inspirace. Ne všichni se jednoznačně přihlásili ke svým západním vzorům jako K. V. Iyer, který tradiční indické způsoby posilování odvrhl jako nevědecké. Ostatní volili jiné strategie – Šrí Jógendra svou inspiraci J. P. Müllerem jednoduše zamlčel a v jiných případech volil stejnou strategii jako S. Sundaram. Ten svého inspirátora Maxicka ve svém manuálu sice jmenoval, ale dodal velmi silné prohlášení ve stylu: ovšem to, co nyní západní kulturisté znovu pracně obdivují, bylo indickým žrecům v mnohem dokonalejší formě známo od nepaměti.

Nechci žádným způsobem takové jednání soudit. Tito nadšenci se tímto způsobem snažili oprašovat velikost duchovního bohatství Indie, a tím posilovat její právo na samostatnou existenci. Zároveň bych nerad, aby to vyznělo, že se jednalo o čiré plagiátorství. Šrí Jógendra Müllerův systém upravil a některé hathajógové ásany do něj přidal. Sundaram se také nespokojil s pouhou kopií Maxickovi relaxace, upravil ji tím, že ji propojil se šavásanou a obohatil ji o další prvky. Dosti časté bylo právě přidávání původních indických prvků do tělesné praxe. To jsme myslím jasně ukázali na případu pozdravu slunci. Bhavanarao zklamán Sandowovým systémem se obrátil ke cvičení, které prováděl jako malý kluk. Tento Namaskár byl původem ze zápasnického prostředí. Teprve postupně pronikal do jógových systémů. Dostáváme se tak k faktu, že indické bojové systémy (vzpomeňte na Kuvalajánandu a jeho Šastar Vidjá), zápas (Šrí Jógendra v mládí zápasil) i bodybuilding (K. V. Iyer) a ásanová praxe si nebyly tak vzdálené, jak se nám zdá dnes. Zmiňovaný K. V. Iyer ásany s posilováním propojil do funkčního celku. Svámí Kuvalajánanda také s tou kombinací počítal (a doporučoval mezi oběma typy tréninku 20 minut přestávku a pořadí uzpůsobit zamýšlenému efektu). S. Sundaram zase doporučoval jeden typ tréninku provádět ráno a druhý večer. Možná bychom se tím měli inspirovat i dnes a ortodoxně neulpívat na jednom typu tělesné aktivity.

Při všech těchto vlivech nesmíme zapomenout ani na hatha jógu. Posun směrem k tělesnému pojetí, ke zdraví a dlouhověkosti je totiž patrný i v hathajógových textech. V průběhu času vidíme vzrůstající počet ásan a očistných technik. Ač hathajógou pohrdal, Svámí Vivékánanda o ní hovořil jako o prostředku k dosažení zdraví a dlouhého života. A je hořkou skutečností, že on, který se ásanami nikdy nezabýval (vyjma těch meditačních), zemřel ve věku pouhých 39 let (srovnejte s průměrnou délkou života zmiňovaných průkopníků moderní posturální jógy). I hathajóga tedy měla v procesu, o kterém se bavíme, co říci. Vždyť také řada z výše jmenovaných měla svého hathajógového gurua (Šrí Jógendra a Svámí Kuvalajánanda dokonce toho samého).

Mezi všemi vlivy nesmíme zapomenout ani na rozvoj fotografie. Do podoby jógových pozic tak stále více oproti funkčnosti začala promlouvat estetika. Je to trend, který stále přetrvává. A nám, kterým příliš nevyhovuje, budiž mírnou útěchou, že to není záležitostí dnešních moderních technologií, ale že je to prvek, který byl moderní józe vetknut do vínku na samém začátku – vzpomeňte na manuál Sítarámana Sundarama.

Závěrem tohoto článku, který měl navzdory omezenému rozsahu co nejvíce přiblížit dobu vzniku jógy, jak ji známe dnes, bych chtěl říci, že by tato doba měla být inspirací i pro nás v dnešní době. Každá doba má svá specifika. Podobně jako jógoví učitelé na začátku 20. století reagovali na potřeby své doby (a na trendy a moderní poznatky), bychom i my dnes měli zohlednit to, co nového víme o lidském těle a zároveň zohlednit proměnu životního stylu. To, co fungovalo před více než sto lety, nemusí bez výhrad fungovat dnes, kdy se i náš životní styl dost zásadním způsobem v průběhu času změnil. Jóga podle osobností, o kterých tady vyprávíme totiž nebyla něčím rigidním, co je pevně dané a neměnné, ale výzvou k objevování nových cest vedoucích k harmonii těla, klidu mysli a také k tomu, co nás přesahuje.

Použité informační zdroje:

Broad, William J. (2013): Jóga Fakta a mýty

Goldberg, Elliot (2016): The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice

Singleton, Mark (2010): Yoga Body: The Origins of Modern Posture Practice